Už od úvodních záběrů na zasněžené stromy a krajinu kolem rybníka/jezírka je zřejmé, že režisér Andrej Zvjagincev nám bude opět servírovat vesměs samé technicky a vlastně i výtvarně dokonalé, ale opravdu dokonalé záběry. Oproti Leviatanovi tu laťku ještě zvednul, přestože jeho nejnovější počin byl natáčen v Moskvě a okolí, kde tím pádem nespatříme tak krásně měkké světlo, jako v Murmanské oblasti. I co se mizanscény týče, nemůže být nejmenších pochybností, že režisér přesně věděl, co dělá.

Na prvním místě nelze nezmínit fakt, že v podstatě v každé scéně se objevuje nějaký rám (četli jste už speciál o knize Jak číst film?). Někdy se jedná o dveře či okno, jindý kupříkladu o průchod do další místnosti nebo třeba výřez ve zpětném zrcátku. Význam užití tohoto prvku se různí – resp. není vyloučeno, že pro někoho bude ten význam stejný, avšak vzhledem k té četnosti (osobně si nevybavuju jiný biják, ve kterém by rámování bylo tolik) to jistě přinutí k zamyšlení úplně každého. Takže je ku prospěchu, že režisér vypráví v pomalém tempu.

Příběh, který zažívají Žeňa (to není překlep) a Boris, se na světě jistě stal už několikrát. Takže stejně jako v případě Leviatanu, ani tentokrát nejde o vyloženě ruskou záležitost. Režisér se sice dotkne věcí, které na rodné zemi zjevně nemusí – policejní přístup, úloha pravoslavné církve, ale můžeme sem zařadit i povídání z rádia, neboť se děj odehrává v roce 2012, kde moderátor zvlášť pro některé nacionalisty upozorní, že jednadvacátého prosince může nastat „konec světa a tím pádem i leningradské oblasti“. Mnohem působivější je soustředit se přímo na postavy.

Ty dvě výše jmenované spolu dlouho žily, ale teď se nenávidí. Ponižují se, nadávají si, ani sedět vedle sebe u stolu pomalu nemůžou (o to nepochopitelnější, že společně jedou skoro tři hodiny v autě za její matkou – i když … však to taky podle toho dopadne). On čeká dítě s mladší přítelkyní, ona si taky někoho našla, ale pořád asi nejradši pořizuje selfie, přičemž není v tomto filmu jedinou. Každý si to prostě v této rozpadající se famílii hraje sám na sebe a tu sobeckost nejhůře snáží dvanáctiletý syn, jehož po prodání bytu a po rozvodu ani jeden z nich nechce do péče. Víceméně se o něm mluví jako o omylu.

Režisér velmi poutavě ukazuje, jak se postavy chovají, když jsou s někým, s kým jim je dobře, a naopak když jsou vůče někomu zaujaté. Z tohoto pohledu představuje vrchol jednak scéna s Ženinou matkou, a jednak ta scéna během zpáteční cesty. Dojde i na dvě velmi precizně natočené milostné scény, takže vlastně není důvod se netěšit, až budou ti dva od sebe. Otázka co s malým klučinou, se vyřeší jinak. I když si na to budeme muset počkat až do pětačtyřicáté minuty, protože tehdy zjišťujeme, že se buď ztratil, nebo byl unesen, nebo zabit nebo něco horšího.

Polda následně jen řekne, že se beztak zanedlouho vrátí, jelikož zjistí, že oproti životu na ulici v Rusku je to doma vlastně i za těchto okolností úplná pohodička. Na scénu tedy musejí přijít dobrovolníci, ochotní udělat maximum pro to, aby chlapce našli. S tímto twistem přicházejí další otázky. Stmelí tato situace rodiče nebo zůstane všechno ve stejných kolejích? Odešel sám nebo sehrálo roli násilí? Co když ho sebral ten týpek, co venčil psa na místě, kudy chodil domů? Najde se klučina vůbec? Nemilovaní rozhodně upoutají pozornost, přičemž občas nechává režisér prodloužené záběry až za hranici dozrání. Tím dovytváří napětí, avšak ve finále nemá tato taktika bohužel až takový efekt.

Nemilovaní jsou ruským filmem, který určitě stojí za zhlédnutí, i když v některých ohledech bude možná pro některé až příliš nedoslovný, zatímco pro jiné by se v konkrétních momentech mohl stáčet trochu jiným směrem. Ale to už se holt u spíše festivalových bijáků stává. Vyzdvihnout zaslouží herecké výkony, především od Alexeye Roziana a Marjany Spivak, kteří neztvárňují žádné ploché, prvoplánové postavy, nýbrž takové, jaké nepochybně zaujmou, přestože s nimi téměř jistě nebudete ve všem souhlasit.

FOTO: Film Europe