To vše v 50. letech minulého století v městečku, kde se jakoby zastavil čas už někdy ve století devatenáctém. Proto si režisérka neodpustí několik převážně parodických narážek na (spaghetti) westerny. A ono to funguje. Stejně jako si divák najde vztah k těm všemožným roztodivným postavičkám (v poznámkách mám uvedeno, že jsou tu pitomé, blbé i debilní), které se opravdu hledaly, protože jinak by se nesešly ani na jednom světadíle, natož v jednom městě. Vedle Tilly bude nejnormálnější Teddy, a tak nepřekvapí, že se do sebe zamilují a hodlají spolu z toho zapadákova, kde by nevydržel ani Terrence Malick, co nejrychleji utéct.

Nejdříve ale bude opravdu zapotřebí jednak postarat se o matku, jíž se říká Šílená Molly, a druhak vyřešit neveselou událost z dětství, kvůli které ji někteří považují za vražedkyni. Tehdy totiž za podivných okolností zahynul mladý sousedovic chlapec, přičemž právě Tilly byla tehdy jako jediná s ním. Tato – snad můžeme napsat – detektivní linka má vskutku bizarně tragikomické vyústění. Vpravdě příslovečné pro závěrečnou třetinu tohoto díla, ve které se dějí právě takové, avšak racionálně v podstatě nevysvětlitelné věci, včetně několika úmrtí. (Zřejmě zásah či přání nějaké vyšší moci.) Ale přitom tím vůbec není změněn ani narušen styl vyprávění, natož temporytmus filmu.

Režisérka a zároveň spoluscenáristka Švadleny Jocelyn Moorhouse rozhodně splnila svoji vizi a ještě dokázala většině z těch vedlejších postav, které se tu objeví, přisoudit poměrně dost podstatné úlohy. Ať už se jedná o policejního seržanta Farrata (Hugo Weaving v dost nezvyklé roli), Gertrudu Prattovou (Sarah Snook), která projde zásadním vývojem, Evana Pettymana (Shane Bourne), jenž má rád místní ženy, Elsbeth (Caroline Goodall), jež se konečně dozví pravdu, postiženého či autistického Barneyho (Gyton Grantley), který ví, co si mnozí myslí, či Beulah Harridienovou (Kerry Fox), která je jednou z těch nepřejících drben a rozeštvávaček, jaké se nacházejí snad v každé obci.

V podstatě všichni už tenkrát nějakým způsobem Tilly ublížili, takže není divu, že její první věta (a zároveň i první věta celého filmu) po příjezdu zpět zní: „Jsem zpátky, vy parchanti.“ Kate Winslet, pro kterou mám z blíže nespecifikovatelného důvodu stejnou slabost, jako seržant Farrat pro ženské šaty, tahle role provokatérky a po pomstě, pochopení i po spravedlnosti dychtící ženy rozhodně sedla. Dokonce i ten vztah s Teddym, kterého hraje o patnáct roků mladší Liam Hemsworth, je uvěřitelný. Suverénně nejvíce ze všech se ale vyřádila Judy Davis, protože charakter její postavy jí poskytoval velkou hereckou svobodu.

Švadlena je něco trochu jiného. Suchým, nebo bychom možná spíše řekli nenáročným lidovým humorem protkaný film, jaký patrně více ocení starší generace. To neznamená, že by neměl, co nabídnout té mladší. Ale je třeba mít na paměti, že tu nenajdeme žádné superhrdiny a nákladné vizuální efekty. Na druhou stranu místní by svým způsobem mohli Tilly za superhrdinku považovat. Avšak její největší zbraní není ani kladivo, ani štít, ani lehce infantilní smysl pro humor, nýbrž obyčejný šicí stroj. Mýtus o tom, jestli šaty opravdu dělaj člověka, se však potvrdit ani popřít nepodařilo.

FOTO: cinema.de