Manželský pár Anna a Tom Wrightovi (Kate Hudson a James Franco) se pustili do rekonstrukce zděděného londýnského domu, nicméně peníze došly a vypadá to, že o stavbu přijdou. Nájemník ve druhém domku, který nyní obývají, je však nalezen shnilý a náhoda nebo osud tomu chtěli, aby našli jeho ulitých 220 tisíc liber. Jenže netuší, že pocházejí z pochybného klubu výstředního Francouze (asi), který si myslí, že je král světa, a proto se představuje jako Čingischán. Prachy chce ale i Jack Witkowski, jehož podrazil jeho komplic (ten nájemník). Jestli tuhle situaci nedokáže šťastně vyřešit detektiv Halden, tak už asi vůbec nikdo.

Kolikrát už jsme viděli podobný námět? To se snad ani spočítat nedá. Mnohdy pak záleží na tom, jestli vás herci, scenáristé a režisér během filmu přesvědčí o tom, že hlavní postavy by se mohly ubránit mocnějším protivníkům. I když je fakt, že takový Jack Witkowski v absolutně nezajímavém (protože navýsost klišoidním) podání Sama Spruella působí dojmem, že pověst, která tohoto gangstera předchází a skutečnost jsou dvě naprosto rozdílné věci. Anna a Tom tohle zřejmě rozpoznali, a proto si troufli se mu postavit. Samozřejmě se taky říká, že v ohrožení života tímto způsobem jsou lidé schopní páchat činy, kterých by za normálních okolností nikdy schopní nebyli.

Na to však podle všeho tvůrci vůbec nemysleli a prostě jenom v první řadě chtěli, aby Anna a Tom byli divákům sympatičtí, a tudíž bylo komu držet palce. Vlastně se (na první pohled) jedná o obyčejné mladé lidi, kteří přestavují dům a pokoušejí se o rodinu. Na druhou stranu by rozhodně neškodilo se více dozvědět o jejich minulosti, protože jejich jednání ve vyhrocených situacích, které by jiní obyčejní mladí lidé asi s takovou jistotou nezvládali, naznačuje, že z USA možná nezmizeli do Anglie pouze kvůli tomu zděděnému domu.

Takže zatímco Jack Witkowski připomíná v první řadě spíše vejtahu, než obávaného gangstera s konexemi na ta nejvyšší místa, kdo skutečně nažene strach už během úvodního setkání s Tomem, je Čingischán, jehož tedy naprosto skvěle ztvárňuje Omar Sy. Akorát zamrzí, že během závěrečného zúčtování, kdy se mimo jiné přímo ukázkově nabízelo všechno vygradovat „mexickým patem“, se i tahle postava promění v tuctovou figurku. Přitom by asi bylo mnohem pravděpodobnější a uvěřitelnější, kdyby s ní hlavní hrdinové dodrželi ten uzavřený pakt proti společnému nepříteli. 

Krvavé peníze režíroval Henrik Ruben Genz, od něhož jsme kdysi v našich kinech mohli vidět žánrově zcela odlišný počin s názvem Nerada ruším. Rozhodně překvapil tím, jak syrově a takříkajíc „za studena“ podává některé drsnější momenty jako lámání prstů nebo Tomovu práci s hřebíkovačkou, po níž zůstávají záporákům díry v chodidlech a nejen v chodidlech. Vlastně je velká škoda, že v podobně brutálním tempu se nenese celý film. Hned by se o něm určitě mnohem více mluvilo a hned by si v hodnocení získal nějakou tu hvězdu (hvězdy) navíc.

FOTO: cinema.de