Před více než deseti lety pracovala paní režisérka na cyklu Ženy a drogy. Právě tehdy byla seznámena s Mallory. A představte si, že se tenkrát domluvily na spolupráci, takže nyní může být film uveden v kinech, posílen vítězstvím v soutěži dokumentů na festivalu v Karlových Varech. Tehdy na začátku století Mallory zjistila, že čeká dítě. Jenže v té době byla ještě závislá na heroinu. Jednoho večera žebrala na Karlově mostě, po kterém zrovna šel velmi známý český herec. Vyslechl si její příběh, daroval dost velké peníze, čímž nastávající mamince pomohl (nikoliv naposledy), ale především jí rozsvítil oči. Věděla, že kvůli synkovi musí zůstat čistá, i když to rozhodně nebude nic snadného. ZATMÍVAČKA.

ROZTMÍVAČKA. Píše se rok 2009 a od našeho prvního setkání s Mallory uběhlo sedm let (velká škoda, že z nich neuvidíme ani jeden záběr). Nyní vypadá úplně jinak, přestože od drog se skutečně drží daleko, předaleko. Jenže bydlí ve starém autě na ulici, takže za synem Kryštofem musí jezdit do ústavu. Sice chodí do práce, ale přesto není mnoho věcí, kterými si může být jistá. Ví, že by stačilo několik gramů „háčka“ a všechny obavy by vystřídala bezstarostnost. Je si však vědomá toho, že to prostě nesmí udělat! A právě její vůle a takřka neutuchající energie a snaha se za každou cenu překlenout přes všemožné překážky tvoří základ tohoto dokumentu.

A že se často jedná o věci vskutku zajímavé, neobvyklé, tragikomické, prazvláštní až téměř neuvěřitelné. Zajímavé je, že ji nepodá pomocnou ruku nikdo z příbuzných. Neobvyklí jsou chlapi, se kterými chodí (o nich by snad měl někdo natočit samostatný dokument). Za tragikomické musíme označit nekonečnou absurditu některých úřadů a jejich nařízení. Prazvláštní jest nakupování v „prvním čarodějnickém obchodu“. A kdybych prozradil to, co považuju za téměř neuvěřitelné, obávám se, že bych prozradil až příliš. Řečeno terminologií hraného filmu, jednalo by se o poměrně velké spoilery.

Napsat však můžu, resp. přímo musím, že paní Třeštíková zasluhuje obrovitánské uznání, protože dokáže rozpoznat, že člověk, o kterém hodlá natáčet, je natolik nosnou a pozoruhodnou postavou, že s přehledem utáhne celovečerní dokument, kór časosběrný. Mallory, což je přezdívka, kterou získala kvůli tomu, že svého času možná neměla zase až tak daleko k Mallory Kaneové, tedy postavě, kterou hraje Juliette Lewis v dramatu Takoví normální zabijáci, vás prostě musí zaujmout svou povahou, citlivostí, upřímností, otevřeností, ale také – v dobrém slova smyslu – specifickým smyslem pro humor a … jak to přesně formulovat … způsobem, jakým využívá jazyk český. V neposlední řadě také působivým vztahem, který má se svým synem, jenž se v podstatě téměř bez jakékoliv nadsázky stylizuje do role Terminátora-ochránce. Skutečně oceněníhodné! (A to fakticky myslím bez jakékoliv ironie!)

Mallory je film, který by klidně mohl mít podtitul aneb Cesta pryč z okraje společnosti k jejímu středu. Jenom nevím, proč mi u podobných dokumentů připadá, že se v nich sem tam objeví scéna nebo důležitější záběr, které vypadají jako hrané. Asi proto, že hrané filmy jsou u mě, co se kinematografie týče, jednoznačně na prvním místě. A taky mi není zcela jasné, že když tvůrci vidí, v jaké situaci se jejich hrdina či hrdinka nachází, proč sami nějak nezakročí a nepomohou. Patrně kvůli tomu, že by tím byla narušena původní struktura/záměr dokumentu. O tomhle se dá směle tvrdit, že by mohl být takovým mementem. Neboť kdykoliv se na něj samotná Mallory i další lidé, kteří si prošli podobnými peripetiemi podívají, připomenou si, že do ničeho podobného už rozhodně nebudou chtít spadnout. Zkrátka se dá očekávat, že stejně jako o předchozích dokumentech paní Třeštíkové, i o tomto se bude vzhledem k tématu hodně mluvit. A co je ještě důležité: možná, že na spoustu věcí nadáváme, ale po zhlédnutí filmu Mallory zřejmě uznáme, že se nám vlastně daří docela dobře. 

FOTO: Aerofilms