Existuje vůbec nějaká práce, u které byste se nepředřeli, ale přesto za ni dostali královsky zaplaceno? Určitě ano! A jistě jich bude víc. Jednou z nich mohou být krádeže psů, které byste po vypsání tučné odměny odnesli zpět majitelům jakožto „šťastní nálezci“. Nepředvídatelný a v podstatě málokdy zaměstnaný herec Billy (Sam Rockwell) a usazený, dojmem slušného občana působící Hans (Christopher Walken) vlastně na plný úvazek právě takovouto živnost provozují. A když takhle jednou zahlédnou tlustou černošku venčící Shih Tzu, spatří v ní snadný cíl. To ale měli předvídat, že pes (a taky ta černoška) patří vyšinutému násilníkovi Charliemu (Woody Harrelson), který zásadně nevyjednává uváženými slovy, ale nabitou zbraní. A představte si, že přesně u těchto dvou pobertů hodlá hledat Marty (Colin Farrell) inspiraci pro svůj scénář, prozatím nazvaný Sedm psychopatů (není vyloučeno, že později bude změněn na Sedm lesbiček).

Známý divadelní režisér Martin McDonagh zaujal v roce 2008 na filmovém plátně svou prvotinou V Bruggách, ve které byli dva gangsteři po jedné prácičce odsunuti svým šéfem do tohoto malebného a na zajímavé památky bohatého belgického města, které si však zrovna neoblíbili, dalo by se říci. Mě osobně tedy tahle věc ani originální, ani příliš výjimečná nepřipadala. Tedy, až na těch pár povedených hlášek. V Sedmi psychopatech se sem tam nějaký ten záblesk originality objeví, ale co je to platné, když se celkově jedná o dosti neucelené, nesourodé a necelistvé dílo, které spíše než film připomíná cosi jako divadelní hru o více dějstvích, která spolu jen pramálo souvisejí. Nutno dodat, že nemám rád divadlo!

Hned poté, co si V Bruggách odbylo premiéru, začalo být toto McDonaghovo dílo přirovnáváno k tvorbě Quentina Tarantina a jeho autor byl mnohými označen za Quentinova nástupce. Být Tarantinem, beru to jako urážku a znevážení dobrého jména, nebo jak se tomu přesně říká. Takovéto přirovnání fakt nechápu. Patrně je to kvůli těm černohumorným situacím a zobrazování násilí tak, aby bylo čirou zábavou. O to se ale snaží více tvůrců a mnozí to dělají lépe. Jenže zatímco v případě kultovního režiséra je skutečně mimořádně cool, jeho propracované scénáře mají vždy hlavu a patu a následné filmy se po právu obecně stávají předmětem rozborů mnohých teoritiků, McDonaghova snaha o totéž je poněkud kostrbatá, pokulhávající, až nakonec přichází vniveč. Ale lidé holt mají rádi podobná srovnání a naději, že jednu velkou, svéráznou osobnost může nahradit jí podobná. A to pochopitelně neplatí jen pro svět filmu.

Co se na Sedmi psychopatech opravdu povedlo, je ta celková, všudypřítomná nadsázka, která nám říká, že tohle všechno máme brát s velkým nadhledem. Ta je patrná už od úvodní, a zároveň i nejlepší scény tohoto filmu, ve které spolu dva zabijáci vedou dosti bizarní rozhovor. I když, někdy jako by nám chtěl McDonagh drobnými indiciemi naznačit, že se při tvorbě scénáře inspiroval svým skutečným příběhem. To by bylo fakt velmi zajímavé. Jenže v některých případech je hned v zápětí tato možnost zpochybněna. Toto počínání však rozhodně nelze nazvat hrou s divákem! Vlastně i kvůli tomu, že McDonaghovy filmy nejsou, na rozdíl třeba právě od těch Tarantinových, tak filmařsky vybroušené. Dvě přestřelky na spíše typičtěji westernových místech (ačkoliv je na pováženou, jestli finální akci vůbec můžeme nazvat přestřelkou) jsou sice povedené, ale jaksi samoúčelné, až dadaistické. Což je směr, kterým jako by byl režisér alespoň v případě tohoto svého počinu nejvíce ovlivněn.

Tomuto konceptu jsou přizpůsobeny i herecké projevy. Skoro bych řekl, že všichni, které vidíme před kamerou, brali tohle natáčení ne jako práci, ale spíše jako placené volno. Pokud si ovšem myslíte, že ta povedená sedmička, kterou můžeme vidět na plakátech, spolu podnikne třeba po vzoru Gaunerů nějakou akcičku, tak jste, bohužel, na omylu. V popředí se totiž neustále pohybují především právě Billy, Hans a Marty, takže by asi bylo trefnější, kdyby se tohle dílo jmenovalo Tři psychopati nebo ještě lépe Dva a půl psychopata. Colin Farrell, byť se jeho jméno objevuje v souvislosti s tímto filmem na prvním místě, je ze všech tří nejméně výrazný. Ovšem záměrně. A třeba takový Tom Waits pak ztvárňuje psychopata, který by mohl jako jediný opravdu existovat. Ano, myslím si to i přesto, že s sebou neustále nosí malého bílého králíčka.

Nejvíce prostoru však dostává Sam Rockwell, který hodně překvapil. Tuhle roli vyšinutého maniaka si evidentně maximálně užíval a k tomu se do ní dokonale hodí. I ten podaný inzerát do novin ve stylu „Hledáme psychopaty“ bych mu uvěřil. Současně s tím jsem si ale říkal, že tohle snad musel napsat nějaký buď nějaký diletant … nebo psychopat. Podle dostupných informací, Martin McDonagh není pochopitelně ani jedno. Mohl by ale být to třetí, čili nadšenec. Zřejmě nejen filmový. Ale stejně zůstává velkou záhadou, jak něco takového mohlo vůbec vzniknout? Co na tom naopak hodně, hodně naštve, že postava maskovaného zabijáka nemá, na rozdíl od výborné historky s kvakerským psychopatem, vůbec žádnou údernou pointu. Obrovská škoda pak je, že jak Olga Kurylenko, tak Abbie Cornish mají v tomto filmu absolutně minimální prostor. To opravdu hodně mrzí. A (nejen) kvůli tomu bude zase Martina McDonagha mrzet naše celkové hodnocení.

Sedm psychopatů je film, který by podle mého názoru, tak jako kupříkladu Dějiny násilí, neměl být oprávněn mít takový název. Jinak asi takhle: pokud se vám líbilo V Bruggách a/nebo máte rádi černý humor a/nebo patří k vašim obíbeným hercům Colin Farrell, Christopher Walken či Sam Rockwell, klíďo se běžte na tohle dílo podívat. Vy ostatní můžete vyrazit také, ovšem pod podmínkou, že půjdete i na Nespoutaného Djanga od mistra samotného, abyste viděli ten obrovský rozdíl. Sám jsem od Sedmi psychopatů rozhodně očekával více. A ještě více poté, když film začal tak slibně - záběrem na legendární nápis „HOLLYWOOD“.