Téma korupce a různých jiných pletich se dosud objevovalo především v různých článcích a televizních pořadech. Teprve nedávno po něm sáhli i čeští filmaři. V poslední době jakoby skutečně čím dál většímu počtu lidí už došla trpělivost a pozvolna se pouštějí do boje proti takovému jednání. Zatím alespoň tím, že se o něm více mluví. Což znamená, že ti neúplatní začínají být odvážnější. A právě odvaha vystoupit a nadále netolerovat takovéto počínání je podle zakladatele Nadačního fondu pro boj proti korupci Karla Janečka tím vůbec nejdůležitějším prvním krokem. I proto můžeme považovat načasování premiéry takového filmu, jako jsou Hranaři, za ideální.

 

Podle tvůrců se jedná o jakousi „sondu do prostoru, kde byste rozhodně nechtěli pobývat. Všichni se tam znají, jsou kamarádi, ale jakmile jde o kšefty, je ten slabší nemilosrdně roztrhán. Přitom i ten největší gauner má často doma děti.“ Aby co nejlépe „naexponovali společenský level“, začíná film tím, že se hlavní postavy dozvídají o tom, že zastřelili Frantu Mrázka. Tehdy v roce 2006 naprostá většina lidí vůbec nevěděla, o kom je řeč. Tento kontroverzní podnikatel byl v podstatě neviditelnou postavou, která ovšem výrazným způsobem tahala v zákulisí za nitky české politické scény. Dnes už jméno František Mrázek zná téměř každý, což jen dokazuje zmíněný fakt, že před korupcí a jinými machinacemi už u nás nechceme nadále ustupovat.

 

Pojďme ale k samotnému filmu. Ten má vskutku vynikající obsazení. Režiséru Tomáši Zelenkovi se podařilo nalákat všechny herce a herečky, se kterými chtěl spolupracovat. A jména to jsou u nás opravdu hodně známá. Nad všemi ale asi přeci jen vévodí Jan Tříska, přestože bydlí už od roku 1977 v USA, a se kterým se Zelenka zná už z doby natáčení historického dramatu Řád. To ale nebyl jediný důvod, proč představitel legendárního Igora Hnízda na nabídku zahrát si v Hranařích kývl. „I když nerozumím těm reáliím a českému zločinu a korupci, tak ta role se mi velice líbila, protože je tajemná, nemluví, jen … čumí. Jen nakonec řekne monolog, patrně nějaké dámě, a my nevíme, jestli je opravdový,“ řekl Tříska, a ještě jednou upozornil na to, že měl velkou radost z toho, že se tentokrát nemusel učit dlouhý text.

 

Naopak co se hereckého výkonu týče, nejvíce toho musel předvést Jiří Langmajer, jímž představovaný radní Luboš Lukavský měl být podle scénáře „šílenec“. Jeden z nejvytíženějších divadelních herců u nás chvíli váhal, jestli si v Hranařích takovouto roli zahrát, ale nakonec souhlasil: „Obával jsem se, abych to nepřepískl. A tak jsem pořád říkal režisérovi, ať mě hlídá, protože herec mého typu když má hrát šílence, tak ho zahraje pětkrát víc. S touto postavou jsem se pustil na tenký led své herecké kariéry,“ nechal se slyšet. Tato postava je vskutku velmi neobvyklá, a tak se není čemu divit, že ani neměl žádnou konkrétní předlohu, jakou by se inspiroval. Ačkoliv později přiznal, že během hraní se mu několikrát vybavil výkon Karla Rodena z filmu Oběti a vrazi. Dodejme, že Langmajer za svým kolegou rozhodně o mnoho nezaostává.

 

Režisér Tomáš Zelenka byl vůbec hodně spokojený s tím, že všichni herci naplnili jeho představy. Hlavní roli svěřil Sašovi Rašilovovi, který vzal Hranaře jako výjimečnou příležitost a velmi ho potěšilo, že se český film „rozjel“, a že všechny žánry, co tu chyběly, se začínají naplňovat. Zároveň podotkl, že stále je co dohánět. Kateřina Brožová dokonce neváhala změnit svou image. Vůbec poprvé měla možnost spolupracovat právě se Sašou Rašilovem a hned si zahrála jeho manželku. To by ještě nebylo nic neobvyklého, kdyby se hned první natáčecí den (celkem jich bylo 33) nemuseli svléknout, protože je scénář poslal oba do sprchy. Natáčet tuto scénu ale nebylo pro její aktéry nijak obtížné. Jednak proto, že v ní nedojde na žádné lechtivé momenty, a svou roli jistě i v tomto případě sehrál výborný přístup režiséra Zelenky, protože spolupráci s ním si pochvalovali všichni ti, které uvidíme před kamerou. A to prý především díky výjimečné komunikaci, kdy jim například pouštěl hudbu do sluchátek, aby navodila tu správnou atmosféru pro danou scénu. Zároveň také vítal každý z jejich nápadů, což ne každý tvůrce kvituje s povděkem. A když pak měl někdo z herců před sebou poslední natáčecí den, vůbec se mu nechtělo pryč. Taková panovala na place pohoda. A to rozhodně nebývá vždy pravidlem. Třeba tvůrci velkofilmu Bathory by mohli vyprávět …

 

Scénář údajně vznikal zhruba rok a určitých změn ještě doznal poté, kdy byli ke konzultaci přizváni odborníci, aby schválili některé, řekněme, drsnější momenty. Úplně prapůvodně se počítalo však s tím, že půjde o jakési volné pokračování Czech Made Mana. Teprve postupně se začali rýsovat Hranaři. Film v této své finální podobě by měl ale především více přinutit lidi přemýšlet o systému, který je nastavený tak, že umožňuje všechny ty machinace. Protože, jak tvůrci podotýkají, „když si začnete skládat různé novinové/internetové články za posledních pět let (kdo byl kde zavražděn, kdo se ztratil), dostanete se k tomu, co řeší uznávaný investigativní novinář Janek Kroupa“. Nikdo z filmařů se však neobává, že by „píchli do vosího hnízda“, protože jde o smyšlený příběh, „ve kterém přece nikdo nikoho nepozná“. Hranaře, film s aktuálním tématem, kterým se v české kinematografii ještě nikdo takto výrazně nezabýval, můžete vidět v kinech od začátku prosince. Dosud tak zatím učinilo 32 000 diváků.