Herečka, režisérka, tanečnice a zpěvačka Nina Divíšková byla za minulého režimu pro občasné problémy se svým třídním původem zcela stranou pozornosti, což bylo podle jejích slov to nejlepší, co ji mohlo potkat. Nina Divíšková je členkou rozvětveného uměleckého rodu, neboť je manželkou herce a režiséra Jana Kačera; matkou herečky Adély Kačerové a choreografky a tanečnice Kláry Cimburové; a též dcerou tanečnice a choreografky Elmarity Divíškové. V poslední době se pracovně před objektivem kamery stává babičkou, o čemž svědčí jak její role v teenegerovské komedii K. Comy Experti, tak postava v Drhově historicko–psychologickém filmu z okupačního srpna 1968 Anglické jahody nebo její prababička Běta z retro seriálu Vyprávěj. Její nejnovější filmovou rolí je zlovolná vykladačka karet Hilda ve snímku V peřině.
Léto je v plném proudu, jak ho budete trávit?
Chtěla bych jet do lázní, protože jsem po operaci nohy a manžel (režisér Jan Kačer) po operaci páteře. A také se bude točit další pokračování seriálu Vyprávěj.
A můžete nám prozradit něco z toho, co čeká babičku Bětu v další sérii Vyprávěj?
Určitě romantický příběh s Radkem Brzobohatým (role Františka), kdy jezdí na výlety po Čechách. Auto samozřejmě vždycky nefunguje, ale „babi“ je tak tolerantní, že vždycky říká: „To nevadí, vždyť tady je taky krásně.“ Těším se, taky jedeme se Sváťou Skopalem do Monte Carla – Sváťa je taky výborný chlap! A vůbec všichni na Vyprávěj. Osvětlovači, kostymérky, herci, režisér Arichtev...
Před vysíláním nových osudů postav seriálu ale přichází do kin film V peřině, první 3D hudební film svého druhu v Česku. Jak vnímáte tu změnu v kinematografii od dob, kdy jste začínala?
Já jsem zase tak moc filmů netočila, měla jsem trochu distanc. To spíš manžel. Ale kinematografie se změnila hodně, samozřejmě, a 3D to je něco úplně zvláštního. Teď, když jsem byla na předpremiéře a vzala jsem si ty brýle. To na vás úplně padá, je to strašně zajímavé. A bez brýlí je to o ničem. No, Františkovi moc přeji, aby měl s tímhle filmem úspěch.
Po všech těch krásných rolích, mezi které patří třeba Otýlie v Morgianě (1972), máte ještě nějaký herecký sen? A na kterou roli vzpomínáte nejraději?
Cyrana z Bergeracu. Ale Cyrana! Ne Roxanu, tu jsem hrála. Ale Cyrana bych si vážně ráda zahrála. Jenže to je asi nesplnitelné. A na kterou vzpomínám? To je pro herečku těžká otázka. Vždycky na tu poslední. Jinak ale na ty velké role. Ještě v Ostravě jsem hrála Blanche ve hře Tennessee Williamse, zmíněnou Roxanu, v Národním divadle pak s paní Medřickou. Těch krásných rolí bylo hodně.
Připomněla jste paní Medřickou, na které další kolegy, kteří už jsou v hereckém nebi, ráda vzpomínáte?
Na všechny. Františka Husáka, Jirku Hrzána, Petra Čepka, Jiřinu Třebickou – to byli všechno nezaměnitelní lidé.
Vraťme se k filmu V peřině.
Když mě František (režisér F. A. Brabec) oslovil a říkal „Nino, budu točit dětský muzikál!“, odpověděla jsem, že s ním půjdu třeba do pekla. Protože jsem s ním dělala všechno. Kolovrat v Kytici, Máj, malou roličku v Boleru. Ale hned jsem se ptala, jestli mu nevadí, že neumím moc zpívat a když, tak špatně. Ale on na to: „Pojďte, Nino, zkusíme to.“ Tak jsme to zkusili a já spustila tu svojí. (zpívá) Franta si to poslechl se svou ženou a říká: „Nino, to je úžasný! Ta Bílá s vámi bude mít co dělat.“ (smích)
Čím se tohle „3D“ natáčení od běžné práce lišilo?
Kamerové zkoušky. Tam to trvalo dlouho. V jakémsi počítačovém programu se řešilo zasvícení a kameramani s tím měli problémy, třeba v Písku jsme si hodně užili.
Hilda je vlastně další takovou temnou rolí ve vaší filmografii, jak se vám hrála?
Záporné role se vždycky hrají výborně. Ale je to přece jen pohádka, takže to končí jako pohádka. Hilda napřed ubližuje dětem, špiní to peří, Elišce Balzerové ubližuje v té její čistírně, ale protože to je pohádka, tak nakonec Hilda najde svého ztraceného syna, odstěhuje se a přestane škodit. Skvěle se mi hrálo s dětmi, byly úžasné. Lucinka Bílá také, celá ta práce byla krásná. A Františkovi bych chtěla vzkázat vyznání lásky, to je neuvěřitelný člověk.
Jak chráníte před zlými sny svoje vnoučata?
Vyprávím a čtu jim pohádky. A zpívám jim ukolébavky. (zpívá) To milují mnohem víc než koukání na televizi. Myslím, že každá maminka, babička, prababička má vyprávět pohádky a zpívat dětem.
V posledních letech je vás hodně vidět, ať už v seriálu Ulice, Vyprávěj nebo teď v premiérovém filmu V peřině. Čekají vás nějaké další role v brzké době?
Divadlo. Krásná role u Heřmánka (divadlo Bez zábradlí). Takže zatím spíš divadlo než film. Je to takový krásný příběh, z pojišťovnictví, a já tam hraju dvojroli. Hru dokonce režíruje sám Karel Heřmánek. Když mi to nabízel, ptala jsem se, kdo to bude režírovat a on na to: „Já.“ A můj zeť Martin, který u něj hraje, říkal „sám velký“.
Vaše rodina je hodně velká. Trávíte ráda čas o samotě nebo v rodinném kruhu?
Já jsem absolutně rodinný typ. Jsem stará konzerva. (smích) Rodinu považuji za nejdůležitější věc na světě. A výchova dětí? Děti vůbec nemusíte vychovávat. Vy jim musíte „jen“ dát příklad. Jsou někde kolem vás, nevnímáte je a oni vidí, jak se chováte k přátelům a k sobě navzájem. To pak napodobují.
Když jsme u těch rodinných věcí – byla pro vás jako pro herečku výhoda mít za muže skvělého režiséra?
Byl na mě přísnější než na ostatní, když už jsem u něj hrála, což moc nebývalo. Všichni ostatní ještě chodili po jevišti s textem a já jsem to musela umět. Zapomněla jsem dvě věty a hned na mě řval: „Jak to, že to ještě neumíš!?“ (smích) Ale přínosné to bylo, protože jsem lépe chápala, jak chce jako režisér postavy rozkrýt. Na režiséry jsem vůbec měla štěstí. To byl Evald Schorm a další.
Oklikou se vlastně vracíme přes vaši rodinu k Vyprávěj, protože seriál přibližuje tu dobu trochu s nostalgií a humorem. Pro vás ta doba ale tak příznivá nebyla.
Táta měl tehdy autoškolu, koupil si džípy, natřel je na žluto a dal nápis ‚Divíškova autoškola‘. Nejdřív mu ji vzali Němci, pak komunisti. Byl to první československý potápěč, ještě v takové té velké helmě. Pracoval na Macoše a pak tam skončil jako správce provozu Moravského krasu. Já jsem taky měla problémy. U voleb třeba. Pak taky díky interview v Londýně, kde jsem za normalizace řekla, co si myslím a vyšlo to v Timesech na přední stránce. Laurence Olivier pak vzkázal, že „ta statečná herečka u něj najde vždycky práci“. Já jsem tady ale měla děti a nemohla jsem emigrovat. (smích) Tak jsem měla zaděláno.
Chodíte ráda do kina i dnes a který film si vybavíte?
Teď nemám tolik času a také raději jdu do menšího kina, multikina mě nebaví. Jednou jsem málem prošvihla představení kvůli filmu Babel. Sedíme v kině a najednou do sálu vešla Klára, moje prostřední dcera, a přes celý sál zavolala: „Není tu náhodou pan Kačer a paní Divíšková?“ Díky menší dceři, která věděla, kde jsme, nás našla. Já tam seděla oblečená, jak jsem vyšla z domu, neměla jsem sebou nic a dcera: „Maminko, pojď, hraješ.“ Já jsem myslela, že až za týden. Tak jsme spěchali ven, jeli jsme tím proskleným výtahem a já jsem si vzpomněla, že v druhé půlce toho představení potřebuji podprsenku, kterou jsem neměla. Tak jsme se s dcerou v tom proskleném výtahu převlékaly, aby mi půjčila svou. Protože jsem neměla ani na taxi, tak mi nějaké peníze dala. Vletěla jsem do taxíku a řidič byl hluchoněmý! To nemělo chybu. „Černá labuť!“ řekla jsem mu a on začal tápat. Uvědomila jsem si, že to málokdo zná, tak jsem ho navedla na vedlejší Bílou labuť. V divadle zatím využili toho, že tam byl jako host Standa Zindulka. Dáša Bláhová mu řekla: „Prosím tě, Stando, tady máš židli a bav ty lidi!“ On je výborný vypravěč, tak diváky bavil a dlouho je bavil, až jsem konečně přijela a ona mu řekla, ať to nějak elegantně ukončí. Tak to ukončil, sedl si do hlediště a my jsme to představení odehráli. Když bylo po představení, ptala jsem se ho, co mu mám za tu záchranu dát – flašku nebo peníze. A on na to: „Nic nechci, akorát jsi mě pěkně namíchla, že jsi přijela. Já jsem se už těšil, že tu budu mít dvouhodinové one man show!“ To je taková skoro veselá historka z natáčení.
Kdy vás vlastně napadlo stát se herečkou?
Ve dvou letech. (smích) Maminka měla rytmiku a já, sotva jsem se naučila chodit jsem tam tancovala a dělala takového šaška, takže to bylo úplně nezvratné. Chodila jsem do divadla v Brně a do kina na filmy. Na Děti ráje Marcela Carného jsem šla asi třináctkrát. Začala jsem recitovat a hrát u ochotníků, takže se nedalo nic jiného dělat. Táta chtěl, abych byla lékárnicí. „Podívej, taková klidná, čistá práce pro ženu!“, já křičela „Ne ne ne!“ a otec na to: „Podívej, naše Duraska zase studuje nějakou roli!“
Ptal se: Ivan Hladík. zdroj: filmový časopis Filmstage
