Při sledování filmu Domů na Vánoce (v originále Hjem til jul) strávíme Štědrý den v jednom norském městečku, kde se seznámíme s jeho obyvateli. A to v podstatě ve všech věkových kategoriích. Poznáme člověka, který se převlékne za Vánočního skřítka, a by mohl být se svými dětmi, protože jeho bývalá manželka už bydlí s někým jiným. Jiný obyvatel dá zase raději přednost práci, a tak jde pomoct utečencům z Balkánu (Srbovi a Albánce) při porodu jejich dítěte. Dále sledujeme mladou muslimku, kterak se více skamarádí se svým sousedem. A také člověka, který se snaží sehnat peníze na vlak domů, přičemž mu pomůže jedna bývalá známá. Dalšími postavami jsou pak třeba ještě členové milostného trojúhelníku atd.

Osudy postav se nikterak neprolínají s těmi ostatními. Jedná se spíše o několik nesouvisejících příběhů, které by se klidně daly rozdělit do jednotlivých povídek. Proto se nové postavy objevují prakticky až do poloviny filmu, a tak zdánlivě není příliš velký prostor na jejich expozici. Přesto ale režisér a scenárista Bent Hamer, známý především svými Povídkami z kuchyně, postupně odkrývá předchozí osudy jednotlivých postav natolik, abychom si o nich mohli udělat patřičný obrázek, a rozhodnout se, jestli jejich počínání schvalovat či ne.

Film má jinak velmi pomalé tempo, které pomáhá navodit tu správnou pohodovou atmosféru Vánoc. Navíc si díky tomu dosyta užijeme i krásně zasněžené krajiny s tradiční sváteční výzdobou. A nebude chybět ani jeden z nejkrásnějších přírodních jevů, který u nás rozhodně není možné spatřit.  Myslím, že asi tušíte, o co jde. A pokud si nejste úplně jistí, tak uděláte nejlépe, když se necháte překvapit. Přesto tady nabízím nápovědu. Atmosféra filmu je prostě úžasná, pohodová a příjemná, stručně jedním slovem - výjimečná. V tom je určitě největší síla nejen této temnější komedie, ale prakticky všech severských filmů.

Nemalou zásluhu na kvalitě tohoto filmu má také vynikající kamera, jejíž pomalé pohyby (tzv. švenky) správně udržují jak tempo, tak rytmus celého filmu, díky čemuž není divák nijak vytrhávaný z kontextu, a může si tak film lépe vychutnat. Velmi nápaditě a netradičně je natočená také soulož (myslím, že označení „milostná scéna" je v tomto případě příliš mírné), které se kamera zprvu věnuje jen tak letmo, protože tvůrci při ní využívají především zvuk. I mnohé jiné kompozice, a tím pádem i záběry jsou opravdu ukázkové a režisér se vlastně neustále snaží vyprávět především pomocí obrazu, protože dialogů je oproti jiným filmům relativně málo.

Autor filmu se ale, bohužel, dopustil jedné velké chyby. A sice toho, že celý film orámoval scénou, ve které jde matka hledat svého syna, A když ho najde, uvidí, že na něj míří odstřelovač(ka), která se chystá zmáčknout spoušť. Tato scéna působí v rámci filmu tak, jako by byla úplně z jiného světa. Nikomu v celém kině nebylo úplně jasné „co tím chtěl básník říci". Tato scéna rozhodně nemá žádný velký význam, tudíž by se dala přirovnat k nechtěné skvrně na jinak čistém papíře. Režisér by býval nepochybně udělal lépe, kdyby ji vystřihl nebo si ji třeba schoval pro jeden ze svých dalších filmů, protože do tohoto konceptu opravdu nezapadá. A opět upozornění - kdo počká i přes závěrečné titulky, uvidí ještě vláček.

Domů na Vánoce je jinak velmi příjemný komorní film, jakých se v našich kinech mnoho nevidí. Už jen kvůli tomu stojí za zhlédnutí. Pokud ovšem dlouhodobě sledujete pouze americké blockbustery a jiné filmy kategorie A, natočené v USA, pak toto norské dílo asi opravdu není pro vás. Ačkoli v této předvánoční době by snad stejně potěšilo.