Ten, který se zaměřil na vytváření pohádkových světů s nápadně reálnými prvky (Kletba bratří Grimmů), zemí, kde pochopitelně straší a když to nejsou vlkodlaci, jsou to lidé (Strach a hnus v Las Vegas), kteří se rozhodli stát se zvěří, aby tak potlačili bolest a utrpení člověka. Z těchto znepokojivých krajin se občas leckdo snaží vydělit, zachránit a to nejlépe bláhovým (?) únikem do imaginárních prostorů vlastní fantazie. V jeho posledním filmu jsme opět u Terryho doma, neopouštíme již dávno zabydlené, nikoliv však probádané, v takové míře, abychom byli znechuceni a chtěli jej obviňovat z vykrádání sebe sama. A to přesto, že těch styčných ploch je v Parnassovi dosti. Tak jako v „Krajině přílivu" se tu pracuje s ideou Alenky a světa za zrcadlem. Prostřednictvím (ne)vědomí nesmrtelného vykladače pravd má každý vyprahlý odvážlivec příležitost zajet si expresem do vlastní hlavy a podívat se na věci z jiných úhlů. Zažít nevšední dobrodružství své vlastní probuzené a přefouknuté představivosti. To všechno bez užití jakýchkoliv syntetik, stoprocentně čisté! Skvělá myšlenka, jen ji umět prodat, ale jak když jste divný, out, na okraji, když jste „Král rybář", vyšinutý, třeba jen tím, že jste zůstal uvízlý trčet v jiné době a nejde se hnout. Z té letargie vás občas vyburcuje fakt, že vaše skvostná, kypící dcerunka už nedokáže předstírat dvanáct a o své se hlásí ďábel, se kterým neustále prohráváte. A to, i když to tak někdy nevypadá.

Na tom příběhu v podstatě není nic do té doby, než se začnete ptát, co za tím vězí, že z něj máte tak silný dojem roztříštěnosti a nesoudržnosti. Tím ovšem nechci říct, že je to chyba, protože kdo řekl, že film musí být stůj co stůj kompaktní? Gilliam je anarchista a tohle je manifest jeho založení, nepovede vás za ruku, nechá vás do toho spadnout bez ohledu na vaši nedostatečnou orientovanost. Jak správně poznamená Valentina „sweet sixteen" (Lily Cole) při jednom vystoupení, Imaginárium je alternativa, jak se prostřednictvím něčí mysli dostat do té vlastní za účelem lepšího sebepoznání. Nikdo po takové zkušenosti nemůže ze zrcadla vylézt stejný. Terry (1940) nás neustále přesvědčuje o tom, že on šedesátá léta prožil na plné pecky, dost možná tak, že si z nich nic nepamatuje. Chtěl bych se ovšem vyvarovat laciným přirovnáním, přesto je trochu obtížné nevnímat celý ten projekt jako trip.

Zajímavé je to chronologické rozostření a to hned na začátku, kdy londýnskými kulisami projíždí rozhrkané koňské spřežení s nuzným cirkusáckým živobytím a nám není vůbec jasné, v jaké době se pohybujeme. Zní to pak skoro jako vtip, když se hned v další scéně kamera posouvá ke vchodu dosti současně vyhlížejícího tanečního klubu, aby mohlo dojít k tomu časovému protnutí. Proč se tak děje se dozvídáme ve scéně třetí, kdy Mercury aka Anton (Andrew Garfield) představuje svého guru (Christopher Plummer) jako tisíciletého kmeta, kterým ve skutečnosti díky sázkám s ďáblem opravdu je. Stižen kletbou věčného života se však zamiluje a aby objekt své touhy získal, vzdá se danajského daru nesmrtelnosti, jenže společně se zbavením se břemene dojde ke smlouvě, kdy si ďas aka pan Nick (Tom Waits) nárokuje jakýkoliv plod z této lásky vzniklý, šestnácti let dosaživší. Hnán výčitkami svědomí připravuje svoji dceru (doslova za pět dvanáct) na tuto možnost. Vypráví, kterak jako mladý mnich uzavřel s panem Nickem pakt a my sledujeme po technické stránce jednu z nejpropracovanějších sekvencí. Na křídlech ptáka (který bude mít mimo roli uvaděče ještě jednu vzápětí) se pozvolna snášíme do svatyně, kde Parnassus káže. (Přítomný je tu i "vertikálně deficitní";-)Percy, kterého hraje Verne Troyer a tím se vlastně dostává na listinu dalšího cestovatele časem, později se dozvídáme o jeho nadpřirozeném původu...).
Monumentálností a obrazovou rozmáchlostí to asi nejvíce připomíná Jacksonovu trilogii „Pán prstenů", ale je to jen jedna z mnoha vrstev, kterou Imaginárium oplývá. Jednou z významných, co do četnosti, jsou takzvané „renderované" části světa za zrcadlem. Naivní, archaické, papundeklové kulisy, ať už vnitřního světa Tonyho (Heath Ledger v roli „světskými" zachráněného ztroskotance plus alternace) nebo v souvislosti s nepovoleným vniknutím dítěte zkraje filmu nás pravděpodobně upozorňuje na nevyzrálost a infantilitu Tonyho. Tato postava ale není jen nedospělá, je taky pěkně zkažená (viz jeho zakrývání zločineckých aktivit za dobročinnou organizaci). Jeho nevyzpytatelnost a nejednoznačnost celkem dobře vystihuje počet „kopií", proměn za zrcadlem. Původně se scenáristicky nejspíš uvažovalo jinak, ale vlivem tragických událostí (všichni ví) se přistoupilo k řešení pomocí tří alternací a principu odkrývání jednotlivých identit. Řekl bych, že se tento nápad do filmu zakomponoval celkem nenásilně a divák ho může vnímat jako naroubovaný a křečovitý asi jen díky té mediální bublině, která snímek předchází a pohlcuje.
Chtěl jsem upozornit na výborné herecké výkony pánů Andrewa Garfielda (Anton, Mercury) a Toma Waitse (Ďábel, Nick), kterého známe spíše jako muzikanta, ale natáčení mu rozhodně není cizí, viz spolupráce s Jimem Jarmuschem (Kafe a cigára, Tajuplný vlak, Mimo zákon), objevil se i v již zmiňovaném „Králi rybáři." Co se týče herectví Heatha Ledgera, opět vynikající, jen výběr jeho náhradníků hodnotím jako nešťastný mimo vždy skvělého Johnnyho Deppa, který je dle mého Ledgerovi typově i herecky nejblíže, což se ovšem o Colinu Farrelovi a Jude Lawovi říct nedá. Vůbec mi přijde, že do výsadních filmů tohoto typu vůbec nepatří, protože si to zkrátka nezaslouží být osloveni.

Naopak my všichni si zasloužíme být odvlečeni a zase třeba znovu objeveni a proměněni někde jinde a trochu jinak. Jak jsem četl kdesi trefnou poznámku, s tímhle materiálem by se v kině už zase dalo bydlet.