Del Toro udělal něco, co ještě nikdy – spojil s cizím filmem své jméno a tak mu otevřel dveře do světa. Když del Toro něco doporučuje, tak to stojí přece za to, ne? A ono opravdu ano!

Velké, staré a rozvrzané domy nebývají zrovna nejpřívětivější pro mladé rodiny. To je každému trošku filmově a duchařsky zběhlému divákovi jasné jako facka. Ale Laura (Belén Rueda), která v domě, jež dřív sloužil jako sirotčinec, vyrostla, se sem stejně po třiceti letech s manželem Carlosem (Fernando Cayo) a synem Simónem (Roger Príncep) vrací založit domov pro postižené děti. V neznámém prostředí začne její malý synek komunikovat s neviditelnými kamarády a hrát s nimi podivné hry. A při jedné takové zmizí beze stopy. Zoufalá Laura při pátrání začíná tušit, že neviditelní přátelé nemuseli být jen výmysl dětské fantazie. Jejich přítomnost také cítí. Aby našla svého syna, musí přistoupit na jejich pravidla a hrát hru až do konce.

U mnoha snímků z poslední doby, které nesou označení horor, jsem se nesetkala s natolik přesvědčivou atmosférou. Bez jediné kapky krve se Bayonovi podařilo vystavět tak silnou a stísněnou atmosféru, která jednoduše přiková k sedačce a nenudí ani na minutu. Tíseň a tíha děje je pečlivě budovaná v postatě jen za pomoci kamery a hudby. Není třeba nic víc, aby divákům běhal mráz po zádech. Sirotčinec přitom není horor, ale jakási směska psychologického thrilleru a baladické pohádky. V tom si je velmi blízký právě s del Torovým Faunovým labyrintem. Samozřejmě nedosahuje jeho výpravných kvalit, ale v některých chvílích jsem si pohrávala s myšlenkou, že Fauna předčívá.

Přestože Sirotčinec není v žánru ničím obzvlášť převratným, skrývá v sobě neodolatelné kouzlo a napětí budované minutu od minuty. Velkým plusem snímku jsou jeho sémantické role – nic tu nevyzní naprázdno. Téměř každý pohyb, každý úkon, každá fráze má svůj důvod a hraje roli o pár minut později. Ve finále tak Sirotčinec působí jako dokonalá skládačka a ve chvíli, kdy si to uvědomíte a narazíte na drtivou pointu, zažijete pocit přejetí parním válcem.

Jedním z faktů, které dělají ze Sirotčince natolik silný snímek, je kromě propracovaného scénáře neuvěřitelně přesvědčivý výkon Belén Ruedy jako zoufalé matky. Z její bolesti v očích, strachu, bezmoci a odhodlání Simóna najít za každou cenu opravdu mrazí.

Sirotčincem jako svým celovečerním debutem si Bayon nasadil laťku skutečně vysoko. Ale abych se vyjádřila ve stylu snímku – osudu stejně neujdeš. Takže pokud mu bylo dáno, že natočí výborný film, stalo se. A del Tora, který se na snímku podílel v roli producenta, musí úspěch téhle strašidelné pohádky, co sbírá jedno filmové ocenění za druhým, jistě těšit. I když hodně riskoval – svou podporou si vychovává vlastního konkurenta. Protože Sirotčinec Faunovým piedestalem skutečně pořádně zahýbal…