Moje borůvkové noci mají všechno to, co režisérovy předchozí filmy – zajímavý námět, silný příběh a krásnou kameru. Tentokrát se Wong Kar Wai posunul na západ a natočil svůj první film s americkými herci. Výsledek je tak trochu odlišný, díky známým hercům možná přístupnější širšímu publiku, ale přesto si zachovává to správné „Wongovské“ kouzlo.
Poetický příběh o syrové realitě a skutečnosti, která rozhodně není sladká, vypráví o dívce Elizabeth (Norah Jones), která se po rozchodu s přítelem seznámí se sympatickým kavárníkem Jeremym (Jude Law). Společně po nocích dojídají zbytkový borůvkový koláč a vypráví si životní osudy lidí, kteří zde stejně jako Liz nechali klíče od bytu své bývalé lásky. Dokonalé souznění dvou osamělých duší v sychravém New Yorku ale znenadání skončí, když se Liz rozhodne smířit se sama se sebou a odjet co nejdále od velkoměsta. Během práce za barem v malém městě se seznamuje s příběhem Arnieho (David Strathairn) a jeho neschopností pochopit, že jeho živelná žena Sue Lynne (Rachel Weisz) už o něj nestojí. Po nějaké době změní stanoviště, posune se o kousek dál a v dalším baru se seznámí s hazardní hráčkou Leslie (Natalie Portman), se kterou odjedou do Las Vegas. Celou dobu svého putování píše dojemné a upřímné dopisy a pohledy Jeremymu do kavárny, zatímco on obvolává všechny bary ve státě jen proto, aby ji našel…
Čínský režisér Wong Kar Wai dokáže do jednoho zdánlivě obyčejného snímku nacpat neskutečné množství emocí. Už jeho předchozí snímky Stvořeni pro lásku a 2046 v sobě ukrývaly nepopsatelné kouzlo tvořené nejen nápadem, ale i barevností. Moje borůvkové noci se opět věnují lásce a spojení dvou duší, které musí k sobě najít cestu. Snímek sází na zajímavé motivy (celá linie s klíči jako metaforami je kouzelná), neotřelost a odlišné způsoby pojetí reality. Od plátna jednoduše nelze odtrhnout oči, přestože se vlastně jedná jen o působivě naservírovaný banální naivní příběh hledání vnitřní harmonie nakombinovaný s dalšími ne zrovna dvakrát šťastnými osudy lidí okolo.
Velký podíl na tom, že Moje borůvkové noci slupnete i s navijákem (nebo jako borůvkový koláč s vanilkovou zmrzlinou;) má i výběr herců. Písničkářka Norah Jones na sobě nedává vůbec znát debutanství před kamerou, působí naprosto přirozeně, nenuceně a její charisma stejně jako charisma Juda Lawa jsou jedním z hlavních důvodů, proč tenhle film funguje tak, jak má. A ani ostatní herci nezůstávají vůbec pozadu: do svých postav dávají celou duši, jinak by to ani u Wonga nemělo smysl.
Moje borůvkové noci jsou miloučký, kouzelný, i když podceňovaný snímeček, na který se opravdu příjemně kouká. Působí čistě jako křišťál, nesnaží se za každou cenu tvářit jako artový film pro vysoce náročné diváky, ale o to příjemněji působí. Je jen třeba si k němu najít tu správnou cestu, což ne každý možná zvládne (zvlášť miluje-li popcorn), ale odměnou pak je vyvážená mystika a kouzlo splynutí duší a hlubokého poznání. A závěrečný polibek je pak už jen bonbonkem a sladkou tečkou…
