P2 má asi tolik originální scénář jako průběh letošní volby prezidenta. Na originalitu ale P2 hrát ani nechce. Prsty v tomhle dílku má z pozice scenáristy a producenta zkušený řezník Alexadre Aja, pro kterého je klíčovým prvkem sugestivní formální vyjadřování, nikoli dějová invence. V případě P2 je patrný Ajův scenáristický rukopis – letmo načrtnuté postavy, které jsou prakticky ihned vystaveny stresové situaci. P2 se na rozdíl od předchozích Ajových projektů však drží ve velmi omezeném prostoru, díky čemuž má snímek nepříjemně rekurentní charakter. Když hned v úvodu najede kamera na nápis P2, ihned víme, že jde o to důležité podlaží parkoviště a že tady se něco stane. Problém je v tom, že efekt mrazivého nápisu se lehce vytrácí, pokud kolem něho tvůrci krouží kamerou každých pět minut.

Aja se protentokrát neposadil na režijní stoličku a tuto pozici přenechal svému kamarádovi Francku Khalfounovi, který sice od Ajy odkoukal určité kamerové fígle, ale nedaří se mu udržet/stupňovat napětí. Scénář si 90% času vystačí s tím, že vyděšená hlavní hrdinka někam utíká, přičemž hlídač se za ní s úsměvem pomalu pachtí, a i když na rozdíl od ní disponuje takovými technickými vymoženostmi, jakými jsou bunda a boty (v chladném prostředí nedocenitelní přátelé), přesto ji nedokáže v prostředí parkoviště, které dokonale zná, chytnout.

Tím zdaleka nejzajímavějším, co snímek nabízí, je Wes Bentley v roli vyšinutého hlídače. I on má nicméně svázané ruce idiotskými dialogy, které mu nedovolují stát se pamětihodným maniakem. Díky svému nasazení si Bentley nakonec vyslouží alespoň sympatie za upřímnou snahu o zajímavého magora, sama o sobě je však ta postava dost blbě napsaná. Rachel Nichols v hlavní ženské roli má opravdu pěkný dekolt a věrohodné vyděšené oči, ale tím veškerý potenciál končí. Jinak je její výkon docela nuda, u které se cení akorát to, že když je hlavní hrdinka mokrá od hlavy až k patě, nemá v další scéně znovuzrozený dokonalý make-up.

Khalfoun nakonec zaujmou akorát efektními gore scénami. Za celý film jde bohužel o pouhé tři momenty a mezitím je vata, že by to udolalo i kamión kofeinu. Tady se prostě tráva v temnotách nezelená a namísto dusné atmosféry se tu akumuluje akorát dějová statičnost, které se odmítá pohnout z místa. Světlejším bodem ve změně lokací je pasáž ve výtahu, ale ta je zas udolaná neskutečnou stupiditou samotného využití prostoru.

Můžete se se mnou hádat, že potíž je už v samotném zvoleném prostoru a počtu postav, ale z poslední doby minimálně V pasti dokázalo, že se dá i za pomoci pouhých dvou herců a několika málo místností ždímat atmosféra jak kdyby šlo skutečně o život. A něco takového P2 naprosto postrádá.