Původně šlo o jeden z největších úspěchů lidstva, když se podařilo nalézt lék na rakovinu. Jenže pak začal zázračný lék mutovat, z lidí se stali krvežíznivé bestie a přežilo jen malé procento těch, kteří jsou proti viru imunní. Robert Nevill (Will Smith) mezi tyto šťastlivce patří. Přes den prochází se svým psem trosky New Yorku a hledá potravu, po večerech se snaží najít na virus lék ve své laboratoři. A musí u toho být zatraceně nenápadný, neboť právě večer bestie vylézají ze svých úkrytů a chtějí hodovat na mase nenakažených.

Já, legenda se protáčela v prstech producentů pěknou řádku let. Ve hře figurovala jména jako Ridley Scott a Arnold Schwarzenegger, nicméně vždy z projektu sešlo, neboť producentům vyšly na kalkulačkách příliš vysoká čísla pro rozpočet. Doba pokročila, film za 150 milionů se stal běžnou věcí a tak nám Francis Lawrence (Constantine) servíruje opuštěné kulisy New Yorku, v kterých bývalý armádní plukovník s fyzičkou Willa Smithe nervózně s puškou v ruce loví zvěř, aby měl se svým psem co k jídlu. A současně si musí dát pozor, aby se sám nestal kořistí, protože po New Yorku nechodí jen zmatené srny, ale též hladoví lvi, kteří mají stejné právo na kus masa jako ebenový hlavní hrdina.

Z Já, legendy jsem měl smíšené pocity, protože trailery vypadaly celkem akčně, což rozhodně nekoresponduje s dějem, potažmo předlouhou. A správně jsem větřil chyták. Warneři se pod heslem „na drama za 150 milionů ti nikdo lézt nebude“ rozhodli propagaci postavit na dvou akčních scénách, které se ve filmu odehrají (a které mají výraznou spíše dramatickou, nežli choreografickou strukturu). Já, legenda skutečně není akční velkofilm, i když propagace klame tělem. Je především komorním dramatem muže, který zůstal sám ve velikém městě, zoufale se snaží najít lék na zákeřný virus a současně u toho pomalu ztrácí rozum.

Tedy, takhle to je do konce první poloviny. Lawrence ždímá pocit izolace na maximum, Smith nechává pocítit osamělost své postavy a scenáristé servírují jedno slibné téma za druhým. A pak na scénu na okamžik vkročí nakažení a od té chvíle je jasné, že je tu cosi shnilého. Ve snaze o naprosté odosobnění hlavního hrdiny od nakažených zvolili tvůrci k jejich zpodobnění úmyslně čistě digitální vzhled, který má vyjádřit jejich evoluční odlišnost (a zvýraznit animálnost). Je pravdou, že v případě masek by se nikdy nepodařilo vyjádřit tak výraznou živočišnost, ale skutečně museli nakažení vypadat jak postavy z Beowulfa? Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem si na ně zvyknout a jejich příchod na scénu mě vždy vyrušil. V rámci dynamické režie jde nicméně o celkem lehce akceptovatelnou věc. To, co upírá Já, legendě pozici jednoho z nejlepších filmů roku je scenáristicky zprzněná druhá polovina.

Nejsem si jistý původní podobou scénáře, ale mám silné podezření, že během příprav na film někomu „z chytrých hlav“ došlo, že apokalyptický film s Willem Smithem nemůže být jen psychologickým dramatem jednoho muže a tak se rozhodlo o tom, že je třeba celou legraci zakončit epickou akční scénou s velkou pointou. Akční scéna ujde, i když působí jak pěst na oko v porovnání s první polovinou, tou hlavní smrtící ranou je každopádně vrcholně hloupá pointa (upřímně se divím, že si někdo v dnešní době ještě něco takového dovolí). V akčním finále „s božským přesahem“ tvůrci nejen nevyužijí atmosféru první půle, ale dokonce rezignují i na dořešení mnohých témat. Většinou zůstane jen u naznačených cest, přičemž třeba i takové flashbacky o tom, co se stalo rodině hlavního hrdiny, zůstanou nevyužité. Mají jen informační hodnotu z hlediska zázemí postavy, příběhu však neslouží (i když se to nabízí).

Mohli to být další Potomci lidí, ale bohužel se to na konci zvrhlo v tupý béčkový film. Pokud ten násilný přechod dokážete vstřebat, bude pro vás Já, legenda jedním z nejlepších filmů roku. Titul jednoho z největších zážitků však zůstává pro všechny tak jako tak - pohled na život ve vylidněném New Yorku je vskutku ohromující.