S anglickou královnou Alžbětou I. se setkáváme ve chvíli, kdy je její vláda na vrcholu, což se nelíbí tmářské španělské inkvizici, která kuje plány, jak místo anglikánské heretičky dosadit „pravou královnu“ Marii Stuartovnu. „Panenská“ královna tak musí čelit atentátu a dokonce i válce, ale mnohem víc jí trápí problémy milostné. Ono zvolit si cestu emancipované královny bez manžela, na níž útočí podrývači režimu, že je frigidní a neplodná, není lehký úkol. Obzvláště v případě, že se ve vaší přítomnosti vyskytuje přitažlivý pirát a dobrodruh sir Walter Raleigh (Clive Owen), který rozehřívá Alžbětino srdce poutavými příběhy i upřímnými pravdami, které se nebojí panovnici říct přímo do očí. Na co jí to ale je, když její dvorní dáma Bess (Abbie Cornish) je pro mořeplavce mnohem dostupnější kořist…

I když se na plakátech k filmu všude objevuje Alžběta v brnění a s dlouhou zrzavou parukou, nepřátelům se ve skutečnosti čelem nepostaví ani jednou. Tato podoba připomínající něco mezi kněžnou Libuší, Johankou z Arku a rytířem od kulatého stolu, je tu téměř zbytečná, hlavním jejím cílem je manifestace schopností kostymérů a parukářek. Pochybuji, že by i schopná královna šla do boje po boku obyčejných pěšáků… Navíc, všechny španělské lodě, které se chystají napadnou britské impérium, stačí zničit jeden jediný muž s pochodní…

Oni si celkově režisér Kapur ani scenáristé tohoto snímku Michael Hirst a William Nicholson nepotrpí na fakta a skutečnost, s takovými prvotinami si hlavu nelámou. Nehledě na to, že Alžběta lásku k Walteru Raleighovi ve skutečnosti nedržela zrovna v platonické rovině…

Problémem snímku je, že se snaží pohrávat si s obrovským množstvím dat, jež by rád divákovi poskytl. Výsledek je ale tak trochu rozporuplný a rozhýřený, neboť z toho všeho vychází film, který neví, jak přesně chce působit. Zatímco postava Alžběty prochází několika úrovněmi – od sarkastické sebevědomé ženy, přes emancipovanou a svobodomyslnou panovnici až po křehkou stárnoucí ženu, kterou trápí přibývající vrásky – zbývající postavy mnoha hlubšími rozměry neoplývají. Třeba skotská královna Marie Stuartovna je okleštěna jen na hloupou nánu, která chtěla potopit velkou a milovanou královnu, ale ve skutečnosti se zmohla jen na vztekání se jako malé děcko. Ještě komičtější a jednostrannější pohled bychom mohli najít ve vykreslení církevních představitelů Anglie a Španělska. Zatímco Alžběta je zobrazována se sluneční svatozáří, španělští katolíci s podmalovanýma očima by mohli jít strašit malé děti na Mikuláše či alternovat ďábla.

Cate Blanchett bezesporu role královny sluší a vnáší do ní tu pravou dávku majestátnosti, ale i křehkosti. Stejnou dávku rozpolcenosti pod vrstvou pudru ukrývá i Alžbětino srdce, které zápasí s city, které se tak moc nehodí pro královnu. To se myslím Blanchett podařilo vyjádřit na sto procent, tato charismatická herečka se Alžbětou stala duší i srdcem. Je škoda, že ostatní herci v tomto snímku za ní jen zoufale klopýtají a zápasí se svými beztvarými postavami.

Jak tedy vnímat Královnu Alžbětu: Zlatý věk? Jako průměrný historický velkofilm, který se snaží hrát si na větší, než je. Režisér Shekhar Kapur si ukrojil o trochu větší kus dortu, než zvládl sníst. Ale v případě, že máte rádi kostýmní podívané, určitě se nebudete ani na chvíli nudit, množství rób a paruk, které herci v čele s královnou za ty téměř dvě hodiny vystřídají, je obdivuhodné. To ale v historickém snímku nestačí, přece jen by to chtělo snažit se o ždibíček víc.