Knihy a všechny možné příručky jsou plné rad, jak poznat pravou lásku a jak si ji nenechat utéct. Na to zapomeňte. Pravou lásku potkáte jen once a nikde není řečeno, že musí být naplněna. Někdy je holt situace mnohem komplikovanější, než by se zdálo. O tom, ale hlavně o hudbě, vypráví malý irský snímek, který si vydobývá své místo ve filmovém světě.
Někdy se přihodí, že když se po závěrečných titulkách v kině rozsvítí, najednou nemáte, co byste o filmu řekli. Výborné snímky mají totiž tu "špatnou" vlastnost, že vás naprosto odzbrojí a žádné slovo vám nepřipadá schopné vyjádřit dojmy, které ve vás film vyvolává. Jako třeba Once, příběh dvou osamělých duší, které k sobě v anonymním Dublinu najdou cestu skrz hudbu. On (Glen Hansard) opravuje vysavače a hraje po ulicích na kytaru, ona (Markéta Irglová) prodává na ulicích květiny a potají hraje na piáno v obchodě s hudebními nástroji. Jednoho dne si spolu zahrají písničku, jež se stane základem jejich vztahu, který lze prožít jen jednou.
Žádný něžný dotek, žádné pohlazení, polibek, natož něco víc. Velké city, které k sobě cítí, nejsou ani, až na jednu jedinou výjimku („Miluju tebe.“), explicitně vyjádřeny slovy. Stačí se jen zaposlouchat do písní, které spolu skládají (a které má na svědomí Hansardova kapela The Frames). V nich a v jejich očích hledejte všechnu tu záplavu láskyplných citů, které by slova jen a jen zkazila.
Dokonalé splynutí duší, které se jen tak nepřihodí, navíc se povedlo nezabřednout do žádných klišé. Je tu na první pohled vidět, že Once nemá s přeslazeným Hollywoodem vůbec nic společného. Nenajdeme tu žádný příběh ve stylu napsali spolu hit, odešli to oslavit, skončili v posteli a žili šťastně až do smrti. Právě proto je Once tak lidský, tak opravdový, proto z něj sálá životní příběh, který může potkat každého z nás. Mohou za to i oba hlavní představitelé, kteří svými autentickými hereckými výkony – dá se říci, že ani nemuseli hrát – zvládli vystihnout atmosféru obyčejných dnů, u nichž stačí jen málo, aby se z nich staly nezapomenutelné.
Přes to všechno není Once žádným lovestory. V žádném případě to ale také není ani muzikál, protože postrádá většinu atributů tohoto žánru. Je to „jen“ film o hudbě, která je lidem blízká a která dokáže sbližovat. To je ve snímku cítit dokonale i díky tomu, že režisér John Carney dříve, než se upsal filmu, v The Frames působil a mohl toho také patřičně využít při obsazování hlavní mužské role, kdy sáhl po starém známém.
Někdo by mohl namítnout, že Once je jen jedním velkým videoklipem či reklamou na The Frames. Na to lze jen odpovědět, že videoklipy neoplývají takovou citovou silou. A právě pro ty city, kterých je snímek plný, pro tu hudbu, která mluví za vše, a pro ty pohledy si poté, co skončí závěrečné titulky, připadáte jako v transu. Jinak ten stav snad ani nejde popsat. Cítíte naprosté naplnění, už jen proto, že se ve vás mísí dokonalé štěstí s dojetím.
Nemám, co bych snímku vytkla, kromě možná přespříliš stylizovaných českých rozhovorů dívky s matkou, které zněly trochu uměle. Jinak je ale Once opravdu milým překvapením. Tak jako se v Popelce z malého oříšku vyklubala velkolepá plesová róba, tak z malého irského dramatu se vyklubal velký film, který chytí za srdce.
Až budete sedět v kině a sledovat na plátně, jak Markéta Irglová hraje na piáno a Hansard se na ni s láskou dívá, věřte, že i otrlejším povahám se v oku objeví slza. Právě a hlavně v této jedinečné scéně se skrývá vše – nevyřčené, a proto o to silnější. Takovýhle zážitek z filmu, který se vám doslova vryje pod kůži, zažijete jen jednou za hodně dlouhou dobu. Snad tenhle pocit zůstane beze změny i při dalších zhlédnutí, která určitě stojí za to absolvovat. Nemohu si pomoci, prosím, nekamenujte mě, ale musím udělit plný počet bodů a jít si znovu pustit soundtrack.
