Od Alice Rohrwacher běžely v našich kinech jak Zázraky, tak Šťastný Lazzaro. Tady nutno zmínit, že jsou filmy, které se neřadí mezi ty kultovní-profláklé, které jsem viděl třeba dvacet roků zpátky, a přitom si z nich vybavuju naprostou většinu scén. Ten druhý jmenovaný podle mě měl svoje velmi dobré kvality, ale teď, pět roků poté, si z něj nepamatuju jedinou sekundu, což se stává v opravdu hodně, hodně výjimečných případech. A ledacos nasvědčuje tomu, že u Chiméry tomu nebude jinak. Rozdíl spočívá v tom, že na rozdíl od Šťastného Lazzara se v něm složitěji hledají velké přednosti už takhle krátce po zhlédnutí.

Přitom příběh bandy Tombaroli, jaká vykrádá staré etruské hrobky, a pak cenné artefakty prodává na černém trhu, byl maximálně nosný, neboť se v něm dal krásně skloubit dramatický, komediální, dobrodružný i romantický aspekt. Jenže je vyprávěn poněkud kostrbatě, tj. bez plynulejších přechodů (dalo se to čekat, že kdy se stopáž vyhoupla na 130 minut), tudíž si složitěji hledáme cestu k postavám, přestože některé hledají jeden z těch úplně nejvíc nejuniverzálnějších motivů, totiž lásku, a přestože mezi jejich představiteli a představitelkami nechybí kupříkladu Josh O’Connor (Rivalové), Isabella Rossellini (Kosmonaut z Čech), a to by bylo, aby Alice Rohrwacher neobsadila svou ségru Albu, jejíž figura známá jako Spartaco jednak vypadá jako moje kamarádka, a jednak bude tou úplně nejpozoruhodnější, přestože/protože o ní ve větší míře pouze uslyšíme, než ji potom na kratší dobu přímo uvidíme.

Konkrétně v sekvenci, kde Arthur, v podstatě hlavní postava ztvárněná v předchozím odstavci zmíněným hercem, udělá něco, o čem od začátku víme, že udělá. Přitom se nelze zbavit dojmu, že je to jaksi v rozporu s jeho do té doby načrtnutým charakterem a že tomuto jeho rozhodnutí nepředchází žádný ospravedlňující vývoj. Navíc je to právě on, kdo pomocí proutku (což trochu nechá vzpomenout na Karla Rodena ve Čtyřech sluncích) nachází tyto skryté hrobky, přičemž můžeme označit za chybu, když dostaneme možnost se do nich podívat ještě předtím, než se do nich prokopají (anti)hrdinové tohoto projektu, jelikož se tím vytrácí onen dramaticko-dobrodružný aspekt.

 










 

Pohybujeme se v 80. letech 20. století. A zobrazovaná atmosféra této dekády představuje spolu s několika pěknými lokacemi a těmi dvěma písněmi, jaké šikovně doplňují a posouvají děj (zrovna jako když Jan Tříska zpíval v Popelce) jeden z mála výrazných kladů Chiméry – i proto, že si v průběhu sledování víckrát uvědomíme třeba to, že v jiné části Apeninského poloostrova se Tommasso Buscetta právě vydává na dráhu kajícníka. Mimochodem, nedává tak docela smysl, že se v oficiální synopsi píše o „prosluněných italských scenériích“, protože o prosluněnosti tady, na rozdíl od Talismanu nebo Prázdnin s Broučkem, nemůže být řeč.

Chiméra je název, který má pro dění ve filmu svůj zřejmý význam. Naopak označení „divoký mix Felliniho a Indiana Jonese“ není namístě. Dovedu si ale představit, že si tento předkládaný osobitý styl Alice Rohrwacher i u nás najde svoje příznivce i příznivkyně, byť jich takhle v běžné distribuci nepochybně nebude tolik, jako při loňském uvedení na festivalu v Karlových Varech. V souvislosti s Chimérou možná nebude od věci si položit řečnickou otázku, jak je možné, že dostat český nekomediální film, které zpravidla stojí za zhlédnutí, do běžné distribuce někde v zahraniční rovná se kolikrát mission: impossible, zatímco u nás do kin nezřídka míří i takové zahraniční tituly, o jejichž skutečných kvalitách by se dalo dlouze polemizovat?

FOTO: Aerofilms