Zároveň navážeme na článek o knize Stephen King ve filmu, protože scenárista Bill Phillips vycházel právě z románu legendárního spisovatele. Zápletka věru nepředstavuje nic složitého: v roce 1957 sjel z pásu v továrně v Detroitu automobil Plymount Fury a hned si začal žít svým životem. Těžko soudit, jak se mu pod kapotu vloudila ta (temná) duše. Nicméně John Carpenter podává příběh tak, že to vlastně ani není důležité. Prostě je tady zlověstné auto, které žárlí a chce zabít každého, kdo se k němu nechová uctivě. Jakoby se do něj promítla ani ne Arnieho puberta, nýbrž všechna temná přání středoškolačky Roseanne (Kelly Preston), která prohrála svůj boj o spolužáka-hráče amerického fotbalu Dennise, a to na úkor nové holky Leigh (Alexandra Paul), jež navíc začala chodit s outsiderem Arniem Cunninghamem.

Znovu je třeba si říct, že se nejedná o vyloženě originální nápad. Vždyť s pronásledujícím autem měl problém třeba už hrdina Spielbergova Duelu. A Christine vybíjí teenagery jako Michael Myers. Její světla vlastně symbolizují oči vraha. Pravda, Michaelovy oči pod maskou nevidíme, ale to je jediný malý rozdíl. Nebude od věci na tomto místě zmínit také o rok staršího Upíra z Feratu, ovšem o něm se teď více rozepisovat nehodlám. I proto, že není pravděpodobné, že by King tento počin Juraje Herze viděl (ačkoli možné to bude, když zmíněný režisér Schindlerova seznamu evidentně viděl drama Zastihla mě noc).

Snad každý kluk si pamatuje na svoje první auto. Častokrát to není zrovna Ferrari. Takže se dá pochopit, že se Arnie zakouká do oprýskané Christine, která je na první pohled zralá tak akorát na vrakoviště. Neustále naléhá, a tak mu ji vidlácký dědula prodá. Jenže se zapomene zmínit o pár podstatných věcech. No ale mít auto na střední, kór když ho dá sám pořádně do kupy, by mohlo znamenat razantní zlom v Arnieho životě. Doteď se mu holky vyhýbaly, nosil brýle, byl šikanován, rodiče ho drželi zkrátka a jediným kamarádem byl Dennis Guilder. Teď bude všechno jinak.

Protože, jak už víme, Arnie si nekoupil obyčejné auto. Pod vlivem Christine se začne měnit jeho vzhled i charakter (tak jako v Invazi zlodějů těl nebo ve Fakultě). K tomu všemu je v pubertě, takže není divu, že při jedné z hádek chytne tátu pod krkem a vysměje se mu. Je bezesporu hodně nepříjemné, když má na vás spadeno auto, o kterém na rozdíl od pronásledovaných víme, že v něm s největší pravděpodobností nikdo nesedí. Památná scéna, ve které se Christine sama opravuje, možná ledacos napoví, avšak vzhledem k radikální změně v Arnieho chování, si nemůžeme být jistí až do finálního zúčtování, které napodruhé nezaujalo tolik, jako při mém prvním zhlédnutí filmu někdy v roce 2011.

John Carpenter vlastně až na výjimky nikdy nebyl ve své tvorbě přehnaně explicitní. Na rozdíl třeba od Sama Peckinpaha. Výborně však umí dávkovat napětí, což je v případě Christine dáno i tím, že scenárista si schovává některé trumfy na později. Oproti Mlze sice přitvrdil, ale vezmeme-li v potaz fakt, že rok před Christine vytvořil Věc, pak určitě mohl být ve zobrazování násilí neostýchavější. Na druhou stranu ten strach zůstává všudypřítomný, což nejlépe dokládá moment, ve kterém dává největší šikanátor Buddy (nikoli nepodobný Henrymu Bowersovi) nohy na ramena.

Režisér současně precizně zachycuje středoškolské prostředí, středoškoláky i středoškolačky. I kdyby se v Christine žádná smrtonosná kára nevyskytovala, pořád by to byla nesmírně zajímavá podíváná, ač asi maličko ve stylu Beverly Hills 91210. Není složité se s některou z postav identifikovat. Spíše tedy s Dennisem než s Arniem, jelikož pozná rozdíl mezi autem a holkou, po celou dobu si udržuje zdravý rozum a jeho představitel John Stockwell (pozdější pozoruhodný režisér, jehož filmy vcelku nespravedlivě nevydělávají) jest určitě lepší herec než Keith Gordon. A nesmíme opomenout majitele garáže pana Darnella, jenž se tváří být takovou komickou figurkou, nicméně v závěru budeme nuceni tenhle pohled na něj pozměnit.

Christine jak z hlediska kameramanského (byť za ní poprvé nestál Dean Cundey), tak co se hudby týče, rozhodně nezapře, že se jedná o film Johna Carpentera. V tomto případě možná zamrzí, že si scénář nepsal sám. Patrně by hrozilo, že by se výsledek ještě více podobal Halloweenu, ale to by přece bylo jedině dobře! Bill Phillips jakoby se snažil především si nic zbytečně nekomplikovat, což se až na některé drobnosti (ve smyslu kupříkladu rozhodování postav, nástupu detektiva v podání Harryho Deana Stantona nebo ukazování dat) ukázalo býti správným řešením. Přesto platí, že případný remake Christine by mohl přinést zajímavé srovnávání. Tak jako Útok na 13. okrsek, tak jako Halloween, tak jako Mlha, tak jako Věc. Ale je pravda, že za těchto tehdejších podmínek to patrně ani nešlo natočit lépe. 

FOTO: cinema.de