Ono se totiž může stát, že To bude fungovat přesně naopak, tedy jako léčebná kúra, neboť dost z té spousty lidí by si po jeho zhlédnutí mohlo uvědomit, že když se klauna nebojí banda dětských outsiderů (z toho jedna holka), vlastně není žádný důvod, proč by z něj sami měli mít strach. Kór když už jim bylo dvacet ... Tahle celosvětová fóbie z klaunů byla dokonce předmětem spekulací, že film bude mít nízké tržby. Jedná se opravdu o hodně zvláštní jev, ale určitě nepřekvapí, že když existuje i termín pro strach z dlouhých slov a jazykolamů, strach z tance nebo strach z bílé barvy, má taky své jméno – říká se mu coulrofobie. To však ukazuje jiné entity, u nichž by obavy mohly být více na místě. Ale k tomu se dostaneme.

U filmových adaptací přeslavných literárních předloh, zvláště těch od kultovních autorů typu Stephena Kinga, nejprve nemůžu vynechat tradiční upozornění, že knihu jsem nečetl, protože to pro sledování audiovizuálního díla podle ní natočeného v žádném případě nepovažuju za povinnost. Film je film a kniha je kniha. Zato jsem přemýšlel, jestli se podívat na televizní To z roku 1990. Nakonec jsem se rozhodnul, že to neudělám, i když se nachází v mojí sbírce, protože: zaprvé, jde o TELEVIZNÍ počin, který má tři hodiny, tedy je na tom zhruba stejně jako Prokletí Salemu, s nímž to nebyl nejfajnovější zážitek. Zadruhé, obával jsem se, že by se – jak bývá nedobrým zvykem – spousta věcí z původního tradičně objevila i v tomto novém, což by pak naštvalo.

S tím trochu souvisí zatřetí, že To bylo v zahraničí probíráno jenom v samých superlativech typu „s nadšením prohlašuju, že To je velkolepé“, „po filmu jsem šel vynést smetí po opuštěném schodišti a byl jsem podělaný strachy“, „určitě nejlepší hororový film roku, po skončení promítání propukly ovace vestoje“, „skrz naskrz hrůzu nahánějící vizualizace“, „strach proniká až do morku kostí“, „je to zatraceně strašidelný“ nebo „filmový zámek hrůzy“. Nechtěl jsem si tedy o filmu ani předloze vůbec nic zjišťovat, abych šel do kina s čistou hlavou a nechal se konečně pořádně postrašit kvalitním studiovým hororem. Úplně to jediné, co jsem o dílu s prostým názvem To věděl (ještě z dob „VéHáeSek“) bylo, že autorem je Stephen King a že se tam vyskytuje nějaký klaun.

Pokud snad taky nevíte, tak vězte, že Derry je na první pohled normální městečko, jakých v USA najdeme stovky, možná tisíce. Jenomže na ten druhý tu obchází každých sedmadvacet roků démon, při jehož řádění se ztrácejí děti. Bere na sebe podobu toho, čeho se dotyční nejvíce děsí, ale zároveň s tím vystupuje jako klaun. Zrovna jako v říjnu roku 1988 v případě malého Georgieho Denbrougha. Ten den hodně pršelo. Požádal bráchu Billa, aby mu pomohl vytvořit loďku. Následně si ji šel ven po kalužích pouštět, dokud nespadla do kanálu, kde mu ji podal klaun Pennywise, jenž nebohému dítěti za chvíli ukousnul ruku a vtáhnul ho do stoky. Nebyla to Georgieho ani Billova chyba. Viníkem, který nezakročil, když mohl, v tomto případě bude přihlížející postarší paní, kterou vůbec neomlouvá, že zjevně není příliš bystrá.

V červnu roku následujícího se stále ztrácejí děti. Více než kdekoliv jinde. Skupinka mladých ztroskotanců zformuje svůj vlastní Klub ztroskotanců. Každého pronásleduje nějaké trauma. Jeden přišel o brášku, jednu zneužívá otec, další vyšiluje kvůli civilizačním chorobám, jiný se právě přistěhoval, dalšího považují za sraba, že nedokáže zabít ovci, jeden je žid … A všichni se musí mít na pozoru před místními šikanátory. A všem se začnou stávat podivné věci, které patrně nikdo jiný nevidí, a všichni začnou taky vidět klauna, neboli démona měňavce!

Proč vypadá zrovna jako klaun? Proč ne jako had nebo pavouk – těch se přece taky bojí hodně lidí. Proč v podstatě John Gacy a ne Andrej Čikatilo, Jeffrey Dahmar, Andrew Kehoe, Pedro Rodrigues Filho či Luis Garavito? Proč se děti musejí vznášet? Snad že to má být cool? Proč tam musela být ta postarší, nepříliš bystrá paní? Proč každých 27 roků? Proč ne každých 28, 26, 100, 20, 10 nebo jako bienale? A jak dlouho to řádění po započnutí trvá, když tady obsáhneme dohromady osm měsíců? A jak se vším souvisí ten dávný požár? A takovýchto ‚proč?‘ by se tu našlo ještě několik. Někteří asi namítnou, že „to je prostě mytologie a mysterium podle Stephena Kinga,“ takže nepotřebuje vysvětlení. A vzhledem k počtu prodaných autorových knih (nejen To, Temná věž nebo Vykoupení z věznice Shawshank) evidentně funguje. Na papíře možná, na plátně nikoliv, ačkoliv tedy skalní autorovi příznivci s tímhle asi nebudou mít problém.

Problém však představuje samotný koncept filmu. Jeden z klučinů vidí prazvláštní postavu, která vypadá skoro jako Mama z předchozího počinu Andyho Muschiettiho. Ač dostal nižší přístupnost, horor s Jessikou Chastain v hlavní roli, kde za kamerou stál nám dobře známý Antonio Riestra (Normal, Czech Made Man, Lidice), kromě závěrečné třetiny občas celkem solidně postraší, jenže pak se zvrtne v tradiční zbabělou hollywoodskou podívanou. To se jí stává hned po té první scéně. Režisér a střihač Jason Ballantine stříhají de facto podle osvědčeného mustru, díky čemuž nefunguje ani jedna lekačka!!! Podíl na tom samozřejmě mají i zvukaři, kteří se málo zajímají o to, co se kdy objeví v obraze, aby mohli efekt přesně načasovat.

Napětí a strach z toho, že budem svědky něčeho strašidelného, se nedostavují ani tehdy, když jdou postavy směrem dolů, ve smyslu do sklepa či do studny, protože jít dolů jest vždycky více creepy, než když se jde nahoru (namátkou vzpomeňme na Ghoula či závěr Záhady Blair Witch). Sklep je rozhodně drsnější než půda. Možná za to může všeobecné přesvědčení, že peklo je dole. Každopádně tady je to úplně jedno a zřejmě by bylo, i kdyby se alespoň jedna odvážnější scéna s Pennywisem odehrávala v noci za tmy, nikoliv za slunečného dne.

Těžko hledat nějakou fakt precizní scénu. Teoreticky by jí mohla být třeba ta u Beverly v koupelně. Avšak v té době už jsou pocity z filmu natolik rozpačité, že zatímco pro jedny bude hustá, jiní už si řeknou: „To je ale pí……!“ Protože tenhle biják a jeho tvůrci v podstatě lžou. Když už se totiž přeci jen mírně přitlačí na pilu, obvykle všechno schodí nějaká hláška dětí nebo gag. Vtipné – to rozhodně, nicméně v daný moment prostě nepatřičné, jelikož shodí všechno to velmi zajímavé, co bylo konečně vybudováno. O pozdější variaci na Šípkovou Růženku či krevní přísahu Vinnetoua s Old Shatterhandem se raději dále nešiřme.

Samostatnou kapitolu tvoří klaun Pennywise se svými balónky. Figura, která rozhodně měla obrovský potenciál. Ale jakožto nadpřirozená bytost nevyděsí! Vyšinutý maniak v podání Jacka Nicholsona z prvního Batmana bude nepochybně znepokojivější. A sem tam dokáže pořádně zazlobit/překvapit i tento, podle mě jinak úplně ze všech nejlepší klaun. Daleko přesvědčivější, výživnější a strašidelnější by bývalo asi bylo, kdyby se jednalo o sériového vraha (když už je zmiňuju v šestém odstavci) a nechutného pedofila z masa a kostí. Pro změnu by možná taky pomohlo, kdyby ho nehrál herec, nýbrž herečka, tedy by šlo o ženu. A kdyby ho hrála nestandardněji než Bill Skarsgård (Atomic Blonde – Bez lítosti).

V této podobě má totiž jednu slabinu, která odrazuje i od dvojky, která stoprocentně bude, i když to nikdo z tvůrců zase nechtěl říct dopředu a nahlas. U té slabiny to vypadá, že ani pro děti nebude složité ji využít. Stačí se přestat bát. Bill kupříkladu zavolá na kamaráda: „Eddie, neboj se, neboj. Není to skutečné, jen si s tebou hraje. Není to skutečné!“ A o dvě sekundy později ten samý Bill vyšiluje kvůli tomu, co se kolem něj děje. Tato situace se pak do konce filmu opakuje ještě asi třikrát. Opět se tedy dostáváme k tomu okřídlenému faktu: POSTAVY SE CHOVAJÍ JAKO IDIOTI, ABY MOHLO DOJÍT K NĚČEMU STRAŠIDELNÉMU. Špatný!!!

Daleko pozoruhodnější a nebezpečnější záporáky, než je klaun Pennywise, byť se, pravda, asi třikrát, kruťácky přibližuje na kameru, spatřujme v té vskutku divoké bandě šikanátorů v čele s Henrym Bowersem (Nicolas Hamilton – Temná věž), který má přitom sám strach ze svého otce-policajta. Jinak se z něj snad i pod vlivem té přísné výchovy stalo všehoschopné monstrum, které se rozhodně nespokojí s tím, že mladšímu a slabšímu jedinci sebere na deset minut čepici. Zato vyrývání svých iniciál nožem do jejich kůže, to už je jiná (ale nikoliv konečná). Tohle podle mě je a měla být ta skutečná hrozba vznášející se nad městečkem Derry. Ta entita, u níž by obavy měly být více na místě.

Tvůrci přesunuli děj oproti předloze o třicet roků do let osmdesátých, do doby, kdy v kinech shodou okolností běžela Noční můra v Elm Street 5. Atmosféru doby To nemá vyloženě špatnou, i když přece mělo jít hlavně o něco jiného. O hororovou atmosféru, kterou oproti tomu nemá film prakticky vůbec žádnou. V tomhle třeba V zajetí démonů 2 suverénně vítězí, i když se jinak shazuje jinými nedostatky. Atmosféru a vztahy v partě se podařilo načrtnout dobře (ale ne až tak dobře jako v Po strništi bos) a děti, zvláště pak Jaeden Lieberher (Miluj souseda svého) a hezká Sophia Lillis (vypadá trochu jako Lucy Boynton ze Sing Street) to zahrály docela pěkně, i když jejich kolegové se přeci jen někdy chovají nepřirozeně, čímž nemyslím v souvislosti s tím nadpřirozenem, které je obklopuje, a přehnaně, což snad ale neměla být narážka na Monster Squad.

To bylo prezentováno jako to nejstrašidelnější a to nejděsivější, co v tomto desetiletí uvidíme, ale není to pravda, není to tak. To je totiž spíše to nepřeceňovanější z toho, co toto desetiletí nabídlo. To navíc nezapomene na to využít nejedno to provařené klišé, které při tom vlastně ani nedává smysl a je to zcela zbytečné. Ale muselo to tam holt být, jinak by to asi diváci nerozdýchali nebo co to. A tvůrci by pak řekli, že bez toho klišé by to nebylo ono. Kdyby To bylo natočeno tehdy v tom roce 1989, byla by to určitě pecka, která by zestárla až časem. Takhle je To staré vlastně už s premiérou, jelikož působí dojmem, že cílovou skupinou mají být děti ve věku hlavních hrdinů, tedy takové, kterým bude do třinácti. Jenže právě takové na To samy kvůli nesmyslné přístupnosti nemůžou. Kdepak, filmů o nejniternějším strachu taky už bylo víc. A patrně všechny byly lepší. I proto, že nelhaly. I když si dovedu představit, že někteří diváci a některé divačky ocení, že se film vydává za něco, čím není. To se totiž prezentuje jako horor, ale v podstatě je to nejlepší komedie tohoto léta (Barry Seal: Nebeský gauner přece nechce být jenom komedií), byť tedy nechtěná.

FO-TO: Vertical Entertainment