Ty děti vyrostly, protože od posledního setkání s tímto „nepředstavitelným zlem“ uběhlo celých 27 roků. Cyklus, jaký dost možná nějak souvisí s indiány, teď došel svého dalšího naplnění, takže se Pennywise (aka „Požírač světů“) připomene pod mostem u řeky za hromadou svých červených balónků, které mu mimochodem později umožňují i létat. A jakožto vypočítavý rétor dokáže přesvědčit kdejakou malou holčičku, aby k němu přišla blíže. A pak ji regulérně zakousne. Jenže už minulý díl naznačil, že i „nepředstavitelné zlo“ má své slabiny. Kolikrát můžou být natolik banální, až to zamrzí (tj. nikoliv až z toho zamrazí).

Stopáž tentokrát dosáhla téměř na tři hodiny, což je na horor opravdu pořádná a nevídaná porce. Jenže To vlastně není tak docela horor. Ale o tom později. Dost z té stopáže ukrojí flashbacky, které nás vracejí do doby, kdy byli hrdinové ve věku prvního filmu. Takže není nutné si úvodní kapitolu připomínat, jelikož z pohledů do minulosti všechno krásně pochopíme, byť se nelze zbavit dojmu, že scenárista Gary Dauberman se při psaní těch cca 200 stránek musel někdy ztrácet v tom, co už napsal. Nicméně nelogičnostmi a podivnostmi jsme byli hojně zásobováni už v jedničce, takže dvojku si určitě můžeme užít více, když víme, co od ní očekávat.

Ostatně i účast komika Billa Hadera a jméno scenáristy a producenta Garyho Daubermana (Annabelle, Annabelle 3, Sestra, La Llorona: Prokletá žena) napovídá, že s největší pravděpodobností nebudeme svědky žádné strašidelné podívané, která by nás zarazila do sedadel a která by nás nutila odvracet oči od plátna. To Kapitolu 2 si také patrně mnohem více užijí ti, kteří neznají knižní předlohu od Stephena Kinga (který si tady střihne cameo). Znovu zopakuju, že jsem ji taky nečetl, protože kniha je kniha a film je film. Jak se říká, že některé věci mají svá pro a proti, tak předstírat, že de facto každý film vzniknul podle původního námětu, má pouze a jenom pro.

Ze všech kamarádů (a jedné kamarádky), kteří dohromady tvořili Klub ztroskotanců aka Smolařů, zůstal v Derry bydlet jediný – Mike. Proto si toho teď nejvíce pamatuje a nepatrně ve stylu Sedmi statečných (za pomoci moderních technologií) všechny verbuje zpět na místo činu, protože si slíbili, že až se To vrátí, nenechají to jen tak. Bill se stal scenáristou, ale nikdo nemá rád konce jeho děl. Ritchie si vydělává jako stand up komik a Beverly si myslela, že je šťastně vdaná. Jenže není, a tudíž budeme svědky scény syrové brutality, která zanechá v paměti hlubší kráter než všechny ty, co mají cokoliv společného s nadpřirozenými silami.

Stejně jako v případě úvodní části, se nám i v této rozmohl ten samý nešvar. A dokonce v ještě větší míře. Snad v sedmadevadesáti procentech všech případů je vcelku povedená strašidelná scéna shozena uhozeným vtípkem nebo nějakou jinou stupidní reakcí. Hláškami typu „š*kal jsem tvojí mámu“ či dokonce „Yippee Ki Yay“ počínaje a malinkým roztomilým pejskem konče. Přitom Andy Muschietti v Mamě ukázal, že umí děsit. Jenže u To Kapitoly 2 mu nepomáhají ani ta pouťová strašidýlka, kterých by se dnešní třicátníci báli tak do poloviny devadesátých let. Nedivil bych se ovšem, kdyby se při psaní sám scenárista bál, a tak všechno napětí a drama raději tímto způsobem shodil. Nerad to píšu, ale při pohledu na Daubermanovu filmografii se nelze ubránit tomu, že jeho přínos současnému hororovému žánru je o dost bídnější, než u Jasona Bluma, jenž zásobuje těmi lacinými kousky. Možná je tohle To jeho sebereflexí, ve které přiznává, že horory prostě napsat neumí.

Znovu se také dostáváme k potíži, že postavy vědí, že strašidelné věci, které se jim dějou, častokrát nejsou skutečné, a že se jedná pouze o iluzi (a taky často samy vědí, že dělají nesmysly, ale stejně je udělají). Přesto se pořád bojí. Pennywise, jehož hraní si Bill Skarsgård  evidentně užívá, je přitom kolikrát zraňoval a stále zraňuje především svými siláckými řečmi, než že by někoho z hlavních hrdinů přímo dostal do kruťácky nebezpečné situace. Takový šikanátor Henry Bowers představoval v tomto směru větší hrozbu. Vrátí se i tentokrát, nicméně tak výraznou stopu nezanechá, přestože strávil dlouhé roky za zdmi blázince. A představitel jeho bratra v dospělosti byl o dost víc podobný Nicholasi Hamiltonovi, který Henryho hrál v tom teenagerovském věku. Tehdy se psala osmdesátá léta a nutno dodat, že v Derry se od té doby v podstatě nic nezměnilo (další nelogičnost). Pouze v bývalém bytě Beverly teď bydlí jedna stará, leč přesto poměrně žoviální paní.

To Kapitola 2 přes všechny ty nedostatky nenudí a ty tři hodiny utečou dost rychle. Velkou zásluhu na tom má fakt, že nám postavy nebudou lhostejné, což je ovšem do značné míry dáno obsazením. Protože to obzvláště platí pro Billa, kterého ztvárňuje James McAvoy, a taky pro Bev s tváří Jessiky Chastain. To Kapitola 2 – opakuju – nabídla, co se po jedničce dalo čekat. A touto svou absurditou baví natolik, že jsem chtěl dokonce dát o něco vyšší hodnocení, ale nakonec ho nedám, neboť nás tvůrci při tom víceméně parodickém konceptu rozhodně ošidili o třetí část! V té by totiž bylo protagonistům okolo sedmdesáti, takže by je klidně mohli hrát třeba Arnold Schwarzenegger, Danny Trejo, Ed Harris, Kurt Russell a Anjelica Huston. A vo tom To je!

FO-TO: Warner Bros.