Původní Lví král vzniknul v roce 1994 a stal se velice úspěšným jak z hlediska popularity u diváků všech věkových kategorií, tak z komerčního úhlu pohledu. Mnohem víc než samotný snímek, přestože jsem ho naposledy viděl někdy v roce 2016, si pamatuju počítačovou hru, která de facto doprovázela uvedení té animované verze do kin. To znamená, že nedojde na žádné srovnávání ve stylu: „Tohle je v obou bijácích stejné, tohle je tady jinak a není to dobře, tohle je tady jinak a je to hrozně fajn, protože když to bylo tam, nebylo to úplně dobře, ...“

Lev je králem zvířat (aligátor nikoliv). Ani v africké savaně z tohoto pohledu neexistuje žádná výjimka. Musafa má na starosti veškeré zvířectvo u jedné malebné skály. Má družku Sarabi (vcelku vtipně byla pro namluvení vybrána Dagmar Havlová), synka Simbu a bratra Scara, který je naštvaný, že není králem. Využije své intrikánské povahy a svého synovce s jeho kamarádkou Nalou pošle do „zakázané zóny“ obvývané hyenami, se kterými se spolčil, aby dosáhnul svého, přičemž neváhá jít doslova přes mrtvoly. Po tragické události namluví malému, naivnímu a důvěřivému Simbovi, že za všechno může, a tak lvíče uteče pryč až na místo, kde se setká s divočákem Pumbou a surikatou Timonem. Za pochodu vyroste, třebaže se živil převážně housenkami, a v dospělosti tomu náhoda či osud chtěly, že se vrátí na místo činu, aby se pokusil zničit Scarovu diktátorskou nadvládu.

Vlastně by bývalo vůbec nemuselo být od věci zůstat po celou dobu u skály a sledovat Scarovo despotické počínání, jaké by mohlo dětem osvětlit, že takhle se to fakt dělat nemá, než se dívat, jak se Simba poflakuje s nepříliš vtipným divočákem a, pravda, s bezva surikatou (ačkoliv surikaty jsou vždycky bezva a jestli nevěříte, pořádně se koukněte na obrázek nebo se jeďte podívat do zoo v Plasech). Je patrné, že si s sebou nese dospívající lev trauma, nicméně zase ne nijak výrazně. Přece jen Lví král má být především pro děti a i když dojde na smrt, nechce z něj režisér Jon Favreau dělat syrové dánské drama. Zřejmě také kvůli tomu pak na obloze nespatříme Musafu naplno.

Režisér Jon Favreau s Iron Manem startoval celý MCU, ale také přetvořil do hrané, resp. tedy také spíše CGI podoby Knihu džunglí. Podle mě se nevydařila tolik jako Sommersova podívaná nebo jako teď Lví král. Nutno podotknout, že se v ní objevuje alespoň Mauglí (a hrstka dalších lidí v závěru), kdežto tentokrát se po celou dobu obejdeme zcela bez lidí, třebaže zvířata v téhle bajce přebírají některé lidské vlastnosti, tedy včetně mluvení. Každopádně Jon Favreau do značné míry boří hollywoodský mýtus o tom, že vždycky musí být přítomný „člověčí“ element. Vždyť jak mohli být například patí Transformeři cool, kdyby se obešli úplně bez lidí?

V případě nového Lvího krále samozřejmě nelze nezmínit tu CGI animaci. Všechno vzniklo v počítači a všechno vypadá velmi, velmi realisticky. Včetně zoborožce Zazua, jenž funguje na principu Krakonošovy sojky práskačky, a včetně scén, ve kterých se zvířátka potýkají s přírodnímí živly, tj. vodou, ohněm a větrem. Dalo se čekat, že obzvláště velký smysl pro detail bude věnován majestátní lví hřívě. Pravda, nějaký prostor pro zlepšení by se v určitých momentech asi našel, nicméně fakticky pouze minimální. Všechno je hezké, ale na druhou stranu se nelze zbavit dojmu, že tohle by prostě neměla být budoucnost kinematografie.

Lví král bude zatím nejzdařilejší předělávkou disneyovských animáků. V podstatě se naplno vrací k původní disneyovské myšlence, tedy že se jedná o film, jaký si může v pohodě užít celá rodina. Přeci jen ne pro všechny počiny od tohoto studia to v poslední době platilo. Dokonce ani ty písničky nepůsobí – na rozdíl třeba od nedávného Aladdina – nikterak nepatřičně, byť se o nich rozhodně nedá tvrdit, že by měly nějakým zásadním způsobem posouvat děj. Velikou pochvalu také zaslouží všichni, kdo se podíleli na českém znění. Tak uvidíme, jak dopadnou pokračování Zloby: Královny černé magie a Mulan.

FOTO: Falcon