Je sobota dopoledne, někdo by možná řekl, že je ještě ráno. Vydávám se na dlouhou cestu do Karlových Varů. Na chvíli si vzpomenu na Karla Jaromíra Erbena, jak napsal: „Vari od našeho prahu.“ Jenže tam se ve slově „vari“ píše ‚i‘ a ne ‚y‘, v mysli radši přeladím na rok 2008. Tehdy jsem byl totiž na jediném áčkovém festivalu u nás poprvé … a až do letošního roku naposledy. Přednost holt dostávaly jiné přehlídky, zvláště pak Febiofest, který – jak jsem si letos potvrdil – nabízel návštěvníkům a návštěvnicím atraktivnější nabídku filmů. Věřme, že bude brzy zase oživen. Nicméně, co se týče patnáct roků starého pobytu ve Varech, vybavuje se mně tehdejší krátké setkání s Christopherem Lee, a také to, jak při svojí Masterclass ve stanu Captaina Morgana zpíval česky árii ze Smetanovy Prodané nevěsty.

Nezapomenutelně příjemné bylo tenkrát taky povídání s Janou H., která se na festival přijela podívat ze severních Čech a se kterou jsem před Thermalem strávil necelou hodinu. Zkouším jí podruhé ve dvou dnech zase volat, abych zjistil, jestli ve Varech náhodou nebude i letos, jenže to vypadá, že tohle číslo už patrně nepoužívá. Cestou zaujme pouze kratičký úsek dálnice, na který najedete … a než se pořádně vysmrkáte, už z něj zase sjedete. Po příjezdu do cílové destinace jsem čekal hodně, ale s tím, že budu skoro hodinu kroužit a hledat volné místo na zaparkování, tak to jsem opravdu nečekal. Nakonec se jedno přeci jenom najde, ale radši zkontroluju nejbližší okolí, jestli se na něm dá parkovat. Nerad bych zbytečně dostal pokutu, i když věřím, že místní strážci pořádku budou v těchto dnech vůči přespolním tolerantnější. Tak rychle sbíhám dolů do Thermalu.

Po vyzvednutí akreditace mířím do Kongresového sálu, jelikož právě tady probíhá tisková konference s Russellem Crowem. Navzdory výraznému zdržení při hledání volného fleku, kvůli čemuž přicházím dvacet minut poté, co měla tiskovka začít, musím konstatovat, že se vlastně nic nestalo. Jakmile dosednu na místo, přestavitel Gladiátora přichází. „To je od něj pěkný, že na mě počkal, až dorazim,“ říkám si pro sebe a začínám poslouchat první dotazy. Česká kolegyně se v souvislosti s filmem Na pivo do první linie ptá Russella Crowe, jak je na tom s pitím tohohle oblíbeného nápoje. Kolega z Íránu samozřejmě nepromešká příležitost, aby se zeptal na hercovy politické postoje, především tedy vůči zmíněné blízkovýchodní zemi. Když už chce „moderátorka“ celou tiskovku utnout, ve vzduchu je stále zvednutých dobrých deset rukou, včetně mojí. Čerstvý držitel Křišťálového glóbu za přínos světové kinematografii vybere ještě pět lidí, kteří mu můžou položit otázku, včetně mě! Předtím, než jsem ji položil, se mě povedlo ho jednoduchým trikem rozesmát. Ale tady je ta otázka:

FDb: Ve vaší kariéře jste několikrát hrál postavu s reálným předobrazem. Než jste začal pracovat na filmech Insider, Čistá duše a Americký gangster, bylo pro vás důležité se osobně setkat s Jeffreyem Wigandem, Johnem Nashem a Ritchiem Robertsem?
Russell Crowe: Odpověď vás pravděpodobně zklame. Protože v každém z těch tří případů jsem si říkal, že bych měl hrát tu postavu tak, jak byla popsaná ve scénáři. Takže tím, že bych se s nimi setkal, bych patrně mnoho nezískal. Nakonec okolnosti zapříčinily, že jsem se všemi nějaký čas před natáčením strávil. A pokaždé, když jsem se s nimi setkal, jsem dostal spoustu zajímavých informací. Vzal jsem Jeffreyho Wiganda na golf. Michaelu Mannovi totiž zdůraznil, že je velmi dobrý golfista … Není. Ani trochu není. (úsměv) A je to zajímavé, protože v tom filmu chtěl být vnímán jako dobrý golfista. Bylo to pro něj skoro důležitější, než jeho práce, kvůli které ten film vzniknul. Tohle mně prozradilo hodně o jeho osobnosti.
U Johna Nashe jsem si říkal, že tím, že ho hraju od mladého věku a že ve skutečnosti už je o dost starší, by z toho setkání pro mě asi neplynul žádný prospěch. Ale o prvním natáčecím dnu v Princetonu, když jsem čekal na place, až bude záběr nachystaný, jsem se rozhlédnul a uviděl jsem ho. Stál tam s ostatními lidmi a sledoval práci štábu. Na sobě měl takovou hučku a dlouhý kabát. Tak jsem k němu přišel a řekl jsem: „Ahoj, Johne. Já jsem Russell.“ On se na mě podíval a řekl: „Ty vypadáš jako já. To není možné. Včera jsem tě viděl v televizi a vypadal jsi úplně jinak.“ Byl to takový zvláštní rozhovor. Zeptal jsem se ho, jestli chce se mnou chvíli posedět. Souhlasil, a tak jsem se ho zeptal, jestli mu můžu přinést kafe nebo čaj. A on začal mluvit o tom, jak jistoty ovlivňují nebo neovlivňují jeho chuť. To pro mě bylo ohromující. A celý tenhle dialog je ve filmu. Ve scéně, kdy je pozván na čaj, hraju přesně tohle, co mě říkal John Nash, když jsem se ho zeptal, jestli chce čaj. Záhrál jsem ho včetně ohnutí a přičuchnutí k tomu šálku, které udělal těsně předtím, než se z něj napil. Takže znova, myslel jsem si, že se s ním potkat nepotřebuju, ale když jsem se s ním potkal, hodně jsem si z toho setkání vzal.
A Ritchie Roberts? To bylo to samé, chlape. Zajímavá kariéra, velké odhodlání … A tím, že jsem se s ním potkal, jsem pochopil, proč je to chlap, který fakt odmítnul milion dolarů. Protože rozlišoval podle toho, co je dobré a co prohnilé. Takže jsem věděl, s kým mám tu čest a jak ho musím ztvárnit. Když hrajete postavu s reálným předobrazem, je to o dost víc stresující, zvlášť když si v srdci nesete to, že toho člověka chcete uctít. A já to takhle mám vždycky, když hraju někoho, kdo skutečně žil nebo pořád žije. Někdy je to hodně fajn, protože máte k dispozici celý život, ze kterého můžete čerpat. A víte, že pro toho daného člověka to bude hodně výjimečné. Doufám, že jsem vaši otázku zodpověděl.

 










Ewan McGregor při převzetí Ceny prezidenta MFF KV
 

Po tiskovce rychle přebíhám do protějšího sálu, kde mě čeká double feature s filmy Ve jménu cti a Druhá šance. První nadchnul, o druhém se to samé napsat nedá. Nicméně vidět Ewana McGregora, který si v něm zahrál se svou dcerou Clarou, kterak přebírá z rukou Jiřího Bartošky Cenu prezidenta festivalu, si nemůžu nechat ujít. Na pódiu říká, že chtěl říct několik slov česky, ale pak si to rozmyslel, protože by si kdekdo mohl myslet, že mu něco je. Potlesk byl vskutku ohlušující, a kdyby jej představitel Marka Rentona po cca dvou minutách sám neutnul, zřejmě bychom mu ve Velkém sále tleskali dodnes. Před odchodem z tohoto vysokého baráku se dávám do řeči s kamarádkou, která jest v poslední době naopak karlovarskou festivalovou stálicí, takže od ní získávám pár šikovných informací, přičemž některými vysvětluje, proč asi některé věci (ne)fungují.

Den poté nemusí být jenom katastrofická sci-fi od Rolanda Emmericha. V tomhle případě jde taky o den, který následoval po mém příjezdu do Varů, tedy o neděli 2. července. Začínám ho Čarodějnictvím, po kterém zamrzí, že se do našich kin častěji nedostávají projekty vzniklé v Latinské Americe. Vždyť jenom v Mexiku ročně vyprodukují okolo dvou stovek bijáků (jak mně říkal můj kámoš Mexikán). V Thermalu však natrefím na jiného kámoše – toho, který mně vypráví nevšední historku s úchylným pavoukem, o kterou se v pátek na koncertu své skupiny Indoor Garden Party podělil s obecenstvem Russell Crowe. Jenže teď už nastává doba na další tiskovku, tentokráte s Ewanem McGregorem, jeho dcerou Clarou, a taky s režisérkou Emmou Westenberg a spoluscenáristkou/herečkou Verou Bulder, kteří se všichni podepsali pod Druhou šanci. Šance v podobě položení dotazu někomu z hostů pro mě tentokrát nepřichází, protože po třiceti minutách je holt nekompromisně zavelen konec!!! Nemilé, neboť můj dotaz by byl pěkný.  

Nu což, tak rychle peláším na kolonádu, kde se koná pokec k filmu Úsvit, který se ze všech domácích počinů, jaké MFF KV letos uvádí, tváří nejpozoruhodněji. Že bych se dozvěděl něco zásadního, to se napsat nedá. Eliška Křenková odchází o něco dříve než ostatní, čehož využívám a odcházím taky, neboť dostávám info, že se nedaleko koná křest knihy Filmové spekulace, kterou napsal Quentin Tarantino a která akorát vychází v českém překladu. Marek Eben vyzdvihuje slavného režiséra za to, že „má smysl pro černý humor a nebojí se.“ Na křtu se dávám do řeči s kolegou Pavlem Sladkým, který jinak moderuje některé debaty v KVIFF.TV PARKU, ale hlavně krátce promlouvám s Petrou Nesvačilovou. Na moji otázku, který z filmů Quentina Tarantina má nejradši, neodpovídá Tenkrát v Hollywoodu, nýbrž překvapivě Hanebný pancharti.

 










Ve Varech byl promítnut i český film Úsvit s Eliškou Křenkovou
 

Teď příchází ta osudová chyba. Původním záměrem bylo jakékoli projekce jakýchkoli českých filmů zcela vynechat, jelikož ty jsou u nás později celkem snadno dostupné v kinech. Zviklat jsem se nechal v jednom jediném případě. Hadí plyn nalákal na inspiraci Srdcem temnoty od Josepha Conrada, v jehož díle se zhlédnul i Francis Ford Coppola při tvorbě Apocalypse Now, případně James Gray u sci-fi Ad Astra. Jméno Davida Jařaba nechávalo tušit, že zážitek bude nevšední, bizarní. Ovšem Hadí plyn překonal … Hadí plyn se v daném směru fakt překonal! Naštěstí ti, kdož sestavují program, vzpomněli na Jasuza Masumuru, jehož retrospektiva čítá dohromady jedenáct filmů. Jeho Slepá bestie zanechala mimořádný dojem. A po kratičkém poslechu Emmy Smetany celý den stylově završuje půlnoční projekce finské řezničiny Sisu. Měla jedinou nevýhodu. Končila po půl druhé v noci, takže po zalehnutí zbývalo na spaní už třetí den po sobě necelých šest hodin.

Titul Jakuzák vojákem měl až příliš lákavý název na to, abych upřednostnil tiskovku Filmové nadace, kde byl za zatím nerealizovaný scénář oceněn také spolužák ze školy Honza Vejnar, jenž zároveň spolurežíroval nízkorozpočtovou komedii Přišla v noci, která si z Varů odvezla de facto výhradně samé nadšené reakce (v běžné distribuci od 9. 11.). Jakuzák znamenal návrat do krásně zdobeného Karlovarského městského divadla. Druhý Masumurův zhlédnutý snímek sice kvalit toho prvního nedosáhnul, přesto setrvalo přání podívat se co nejdříve na další. Naštěstí stále stíhám v pravé poledne v budově Sparkasse setkání s výkonným ředitelem festivalu Kryštofem Muchou, a také s primátorkou města Karlovy Vary Andreou Pfeffer Ferklovou. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že už od příštího roku se počet festivalových míst rozroste o toto jedno další. Kavárnička bude patrně OK, kór když ji vyzdobí unikátní fotky.

 
představení budoucího záměru využití budou Sparkasse se zúčastnila i primátorka Karlových varů Andrea Pfeffer Ferklová (vlevo)
 

Následuje bleskový přesun do Thermalu, jehož kongresový sál bude cca na 60 minut patřit producentce Christine Vachon. Podle očekávání prozrazuje spoustu zajímavého. Aby ne, když začínala v devadesátkách, což byla dekáda, která nezávislým „flákům“ v USA nesmírně přála. Další hodina patří obědu (konečně) a vybírání filmů, které se podle synopse tváří alespoň trochu zajímavě. Od 15:00 mířím do KVIFF.TV PARKU na setkání se Aňou Geislerovou a Markem Najbrtem k databázi ActorsMap. Po debatě je možné položit oběma nějakou otázku, a tak toho využívám, protože zvláště u těchto dvou významných osobností vždycky je, na co se ptát:

FDb: Už nějakých pět roků zpátky jste pracoval na projektu s pracovním názvem 1938, tak se chci zeptat, jestli ho i v současnosti dál vyvíjíte …
Marek Najbrt: 1938 je moje srdeční záležitost. Je to projekt o tom, co se dělo na našich hranicích před Mnichovskou dohodou. S mým kamarádem Vladimírem Bertlem máme napsaný scénář. A teď jsme ve fázi, kdy ho chceme zlepšit, ale ještě jsme to neudělali. Má to mnoho příčin, mimo jiné tu, že jsme oba docela zasekaní v jiných věcech. Ale rozhodně to neskončilo. Ta snaha tuhle věc dodělat u mě trvá a rád bych to natočil.

FDb: Mohla byste trochu zavzpomínat na vaše herecké začátky ve filmech Pějme píseň dohola a Rekviem pro panenku? Ve smyslu toho, jak jste se jako herečka učila pracovat s kamerou?
Aňa Geislerová: Tak dobře. Pějme píseň dohola mi bylo čtrnáct, Rekviem pro panenku mi bylo patnáct. Strašně jsem toužila být herečkou. Pod pojmem být herečkou jsem si představovala, že budu dělat výrazná gesta v černobílem filmu. Myslela jsem si, že o tom je herectví. Pějme píseň dohola je film pro pamětníky, který už si tady nikdo nepamatuje. Je to film o dětech na pionýrském táboře, o kterých tady už asi taky nikdo nic neví. Ale to je jedno. Byla to taková komedie a já jsem tam hrála holku, která odpovídala zhruba tomu, co jsem v té době byla. Byl to první film Ondry Trojana i můj a scénář k tomu psal Jan Hřebejk, takže to bylo takové osudové setkání. Na tomhle filmu jsem kameru nějak neřešila. Vím, že mým největším problémem bylo, že mě měli ostříhat dohola nebo na ježka. Nejprve jsem s tím souhlasila, ale pak jsem měla vizi, že se nemůžu ostříhat, protože určitě budu točit něco dalšího a tam by se to nehodilo. Takže jsem to natáčení zkomplikovala tím, že mi na poslední chvíli museli vyrobit paruku.
Ale byla v tom dobrá intuice, protože hned vzápětí jsem začala dělat Rekviem. Tam už vlastně začala ta práce s kamerou. Vím, že mi tehdy vypadla plomba a ještě jsem měla pupínek na nose, obojí na jedné straně obličeje, takže jsem se furt otáčela, aby to na kameře nebylo vidět. (smích) Rekviem byla těžká, vážná role. A když mi na ni zavolali, tak jsem si myslela, že se spletli a že mají špatné číslo, protože není možné, abych já ten konkurz vyhrála. Takže jsem potom byla v takové paranoie, že mě tam vlastně nechtějí, ale už nevědí, jak by mi to řekli. (smích) Takže jsem se na tom natáčení hodně trápila. Navíc se točilo na reálný filmový materiál a na jeden zaběr bylo maximálně jedno nebo dvě jetí. Takže to byl i trochu stres. Byla tam jedna hlavní dramatická scéna a stalo se, že ji tenkrát při vyvolávání toho filmu v laboratořích poškodili a zjistilo se, že ji musíme přetočit. Tam jsem v těch patnácti letech poprvé pochopila, že můžu vidět, jak jsem to zahrála a mám možnost to teď udělat jinak. A na sto procent jsem věděla, že i lépe. Byla jsem strašně ráda, že se ta chyba stala. A pochopila jsem ten proces, že to, co já si myslím, že dělám, je něco jiného než to, co se skutečně navenek děje. Vidět se u té práce a naučit se dívat na sebe je zásadní proces filmového herectví. To jsou takové dva momenty: Ne pupínek na kameru a naučit se dívat na sebe a vyhodnotit, co udělat líp, aby si z toho kamera odnesla maximum.

Po debatě jdu ještě za Aňou Geislerovou, jelikož se s ní chci domluvit, abychom se víc domluvili na něčem, na čem jsme se před časem už předběžně domlouvali. Došli jsme až na červený koberec za Thermalem, ale dopadlo to výborně. A říkám si, že teď bude dobré vyrazit zpátky do KVIFF.TV PARKU na besedu s tvůrci filmu Hadí plyn. Ze dvou důvodů. Zaprvé: abych se dozvěděl, jestli si sami uvědomují jeho jinakost. A zadruhé: věřím, že některé nejasnosti eventuálně sami osvětlí. Jenže cestou zjišťuju, že jsem se překouknul a že se beseda odehrává v Domě ČT. Ta přibližně kilometrová vycházka je sice fajn a cestou se nacházejí dva nepřehlédnutelné „styčné body“, které pokaždé, když kolem nich procházím, evokují dobu, kdy se proháněl po Karlových Varech. Kdo? No přece ten falešný vrchní. Jenže jsem Gabriele Mikulkové slíbil, že náš rozhovor zveřejním ideálně během festivalového týdnu, jelikož v minulosti se ho zúčastnila hned se dvěma projekty, ve kterých ji můžeme spatřit (Posel, Slovo). Chci ho teda jít do press centra zeditovat. A právě tehdy se to stalo …


POKRAČOVÁNÍ TADY

LECKTEROU AKCI Z MFF KV LZE DOHLEDAT TADY

MINIRECENZE ZHLÉDNUTÝCH FILMŮ JSOU K DISPOZICI TADY