No, nejprve se tradičně pokusme napsat něco o obsahu, ačkoliv tentokrát to zase bude o něco složitější, než obvykle. Posel totiž nenabízí ten tradiční, ucelený příběh, u kterého by se dalo alespoň částečně odhadnout, jak bude pokračovat, jaká bude další scéna nebo dokonce jak to celé dopadne. V tom do jisté míry spočívá jeho velká síla/výhoda, protože je skutečně nepředvídatelný a vlastně ani nevytváří žádnou jednotnou dějovou linii. Nějaké náznaky se sice objevují, ale nikdy nejsou dotažené. Ono už po nějaké té půl hodině poznáte, že v případě tohoto počinu by byl jakýkoliv souvislý děj spíše na obtíž.

Protože když máte hlavní postavu, která pořádně vlastně neví, co chce, a je taková, jaksi, nezakotvená a do jisté míry spontánní, raději se necháte překvapit, co zas kde provede nebo kam vyrazí. Určitě nemůže být pochyb, že takoví lidé skutečně jsou, přestože už jim je kolem těch třiceti. Proto by se mělo na Posla nahlížet jako na film „ze života“. Přistoupíte-li na tuto scenáristicko-tvůrčí hru, pak by pro vás těch cca 100 minut mělo, nebo minimálně mohlo, znamenat pozoruhodnou podívanou. V každém případě se musí zdůraznit, že tato záležitost se rozhodně nebude zamlouvat všem. Ba dokonce bych řekl, že ohlasy typu „WTF“ či „dost divný“ budou jistě převládat nad těmi ve stylu „WOW“ či „dost dobrý“.

Teď ale už opravdu obecněji k tomu obsahu. Petr má rád svůj bicykl (později se ukáže, že nejenom ten svůj), a proto, přestože má slušné vzdělání, raději pracuje jako messenger. A také se nebojí komukoliv říci, co si o něm myslí. Příležitostně si se svým kámošem (také messengerem) dává závody. Ale jednou, když ho takhle vyhecuje, kámoš neodhadne situaci … a bum! Následně si Petr tím vším připadá vinen a dělá všechno proto, aby se se zraněným kámošem nemusel setkat. Se svou přítelkyní Šárkou bydlí v malém, nepříliš pěkně zařízeném krcálku a vlastně je to ona, kdo tuhle „domácnost“ finančně zajišťuje. Později začne Petr pracovat v jedné škole, kde se seznámí s jistou učitelkou Sylvou, která je ovšem jiná než ostatní. No, a jinak skutečně dělá v podstatě jen to, co mu v daný moment přijde nejsprávnější (chtěl jsem napsat nejrozumnější, ale to by asi v jeho případě nebyl tak docela ideální výraz).

V tomto filmu hrají de facto pouze a jenom neznámí herci. Což je jedině dobře, protože díky tomu působí ještě více jako „podle skutečné události“. Výjimku tvoří pouze Stanislav Zindulka v jedné z menších rolí. A pak je tu samozřejmě ještě Matěj Hádek, který je v té hlavní jako utržený ze řetězu (myšleno v dobrém slova smyslu). Do té role se skutečně ponořil s neuvěřitelnou energií a troufám si tvrdit, že i s nadšením. A výkon předvádí takový, že by ho minimálně nominace na Českého lva neměla minout. A kdyby ho snad náhodou přeci jen minula, mělo by se zahájit vyšetřování, proč se tomu tak stalo. Jako Petrovi mu v jeden moment budete držet palce a hned v zápětí byste mu nejradši jednu natáhli. Ale on tak jedná prostě proto, že už jiný nebude. Ztvárnit takto precizně postavu s takovýmto „nevyrovnaným“ charakterem, to už vyžaduje mimořádné herecké schopnosti a dovednosti.

Pokud Matěj Hádek dokazuje ty herecké, tak Vladimír Michálek potvrzuje ty režisérské. Je opravdu velkou záhadou, že člověk, jehož film Je třeba zabít Sekala drží rekord v počtu získaných Českých lvů (10) a vděčně slouží pedagogům při výuce na zahraničních filmových školách, režíroval od té doby teprve čtvrtý kinofilm (a to měl prosím pěkně i Posel původně zamířit pouze na televizní obrazovku). Proč kupříkladu nedostal od producentů šanci ujmout se projektu, který by měl nejen umělecké, ale i komerční ambice? Pravda, ty druhé pro něho evidentně nejsou směrodatné.  Přitom režisér je to u nás zřejmě jeden z nejlepších, a navíc se nebojí experimentovat. Nicméně Posel bude pro mnohé patrně experimentem až příliš velkým, takže úspěch předchozího Michálkova filmu O rodičích a dětech s největší pravděpodobností nenapodobí. To je možná škoda, protože čistě z toho uměleckého hlediska by strčil většinu letošních českých (i některých zahraničních) počinů do kapsy.

Tenhle režisér nepotřebuje mnohamilionový rozpočet, aby dokázal natočit kvalitní biják. Což je schopnost, kterou by jistě museli ocenit všude na světě. Stačí pouze téma, které ho nějak zajímá a velký rozpočet může spolehlivě nahradit jeho filmařská zručnost. Posel byl nepochybně velmi levnou záležitostí, ale během jeho sledování na to ani nepomyslíte. Film je naprosto výtečně sestříhán a kamera též prakticky nemá chybu. Díky tomu, jak je nasnímán, zanechává výbornou, neřknu-li poněkud ponurejší atmosféru, která když se skloubí s vytříbenou režisérovou schopností vyprávět i takto netradiční příběh, vznikne nám dílo, který by si zasloužilo, abyste mu dali šanci.

Posel je čtvrtým letoším filmem, který napsal Marek Epstein, a znovu velmi originálním. Ovšem zatímco Signál, Vrásky z lásky i Ve stínu si své diváky spolehlivě našly, tento počin to zjevně bude mít složitější. Přitom to bude dost možná právě Posel, který vás přinutí hodně přemýšlet o tom, co jste viděli. K tomu významně napomůže i závěrečná scéna, resp. přímo závěrečný záběr, které mají nádech až … ne, nebudu samozřejmě už nic víc prozrazovat.