V Karlových Varech o prvním červencovém týdnu probíhá slavný filmový festival. Skvělá česká herečka
s Martinem Fingerem, Beatou Parkanovou a Vojtěchem Fričem
FDb: Začít určitě můžeme tím, že jste hrála skriptku ve filmu Zemský ráj to napohled. Jak to tenkrát bylo? Byla jste na konkurzu nebo si vás Irena Pavlásková vybrala třeba někde v divadle?
Gabriela Mikulková: Ano, byla jsem na konkurzu, myslím, přiznám se, že tohle už si přesně nepamatuju. Byla jsem moc ráda, že jsem se tam potkala s panem Hartlem. To bylo skvělé. (úsměv)
Co byste dál řekla k Janu Hartlovi? V tom filmu má výbornou roli …
Byla jsem nadšená, že tam s ním můžu být. Když byly pauzy, tak jsem za ním pořád lezla a chtěla si povídat. Po letech jsme se potkali ještě ve„Staváku“ (Stavovském divadle – pozn. aut.) v inscenaci Jako břitva.
Je pravda, že krátce po tom filmu přestal Jan Hartl úplně hrát …
Jsem vděčná, že jsem ho zastihla, ještě když hrál v Břitvě opravdu velkou roli. To bylo skvělé.
Myslíte, že by vás bavilo dělat skriptku?
Ne, mě baví hrát. (úsměv)
Říkala jste, že jste už hodně brzy věděla, že chcete být herečka. Jak moc brzy to bylo?
Já jsem puzení být herečkou měla opravdu brzy, jen důvody proč jí chci být, se měnily. Ale začátek byl určitě dramaťák.
Pocházíte z Třince, který v roce 2023 potřetí v řadě vyhrál Extraligu. Sledujete hokej?
Samozřejmě vím, že Třinec je teď výborný, ale moc to nesleduju.
Někde jste říkala, že kdybyste nebyla herečka, byla byste hráčka pokeru. Shodou okolností právě z Třince pochází Martin Staszko, který v roce 2011 na pokerovém turnaji v Las Vegas v konkurenci z celého světa obsadil druhé místo. Znáte se s ním?
Ne, vůbec. (smích)
A to, že byste byla hráčka pokeru, jste řekla před tím jeho úspěchem, anebo až po něm?
Dávno předtím. To s tím vůbec nesouviselo. A hlavně, já jsem v casinu hrála jenom dvakrát a nejsem tam vůbec schopná hrát. Je to pro mě spíš pastva pro oči. Koukám tam hlavně na lidi. Ale když hrajeme s kamarády, tak mě to strašně baví a je to pro mě vášeň.
Z Třince pochází třeba i Tomáš Klus nebo Ewa Farna, se kterou když jsem dělal rozhovor, bavili jsme se i o tom, jak zvládala trému. Říkala, že tím, že začínala zpívat jako hodně malá, tak to ani nevnímala. Ale jak to bylo s trémou u vás?
Jezdila jsem jako malá na různé recitační soutěže. A na těch prvních, když jsem byla nervózní, mně vždycky pravá noha začala hrozně moc vibrovat. To už se naštěstí neděje. Dnes mám úplně normální, nudnou trému.
Nechci o ní vynášet žádné soudy. Já ji neznala. Jen o ní hodně četla. Třeba jsem dlouho sháněla knihu od pana Motla. Byla jsem zrovna za partnerem v Pardubicích a viděla tu knihu cestou na nádraží ve výloze. Tenkrát jsem ještě neměla ani kreditní kartu. Jenom v peněžence čtyři stovky, za které jsem si potřebovala koupit jízdenku do Ostravy, kde jsem večer hrála představení. A byla jsem tak pitomá, že jsem si tu knihu koupila a neměla pak na jízdenku. Volala jsem Honzovi o pomoc. Nakonec přišel a peníze mi půjčil, ale hrozně se na mě zlobil, co bych dělala, kdyby nemohl přijít atd. Ale já jsem tu knihu strašně moc chtěla. Nikde jinde nebyla k sehnání. Honza je o pět let mladší než já, ale občas si před ním připadám jako malé dítě já. (úsměv)
V představení Gottland jste hrála i Martu Kubišovou. Měla jste možnost se s ní osobně potkat?
Nikdy. Vlastně ani nevím, jestli bych to během toho zkoušení chtěla. Jinak bych se s paní Kubišovou samozřejmě setkala ráda.
V Gottlandu, jak v knize, tak v představení, jsou údajně jenom repliky, které ty skutečné předobrazy postav doopravdy řekly. Žádná replika teda není fiktivní …
To ano. To je pravda.
Aktuálně hrajete v Národním divadle v inscenaci, která se jmenuje Rej. Ještě předtím, než jste začali zkoušet, jste říkala, že se na ni hodně těšíte. Splnilo teda očekávání?
Úplně nad míru. Dneska, když lidé komentují zpětně zkoušení, říkají často: „To byla taková pohoda.“ Ale já o pohodu během zkoušení nestojím. Pohodu můžu mít, když půjdu na kafe s kamarádkou. A Rej bylo všechno možné, jenom ne pohoda. Bylo náročné fyzicky i psychicky. Hrozně moc jsem se tam naučila a potkala režiséra, u kterého jsem věděla, že je na míle přede mnou. A to mě hrozně moc bavilo. Z Arthura Nauzyciela budu dál vycházet a bude mě určitě inspirovat i u dalších věcí. To je pro mě důležité. Ale náročné to bylo fest! Někdy až tak, že jsem si říkala: „Tak tohle už nedám.“ Ale dala jsem to. Taky proto, že ostatní kolegové pro mne byli a jsou takovou inspirací a radostí, že se ve mně znovu probudil ten sportovec, který zavelel: Gábino, přece to nevzdáš! A já se kousla.
Četl jsem nějaké synopse o tomhle představení, ale že by jednoznačně prozradily, o čem to představení je, tak to se nestalo. O čem teda to představení je?
Já vám odpovím příběhem. Po veřejné generálce Reje jsme měli debatu s diváky, což bylo skvělé, protože se opravdu hodně diváci ptali. A jeden pán, kterému mohlo být klidně 85 let, vstal a řekl: „Já vám děkuju za tohle nádherné představení o lásce.“ A Arthur mu na to řekl: „Nevím, co vy jste viděl, ale tohle představení o lásce není.“ To mi bylo strašně moc líto. On si z toho odnesl zážitek, že to bylo o lásce. To přece vůbec nevadí a neznamená to, že je hloupý nebo nevzdělaný. Prostě to tam viděl. Neznám jeho životní zkušenosti, ani co pro něj znamená láska. Důležité je, že měl zážitek, že měl tu potřebu vstát a říct to nahlas, nebo ne? Ale jinak mám z Reje velkou radost, máme plno a lidi na děkovačce mocně tleskají. Jupí!
Ještě v Ostravě jste hrála v inscenaci Něco v ní je, což je sci-fi. Je to hlavní důvod, který vás na tomhle projektu zaujal, anebo tam bylo ještě něco jiného?
Mně se neuvěřitelně moc líbilo to téma. V téhle hře je robotka tak dokonalá, že se do ní zamiluje člověk. To mi přijde jako skvělé, úžasné téma. I na film. Jinak v době, kdy jsem zkoušela Něco v ní je, už jsem věděla, že půjdu do Prahy, a už jsem byla myšlenkami trochu jinde. Věděla jsem, že se loučím. Pak jsem ještě s Martinem Františákem nazkoušela Její Pastorkyni a to byla rozlučková role.
Přitom právě za ni jste se dostala do širší nominace na Thálii …
Vidíte, to už ani nevím.
Na divadle jste hrála i v Shakespearových hrách. Například v Komedii omylů nebo v Macbethovi. V čem byste řekla, z pohledu herečky, že byl Shakespeare tak výjimečný?
V každé jeho hře je tolik silných, velkých témat. Jen si vybrat … Tím myslím Shakespearovy tragédie, přiznám se, že jeho komedie, až na Zkrocení zlé ženy, mě zatím nepřitáhly.
V představení Korespondence V+W jste hrála manželku Jana Wericha, Zdeňku. Četla jste knihu O Janě a Zdeňkách kolem Jana Wericha?
To ne, četla jsem hodně knih v době, kdy jsem věděla, že tuhle roli budu hrát. Ale jestli je to nová kniha, tak tu jsem nečetla.
V té knize je hodně dopisů, které si Jan Werich psal s manželkou a s dcerou i s Jiřím Voskovcem. Ale já si říkám, jestli je to správně zveřejňovat, když oni by s tím třeba nesouhlasili …
Máte pravdu. Je to zvláštní. Na Zábradlí hrajeme inscenaci o Pavlovi Juráčkovi. A taky tam citujeme jeho deníky. A on tam třeba píše: „Brejchová je neuvěřitelně hloupá.“ A dvě kapitoly předtím říká, jak je ta Brejchová krásná, a že se jí může dotýkat Forman a on ne. Ale pak řekne, že je neuvěřitelně hloupá. Myslím, že je to nějaká mužská zhrzelost ve smyslu „nemůžu ji mít, tak je blbá“. A my to teď říkáme na jevišti jako fakt. Ano, vaše otázka je k zamyšlení.
Vnímáte na jevišti reakci diváků a divaček na tuhle repliku o Janě Brejchové?
Ta scéna, ve které tahle věta zazní, je celkem intimní a v sále je ticho. Navíc jsem v tu dobu schoulená, ležím na zemi a vůbec se do sálu nekoukám. Takže jsem žádnou reakci nezaznamenala. Možná, že jenom proběhne v hlavách diváků. Anebo to vezmou jako fakt, který si odnesou. A mě to mrzí.
To mě taky. Když jste zmínila Pavla Juráčka, nemůžu se nezeptat, jestli jste viděla Kinoautomat …
Neviděla. (úsměv)
Každopádně Korespondenci V+W jste hráli v Bruselu. A uvažovalo se o tom, že by bylo představení i v USA. To se realizovalo?
V Americe se Korespondence hrála, ale už beze mne. Rozhodla jsem se po šesti letech z téhle inscenace odejít.
Je vám ten humor Osvobozeného divadla blízký?
Přijde mi skvělý! (úsměv) Ale směju se i jiným věcem. (smích)
Sama máte projekt Knížkou po palici. Hrajete ho před domem U Dvou slunců, kde bydlel Jan Neruda. To je přímo představení o něm?
To je jenom taková blbina. Třicet minut legrace na téma Jan Neruda. Na to jsem pyšná, protože jakoukoli práci jsem do té doby dělala, tak to bylo tak, že mi někdo zavolal a já nabídku buď přijala, nebo ne. A tohle jsem napsala, dala dohromady, oslovila A studio Rubín, které nám dělá záštitu na svých stránkách, hrajeme to a lidi chodí a smějou se. Mám radost. Po každém představení si povídáme s diváky právě v hostinci U Dvou slunců.
Takže hrajete na ulici před domem U Dvou slunců, kudy projde denně hodně cizinců, kteří patrně netuší, o co tam přesně jde …
Tím, že máme trochu legrační kostýmy a že je to taková trochu skeč, tak se cizinci usmívají, i když tomu nerozumí. Prostě nás vidí jako dvě bláznivé, divně oblečené ženské, co se divně chovají, no. (úsměv) Mám radost, že to baví i děti i dospělé i lidi, co čtou, i ty, co nečtou. Není to žádná edukace.
Zároveň jste pracovala na projektu o Egonu Bondym …
Ten už je napsaný. A s Natálkou Drabiščákovou, se kterou v Nerudovi hraju, jsme chtěly udělat premiéru na konci téhle sezony, ale protože budu točit film a zkoušet divadlo, tak to pořád odkládáme. Tohle napsat bylo těžší, protože Egon Bondy už taková velká sranda není. A chtěla jsem to udělat tak, aby to bylo podané s humorem. Myslím, že se mi to nakonec povedlo. (smích) Ale kdy budu mít čas to nazkoušet, to nevím.
ČÁST DRUHÁ JE K DISPOZICI TADY
ČÁST TŘETÍ JE K DISPOZICI TADY
FOTO: Archiv Gabriely Mikulkové, ceskatelevize.cz
