Ačkoli bude dobré upozornit, jak ostatně napovídá samotný název, že tady nejde jenom o Jana Wericha. Autorka Tereza Brdečková, dcera Jiřího Brdečky – známého scenáristy filmů Limonádový Joe, Až přijde kocour nebo Tajemství hradu v Karpatech, se soustředí na ženy kolem výjimečného českého herce. Na jeho manželku věrnou Zdenku, kterou si vzal v roce 1929 a se kterou se hlavně nechtěli nudit, což se tedy vzhledem k turbulentním událostem 20. století opravdu nenudili, ač spolu strávili 50 roků. Měli dceru Janu, která v jistých ohledech, hlavně stylu humoru, nezapřela, kdo že jsou její rodiče. Věnovat se herectví pro ni bylo těžké (na rozdíl od její někdejší spolužačky Jiřiny Bohdalové), a tak překládala z angličtiny. USA, kde nějakou dobu žili, považovala za svůj skutečný domov. To je jasné, když si uvědomíme, co všechny čekalo po návratu do Československa.

Při této příležitosti se nelze nezamyslet nad tím, proč Jan Werich nenásledoval příkladu svého celoživotního kamaráda Jiřího Voskovce a nezůstal za velkou louží? Kariéru by tam rozhodně udělal. Vždyť v exilu hrál na Broadwayi v Shakespearově Bouři. Navíc, kolega z Osvobozeného divadla se později dokázal prosadit, o čemž nejlépe svědčí role jednoho z porotců v legendárním snímku Dvanáct rozhněvaných mužů, který ani více než půl století od natočení neztratil nic ze svojí působivosti. Místo toho se, podobně jako Karel Gott v 60. letech, rozhodli se ženou a dcerou vrátit domů. Nad nacismem, který ve svých hrách neváhali zesměšňovat, se sice podařilo zvítězit, jenže následující dekády přinesly rovněž dobu temna. 

 










 

Setrváním si zadělali na problémy, protože pro inteligentní lidi nebylo v době vlády křupanů místo. Zvláště poslední bolševický prezident byl striktně proti vytváření kultu celebrit. Naštěstí pro lidi zůstal Jan Werich ikonou, jejíž slova si po osobním setkání často zapisovali a na kterou zanevřeli snad jenom krátkodobě. Konkrétně poté, co došlo na „podpis“ Anticharty, přičemž prolhaný režim, uboze si libující ve vytváření nesvárů a házení špíny na ty, co doopravdy něco dokázali, vše narafičil tak, že všem „signatářům“ nakukal, že podepisují pouze prezenční listinu. Na to doplatili i další oblíbené osobnosti. Představitel slavné dvojrole v projektech Císařův pekař a Pekařův císař zuřil, když se to dozvěděl. Bohužel už se s tím nedalo nic dělat. Nic to nezměnilo na tom, že pro českou kulturu toho udělal spoustu. Ale to vlastně platí i o Milošovi Formanovi, se kterým se znal a který u sebe v Americe opakovaně hostil i Werichovu vnučku Zdenku, které v rodině, podle manželky skladatele Jaroslava Ježka jménem Frances, říkali Fanča. Dokonce byla pozvána do střižny při vzniku dramatu Ragtime.

Podle všeho to byla Fanča, kdo autorce poskytnul dopisy, které si Werichovi psali buď sobě navzájem, anebo některým známým. Ty tvoří poměrně značnou část této publikace. Dozvíme se z nich nejen o současném rozpoložení odesítatelů i adresátů, nýbrž taky o tehdejší době, kdy se třeba zvětralé pivo používalo jako tužidlo na vlasy a když se mělo jet na zájezd, tak jedině do Warnemünde! Často jde o velmi osobní věci – s tím, jak se blížil rok 1980, bohužel většinou nepříliš radostné. Při čtení většiny z dopisů (nepřekvapivě v nich nechybějí anglická slovíčka) jsem si říkal, jestli je dobře, že jsou takhle veřejně otisknuté, když se jednalo o soukromou korespondenci. To vůbec není o tom, že ti, kteří je posílali, už nežijí. Tedy kromě Fanči, listopadové oslavenkyně, která sice jejich otisknutí posvětila, nicméně tedy bez souhlasu jejích příbuzných.

Tereza Brdečková samozřejmě na Werichovic rodinu taky měla díky otci celkem dobré konexe, ale stejně ... Některé dopisy se snaží dovysvětlovat, občas přijde s vlastním Intermezzem z roku 2021. Rozhodně jí však nejde o žádné self-promo! Jelikož nejzajímavější počtení představují ty pasáže, kde se věnuje dějinným událostem spojeným s příhodami ze života. Eventuálně uvádí zajímavosti k tvorbě Jana Wericha (resp. i Jiřího Voskovce), který o sobě sám vydal knihu Všechno je jinak. Díky svojí profesi měl občas možnost cestovat (Kanada, Monako, Itálie, USA, Vídeň, …), díky čemuž mohlo dojít na osobní setkání obou umělců. Pravda, Jan Werich si nakonec taky zahrál s hvězdami. V případě Bondovky Žiješ jenom dvakrát to nakonec úplně nevyšlo (obecně se tvrdí, že si režisér i produkce uvědomili, že je moc hodný na to, aby hrál záporáka, zatímco v této knize se píše, že sám rozvázal smlouvu, neboť takového nechtěl hrát), avšak v případě 25. hodiny s Anthonym Quinnem a Virnou Lisi už ano.  

 
Werichova vnučka Fanča (vlevo) a autorka Tereza Brdečková

Realizace vysněného Falstaffa přestala dávat smysl poté, co se této látky chopilo jeho „astrální dvojče“ Orson Welles. Velká škoda, jelikož tohle mohl být další triumf české kinematografie v 60. letech. Už předtím nedopadnul Golem v režii Juliena Duviviera, který jej nehodlal pojmout jako komedii. Scénář ke Třem veteránům podle vlastní předlohy stačil jenom rozepsat. Ale podařilo se natočit kupříkladu Krále a ženu, což je televizní práce, jaká rozhodně stojí za zhlédnutí. Každopádně cílem této publikace skutečně není mapovat filmografii Jana Wericha, přestože by se dala probírat z různých úhlů. Připomeňme si, že v popředí vcelku jednoznačně zůstává osobní život, a to jak jeho, tak žen, které jej obklopovaly. Proto bude věnován prostor chalupě ve Velharticích, zeťákovi Jiřímu Kvapilovi či vzájemným rodinným neshodům, pramenícím z všudypřítomné šedi, a do jisté míry také ze snadné dostupnosti alkoholu.

O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha je kniha, která obsahuje dost pozoruhodných informací k tomu, aby se o ní dalo napsat, že stojí za přečtení. Většina z nich dokládá, že byl Jan Werich velice moudrý člověk s divácky vděčným smyslem pro humor. Jak dokazují pořady typu Přiložte životopis, Co tomu říkáte, pane Werich?, případně Táto, povídej, byť tam na svou dceru nebyl pokaždé zrovna milý. O jeho humoru dobře svědčí sedmikorunová odměna vnučce za sedm jedniček, se satirickým dodatkem, že kdyby dostala sedm pětek, vydělá si mnohem víc. Kniha rovněž podtrhává známou pravdu o tom, že komunisti jsou zločinecký svině! A autorka neopomene zdůraznit obdiv tomu, že si Werichovi dokázali v podstatě za všech okolností udržet nadhled a neváhali si dělat legraci ze seriózních věcí. To pro změnu dobře dokládá další citát, tentokráte z doby, kdy Jan nemohl tvořit: „Sluníčko svítí, potůček bublá, ó jaká to prdel!“ K tomu asi není třeba cokoli dodávat. Snad jenom to, že tady najdeme řadu hodně dobrých fotek.

FOTO: dobre-knihy.cz, NFA