Zpočátku to vypadá, že bude chtít nechat zavzpomínat na historické velkofilmy z 60. let. A i během sledování Královny pouště se toho pocitu nelze zbavit. Nejen proto, že současníkem hlavní hrdinky byl T. E. Lawrence, mnohým díky Davidu Leanovi a Peteru O’Tooleovi známý jako Lawrence z Arábie. Královna pouště se s ním párkrát potkala, přičemž tentokrát vypadá jako Robert Pattinson, jehož můžeme vidět i ve Ztraceném městě Z, které pojednává o Percym Fawcettovi, který se s Gertrude Bell mohl klidně taky potkat, ačkoliv ho přitahovala džungle místo pouště.

Kdo tedy byla Gertrude Bell? Gertrude Bell byla anglická (nikoliv německá) žena, která se narodila dobrým a bohatým rodičům (David Calder a Jenny Agutter), což jí umožňilo vycestovat do arabského světa. Tam se setkala s významnými a vlivnými lidmi a mladými šejky, ale její cestovatelský a dobrodružný „free spirit“ ji neustále nutil zůstat v pohybu a objevovat. Ačkoliv kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se některé věci nestaly. Snad osud (prostředí vlastně přímo vybízí k meditaci) tomu chtěl, aby mohla navštívit spoustu míst, přičemž později upravila státní hranici a udělala hluboký dojem snad na každého, s kým se na Blízkém východě kdy setkala.

Dost prostoru je věnováno osobnímu životu této ženy, ve kterém štěstí jaksi nemělo dlouhodobější charakter. Do čtyřicáté minuty sledujeme hlavně rozvíjející se vztah s Henrym Cadoganem, kterého si zahrál James Franco. S Nicole Kidman, jíž je v Královně pouště opravdu radost sledovat (nejen v té poetické koupací scéně, která prý byla jejím vlastním nápadem; naopak toho supa chtěl sám), jim chemie funguje výborně a z filmu se stává příjemná romance v nevšedních kulisách. Vzhledem k tehdejším zvyklostem se jedná o poměrně jiný pohled, takže je asi dobře, že režisér neukazuje kupříkladu zdrcenou sestřenici Florence, která si na Cadogana sama myslela.

Následně se její cesty propletou ještě s Charlesem Doughty-Wyliem (Damian Lewis), avšak mezitím dojde i na poezii, umění, opakované zapisování do deníku, politiku a menší nesváry mezi kmeny, přičemž Herzog občas jakožto scenárista volí poněkud složitější dialogy. Zároveň však vytvořil několik jednoduchých, ale přesto skvělých cool hlášek jako „She is a girl“ nebo „Dinner table is not a cry zone“, které v daném kontextu zaručeně potěší. Filmařinu má rodák z Mnichova evidentně v malíku, a proto ví, že si může dovolit i tu osobitě promyšlené, tu méně standardní postupy.

Mezi ně však nepatří zrovna fakt, že si dovolil v jistém smyslu poupravit realitu, jako spíše některé přechody mezi scénami (zvláště v úvodu filmu), a také občasné dokumentární výjevy. V každém případě udělal dobře, když pro hudbičku oslovil Klause Badelta, a když před více než dvaceti rokama zvolil pražského rodáka Petera Zeitlingera za svého dvorního kameramana. Pro Královnu pouště vytvořil fascinující obrazy, jaké se rozhodně vryjí do paměti! I díky kompozicím a umisťování předmětů a tvorů, jaké do scény „jakoby“ nepatří, a také díky práci se světlem, což může být při natáčení v poušti vskutku ošemetná záležitost, stejně jako perspektiva. A úchvatně zachytil už tak úchvatná místa, jako jsou skalní komplex Petra či rokle Wadi Mudjib.

Královna pouště se tedy může chlubit brilantní vizuální stránkou, jež bude spolu s oddaným hereckým výkonem Nicole Kidman hlavním důvodem, proč se zřejmě také zhruba od dvacáté minuty začnete těšit na každou další scénu. Na jednu stranu možná škoda, že Herzog zásobuje vícero časovými údaji, ale na tu druhou to vlastně nemusí příliš vadit, protože tenhle počin přinutí k opakovanému zhlédnutí, které bude, troufám si tvrdit, minimálně stejně působivé, jako to první. Osobně mám rád filmy o silných ženách, které dokázali velké věci, nebo se jim přihodilo něco mimořádného (Fair Game, Jackie, Marie Antoinetta, …) a musely se s tím popasovat. A Gertrude Bell přesně takovou ženou taky byla.

FOTO: cinema.de