ssssswsssds„I never wanted fame. I just became a Kennedy.“
„Nikdy jsem nechtěla slávu. Prostě jsem se stala Kennedyovou.“


Tedy abych to úplně upřesnil: Všechno probíhá formou rozhovoru mezi Jackie a novinářem, kterého pozve na Hyannis Port. (Drobná odbočka – Hyannis Port je massechussettsské sídlo rodiny Kennedyů, mimo jiné se jedná i o místo, kde měl Arnold 26. dubna 1986 svatbu s Marií Shriver, když si kvůli obřadu odskočil z  natáčení Predátora v mexickém Aqua Azul). Kdy přesně k němu dojde, a jak zní jméno toho novináře, se z filmu nedozvíme. Ovšem jinak není obtížné dohledat, že se tak stalo týden po atentátu a zpovídal ji Theodore H. White (výborně zahraný Billym Crudupem).

Žena vzpomíná na natáčení dokumentu, ve kterém rok předtím nechala diváky a divačky nahlédnout za zdi Bílého domu, přičemž sama se ujala role průvodkyně. Tehdy režíroval Franklin J. Schaffner, jenž později proslul jako tvůrce filmů Motýlek, Válečník, Patton a samozřejmě Planeta opic. (O tomhle člověku by taky měl vzniknout minimálně jeden pořádný celovečerní dokumentární film.) Na výsledek jejich spolupráce se můžete podívat třeba TADY. Interiér zřejmě nejznámější usedlosti USA se však od té doby jistojistě několikrát proměnil. A po lednové inauguraci se bude určitě měnit znova.

Každopádně toto dílo není o Melanii Trump, nýbrž o Jackie Kennedy. Ta mluvila i o zběsilé jízdě s postřeleným manželem, ale na dvě krátké scény se ocitneme přímo na Dealey Plaza, protože scénář Noaha Oppenheima, který předtím napsal akorát první Labyrint a třetí Divergenci, volal po tom, aby režisér Pablo Larraín zrekonstruoval událost z 22. listopadu 1963 přesně tak, jak ji známe ze Zapruderova filmu. Čili bylo taky zapotřebí najít vhodného herce, který by ztvárnil pětatřicátého prezidenta Spojených států amerických. Volba tentokrát padla na Caspara Phillipsona, jehož prostor jest ovšem minimální.

Nejvíce totiž tvůrce zajímá, co se dělo po ty tři dny od zavraždění po státní funus. A tady by se tenze dala přímo krájet. Tíživá atmosféra ztráty, strachu, nutnosti zachovat si zdravý rozum, a hlavně nejistoty prosakuje z plátna a zaplavuje celý kinosál. Vůbec tedy nevadí, že film přímo nezobrazuje i to, že John a Jackie přišli o dvě děti, že nedojde ani na atentát na jejího švagra Roberta, ke kterému došlo o necelých pět roků později a o kterém vypráví vynikající drama Bobby (aka Atentát v Ambassadoru) a že se film vůbec nezabývá tím, co dalšího ji v životě potkalo a čemu se do toho orwelovského roku 1984 věnovala. Samozřejmě s tím, co zažila rok po Kubánské krizi v Dallasu, by se patrně nic dalšího nedalo srovnávat, ale v závěru chybí jakýkoliv titulek, který by se o čemkoli zmiňoval. To u životopisných počinů bývá dosti neobvyklé.

A co je ještě neobvyklé? Neobvyklé je, když se důležitý milník z historie USA, případně něco, co přímo souvisí s (pop)kulturou této země, svěří do rukou cizince. Darren Aronofsky totiž Jackie pouze produkoval a režie se ujal Pablo Larraín, jak ostatně už uvádím ve třetím odstavci. S tímto chilským filmařem jsme se u nás mohli setkat prostřednictvím filmů Post Mortem a NO, který jsme si zrecenzovali a který to taky dotáhl až k nominaci na Oscara. Mimochodem, naši krásnou zemi určitě velice dobře zná. Na kontě má totiž i režii Káťi Kabanové, opery Leoše Janáčka, a úspěchy slaví i s biografickým Nerudou, jenž vypráví o Pablovi, který však přijal toto příjmení proto, že se zhlédl v tvorbě Jana. I tento počin by měl letos zamířit u nás do kin.

Na Jackie můžeme vidět, o jak skvělého tvůrce se jedná. Pozornému divákovi neunikne preciznost v každém detailu, účelová práce s herci a jistojistě i pečlivá příprava. Nespornou výhodu měl v tom, že se mohl opřít o kvalitní scénář, který ten časově omezený příběh nevypráví lineárně, čímž si neustále vyžaduje pozornost. Sledujeme rozhovory se švagrem Robertem (Peter Sarsgaard), s novým prezidentem Lyndonem Bainesem Johnsonem (John Carroll Lynch), se sekretářkou a blízkou přítelkyní Nancy Tuckerman (Greta Gerwig) i s otcem-farářem (jedna z posledních rolí Johna Hurta), přičemž spolu nevedou žádné zbytečné řeči, ale baví se přímo k věci. Dialogy jsou skutečně vybroušené a jen obtížně se chápe, že Jackie nebyla nominována na Oscara za scénář, za režii a za Nejlepší film. Holt La La Land z nějakého neznámého důvodu prostě musel být všude.

Tak snad to vyjde alespoň za hudbu a za ty bezvadnékostýmy (proč ne i makeup?), které byly při ztvárnění této postavy její představitelce Natalie Portman nepochybně hodně nápomocné. Ta koncepce na ni kladla evidentně veliké nároky, protože se vlastně objevuje v úplně každé scéně a skoro v každičkém záběru. Ty vytříbené detaily na její (a vlastně nejen na její tvář) tuplem spolehlivě přenášejí emoce na obecenstvo. Jackie očividně pečlivě nastudovala, včetně jejího výjimečného hlasu. Těžko soudit, jestli jí při ztvárnění této postavy pomohl fakt, že má titul z psychologie na Harvardu. Skoro bych si tipnul, že jo. V každém případě by za tenhle výkon prostě měla šest roků po Černé labuti získat svou druhou cenu Akademie!

Titulní postavu nebo lépe hrdinku předsavuje jako hrdou, vznešenou, elegantní, noblesní a silnou dámu, která navenek zůstávala nad věcí, ale uvnitř si jistě prožívala peklo. Snad osud tomu tak chtěl, že nemohla vyrůst až v takovou všemi plně respektovanou osobnost, jakými byly paní Čankajšková, Indira Ghándí a pochopitelně Lady Diana. A existuje ještě jedna věc, nad kterou se v tuhle chvíli rozhodně stojí za to zamyslet, jelikož byla pro mnohé do jisté míry až fascinující. Jestli stále je a bude, se nedá s určitostí tvrdit, protože jak na Bobbyho, tak na Jackie si publikum hledalo a hledá cestu jen složitě.

O co jde? Přece o to prokletí rodiny Kennedyových, v jaké se všeobecně věří. Aby ne, když: Johnův a Robertův otec Joseph Patrick musel po několika skandálech zanechat své slušně rozjeté politické kariéry. Jeho nejstarší stejnojmenný syn zahynul na konci druhé světové války. Sestra Kathleen za nešťastných okolností odešla v roce 1948. Robert Francis byl zavražděn v roce 1968 v době, kdy už měl prezidentství po volbách v podstatě jasné. Johna Fitzgeralda tedy zabil Lee Harvey Oswald, jehož zabil Jack Ruby. Tehdy možná započaly ty nejrůznější konspirační teorie. S Jackie přišli o dvě děti a nejstarší John Fitzgerald mladší pak zemřel při nehodě na přelomu století. Ani sama Jackie se bohužel nedožila nikterak vysokého věku. Do výčtu můžeme teoreticky zařadit i Marii Shriver, jíž se rozpadlo šťastné manželství kvůli tomu, že její manžel a otec čtyř jejich dětí, zároveň megacelebrita z největších, zplodil syna se služkou. Ale zpět k Johnovi a Jackie – jediným jejich potomkem, který stále žije, je dcera Caroline. To by snad stálo za televizní minisérii … I když kdo by se jí chtěl ujmout, že ano? Snad někdo, kdo není vůbec, ale vůbec ani trochu pověrčivý.

Jackie samozřejmě není první film, ve kterém se objevuje Jacqueline Lee Kennedy Onassis (rodné příjmení Bouvier). Nejznámějším bude zřejmě tento s Joanne Whalley v hlavní roli. A pak se vybaví Komorník, ačkoliv tam má Minka Kelly de facto jenom cameo, protože v Bílém domě se vystřídá hned šest prezidentů. V každém případě se dá směle tvrdit, že nejnovější Jackie nejúčinněji pracuje i se zkušenostmi a subjektivními pocity diváků. Něco malinko ale přesto chybí. No, dodejme už jenom to, že po Jackie asi nastává ta nejsprávnější doba se konečně podívat na Stoneovo JFK.

FOTO: Aerofilms