Říkali mu Řezník z Monsu. Komu? Přece sériovému vrahovi, který v letech 1996 a 1997 bestiálním způsobem zabil v Belgii pět (někteří tvrdí, že šest) žen. Jejich těla pak naporcoval, uložil do pytlů na odpadky a pohodil u silnice, aby byla dobře vidět. Kdo to byl? Stejně jako u Zodiaca se vyšetřovatelům jeho identitu nikdy nepodařilo odhalit. Nabídl se tedy prostor pro vlastní autorskou licenci, přičemž až od osmnácti roků přístupná Megalománie byla dávána do souvislosti s výživnými projekty typu Mučedníků. Ideální film pro otrlé diváky, kteří zavítali na Festival otrlého diváka …

Zmiňovat Megalománii v kontextu s Fincherovým Zodiakem dost dobře nejde. Ne snad proto, že bývá extrémně nadhodnocovaný (protože nabízí dvě hodiny zběsilé nudy – expozice je ještě ucházející), nýbrž kvůli tomu, že se soustředí na něco trochu jiného. Do souvislosti se tohle dílko nedá dát ani s Henrym: Portrétem masového vraha. Ne snad proto, že by si pachatel vymýšlel, jak se později u Henryho Lee Lucase ukázalo (tímto tématem se zabývá například švédské drama Dokonalý pacient), nýbrž kvůli tomu, že slogan k tomuto thrilleru z roku 1986 zní: „Film s hrozivou silou.“ A takovou Magalománie vskutku nedisponuje.

Režisér Karim Ouelhaj se pouští na tenký led v tom, že chce balancovat na hraně artového a mainstreamového filmu, o čemž svědčí i zprvu minimum dialogů. Nakonec se mu to překvapivě docela povedlo, byť se vícekrát zasmějeme tam, kde jsme se smát neměli. Zvláště finální scéna působí v tomto směru tuplem jako z jiného světa, ačkoli pořád nedosahuje absurdity té z Čarodějnice. Tady se v ní se objeví tmavý muž, kterému, podobně jako dalším přízrakům, svítí bíle pouze oči, čili je pravděpodobné, že bude příbuzný se Saxaninou spolužačkou Haxipolou. Nová sociální asistentka má zase nevýhodu, že se jmenuje Connecci, takže ji hlavní hrdinka okamžitě (možná chtěně, možná nechtěně) překřtí na Connasse, což – jak víme – ve francouzštině věru neznamená nic hezkého.

 










 

Hlavní hrdinka se jmenuje Martha a je zabijákovou spolubydlící s drobnou nadváhou a s tváří Eline Schumacher, kterou organizátoři Festivalu otrlého diváka díky určité podobnosti trefně překřtili na „evropskou Elisabeth Moss“. Problém trochu představuje její charakter, kdy má ve své profesi uklízečky noční směny a bere medikamenty a v práci ji znásilňují, což zbabělý šéf přehlíží. Nepůsobí dojmem, že by se chtěla mstít jako hrdinka tohoto počinu, ani že by měla svůj vlastní svět. Uvědomuje si, co se kolem ní děje, přesto či spíše právě proto se nabízí varianta, že si (od určitého momentu) všechno nebo skoro všechno, co v tomto bijáku uvidíme, pouze představuje. Zároveň má smysl pro humor, takže párkrát dostaneme i záměrnou příležitost k zasmání. Jenže něco takového se při sledování Mučedníků fakt nestane.

Megalománie nenabízí vyloženě brutální, ani četné násilné scény. A de facto odmítá i explicitní nahotu. Dá se pochopit, proč se v závěrečných titulkách děkuje Cliveu Barkerovi, méně už proč Alanu Parkerovi. Nejzajímavější na celém titulu je vztah mezi zabijákem a Marthou, neboť ta o jeho skutcích zjevně ví a podle toho se k němu snaží chovat, protože tuší, že by se snadno mohla stát další obětí. Bohužel vyprávění se kolem této myšlenky netočí, takže musíme vzít zavděk třeba ta zmíněná, peklo evokující monstra (tj. nic ve stylu vetřelců z Vetřelců, věci z Věci, ani monster z Monster). Megalománie by pravděpodobně získala o malinko lepší hodnocení, kdyby v úterý 7. března 2023 nebyla součástí možné Double Feature projekce, kde bylo prvním bijákem Břímě běsu, které lze jednoznačně považovat za skrytý žánrový klenot!

FOTO: otrlydivak.cz