„Kde jsi byl, když jsem zakládal Zemi? Zatímco jižní hvězdy společně plesaly a všichni synové boží propukli v hlahol?“

Zmíněná Jóbova „hláška“ z bible má v podstatě sloužit jako motto celého filmu. U vystudovaného filozofa Terrence Malicka nic neobvyklého. Například Tenká červená linie jest rovněž uvedena replikou: „K čemu je válka v srdci přírody?“ Ta při sledování veškerého následujícího dění podvědomě zní v mysli. Pro připomenutí, Jób byl spravedlivý a slušný člověk, kterého Bůh přesto zradil, načež se mu začala dít samá strašlivá příkoří. Nerozuměl tomu, proč je tímto způsobem trestán. Stejně jako O’Brienovi se ve Stromu života složitě vyrovnávají s neštěstím, které je postihlo.

Hned na začátku rozbalí matka (vynikající Jessica Chastain) dopis, ve kterém se dozví „jobovku“, neboli špatnou zprávu. Zjišťujeme, že její prostřední syn v devatenácti letech zemřel. Ten nejstarší, Jack, v daleké dospělosti (posmutnělý Sean Penn) žije mezi mrakodrapy a víc se o něm vlastně pořádně nedozvíme. Ani to, jestli se svou manželkou vychází dobře. Jednou ho zahlédneme v černém při zapalování svíčky, přičemž nelze se stoprocentní určitostí říci, jestli je to za v té době už dávno zesnulého bratra, anebo jestli třeba za otce (výtečný Brad Pitt), se kterým měl v dětství velice napjatý vztah. Ale to se dalo čekat. Je to přece film Terrence Malicka! A nutno podotkout, že se do značné míry inspiroval svými vlastními životními prožitky. 

Věštinu času strávíme v 50. nebo možná 60. letech 20. století, což rozhodně nebyla jednoduchá doba. Ani v Americe. Rodiče, zvláště pak otcové, z nichž mnozí bojovali ve druhé světové válce, vychovávali svoje děti pevnou rukou. Když ve škole zlobily a dostaly za to od paní učitelky facku, po příchodu domů a oznámení této novinky jim často přiletěla další. Otec jakožto námořní důstojník nesdílí matčin přístup k výchově, tedy takový ve stylu „milost Boží“, na což jsme na začátku taky upozorněni. Funguje spíše na té „přírodní“ bázi, kde nikdo nikomu nic nedaruje. Proto učí svoje děti se bránit, nepřekvapivě proti jejich vůli.

 










 

Avšak než se posuneme k této působivé scéně, projdeme si vznikem planety Země. Skutečně! Terrence Malick se pranic nerozpakuje a po nějakých osmnácti minutách nás vrátí minimálně o 4,6 miliard roků zpět, abychom čtvrt hodiny – s občasnými, ale opravdu jenom občasnými replikami á la Cesta času – sledovali, čímž vším si naše domovina musela projít dlouho předtím, než se po jejím povrchu začali procházet první lidé. Sekvence vrcholí soucitným dinosaurem, který nezabije druhého dinosaura, přestože už ho má takříkajíc na lopatkách.

Do toho opět dojde na řadu více i méně souvisejících prostřihů, čímž se často neúměrně protahuje postprodukce, ač se do procesu opět zapojilo vícero střihačů (a to ještě v roce 2018 byla uvedena nová, o 50 minut delší verze). Jenže výsledná montáž funguje na výbornou a není nijak složité díky ní získat pocit, že režisér, jenž své jméno v titulcích neuvádí, vypráví s obdivuhodnou lehkostí. Ve Stromu života nacházíme postavy v typicky lidských situacích – takových, jaké si zažije snad každý. Od dělání vylomenin v dětství s kamarády přes nechtěné zranění sourozence až třeba po zakoukání se do spolužačky.

Po celou dobu si snímek udržuje skvělou dobovou atmosféru a nepřekračuje hranice realističnosti. Tedy s výjimkou prosklené truhly v lese a levitující matky, ačkoli to jsou pouze krátké odbočky, jaké mají spíše symbolický, potažmo magicko-realistický význam. Tak jako osamocené dveře uprostřed ničeho. Přestože Terrence Malick pochází z Texasu, nejedná se pochopitelně o ty samé, jaké použil Robert Rodriguez při snové sekvenci ve svém debutu El Mariachi. Symbolicky lze chápat i záběry na větvící se strom a závěr na pláži se vstupem do pustiny, u kterého si teprve uvědomíme, že vlastně sledujeme spíše artový počin, kde by se navíc dal skoro každý frame díky precizní kameře Emmanuela „Chivo“ Lubezkiho pověsit na zeď jako obraz.

 










 

Každopádně malý Jack si zároveň vypěstovává k otci, vzhledem k jeho výchovným metodám, větší nenávist, kterou v tom nízkém věku myslí snad i vážně. Z toho důvodu si fakticky nemůžeme být jistí, jestli na něj neshodí auto, když ho zrovna na heveru opravuje. Zato matka si respekt od svých dětí vynucovat nemusí. Na druhou stranu, když otec odjede na služební cestu, z čehož mají všichni tři velikou radost, hodně si k ní dovolí. A nejstarší jí také v emocích neváhá naplno říct, co si myslí. Ovšem současně v ní hledá spojence, když udělá nějaký průšvih. Třeba když se vloupá do baráku sousedky, co si v horku ráda chladí nožky studenou vodou z hadice. Moment, ve kterém se pak Jack s matkou před svým domem míjejí, je všeříkající a nepotřebuje žádný dialog. Režisér přece umí obrazem vyprávět skvěle.

Strom života trochu připomene 2001: Vesmírnou odyseu. Ale jinak se při tom rozjímání, podpořeném podmanivou hudbou, a při těch lyrických záběrech a filozofických i filozofujích otázkách a celkovém pohledu na svět plný krásných nejen přírodních úkazů, dá připodobnit pouze k dalším dílům od Terrence Malicka. Každý má možnost si veškeré dění v komplexním a velice lidském Stromu života interpretovat, resp. procítit po svém, což je jeho velkou výhodou a nepochybným režijním záměrem. Nechce po divácích a divačkách, aby jenom nečinně seděli, naopak neustále vybízí k přemýšlení a prohlubuje tak divácký zážitek. Zlatá palma z Cannes a tři nominace na Oscara byly v případě této podívané určitě zasloužené.

FOTO: cinema.de