Už tráví čas ve starobinci. Protože už je Paul Edgecomb starý muž, který – na rozdíl od všech ostatních důchodců a důchodkyň – nemá pochopení pro Show Jerryho Springera, a tak raději chodí na vycházky do jedné lesní chatky nebo si povídá s kamarádkou Elaine. Jednoho dne, když všichni sledují Pány v cylindrech, na něj silně dolehne moment, ve kterém spolu při jedné písni tancují Fred Astaire a Ginger Rogers. Následně vypráví Elaine neobvyklý příběh o jednom neobvyklém vězni, který se odehrál v roce 1935. Tedy v době, kdy byl šéfem Bloku E ve věznici Cold Mountain v Louisianě.

Vězni, kteří se tam nacházeli, byli odsouzení k trestu smrti. Hodiny před popravou mohl dotyčný vždycky z nějakého důvodu opustit celu, aby mohlo dojít k nazkoušení, což si Harry Dean Stanton nesmírně užíval. Měli tam zelenou podlahu, po které nebyla cesta k elektrickému křeslu přezdívanému Old Sparky (neboli „Švihák“) dlouhá, ale byla konečná. Vedle Paula a starosti majícího šéfa Moorese (James Cromwell) byli další dozorci Dean Stanton (sic!) v podání Barryho Peppera, Harry Tellwilliger (Jeffrey DeMunn) a navzdory svojí přezdívce i „Brutal“ Howell (David Morse) v podstatě čestní lidé, kteří se snažili, aby pro vězně byly poslední hodiny na tomto světě co možná nejpoklidnější. Výjimku tvořil akorát synovec guvernérovy ženy Percy Wetmore  (Doug Hutchison) – protekční spratek s temnou psychopatickou duší, který si myslí, že mu díky konexím všechno projde.

Vedle Arlena Bitterbucka (Graham Greene) a Eduarda Delacroixe (Michael Jater), který našel parťáka v myšce, kterou pojmenoval pan Jingles, se sem dostane také zlobivé dítě William „Divokej Bill/Billy the Kid“ Wharton (Sam Rockwell) – všehoschopný maniak, který dělá jenom problémy a který je opravdu moc špatný člověk. Protikladem jeho i Percyho Wetmora je obrovitý černoch John Coffey (jako to pití, ale jinak hláskovaný). Usmažit se má za vraždu dvou holčiček farmáře Dettericka (William Sadler) a jeho ženy. Johnovi se nedá upřít, že je moc hodný, byť intelektuálně ještě hluboko pod Forrestem Gumpem. Bojí se tmy, dělí se o jídlo s těmi, kteří si to zaslouží, a má neobyčejný dar. Nebo je to spíše prokletí?!?

 










 

Když Paul v podání Toma Hankse jede za právníkem Gary Sinisem, je to nejenže vtipná reminiscence na Forresta Gumpa a Apollo 13, ale zároveň se dozvíme, že tenhle obr s iniciálami J. C. jakoby spadnul z nebe. Pak ho coby černocha přirovná k voříškovi, který zmrzačil oko jeho syna. Pamatujme, že ve 30. letech to měli Afroameričané v USA mnohdy ještě složitější, než v letech šedesátých. Černoch byl častokrát automaticky shledán vinným, kór když ho našli, jak ve svých obrovských dlaních svírá těla dvou malých holčiček. Jenže on dokáže pouhým dotykem léčit záněty, a kdo ví, možná by svedl i přivést mrtvé zpět k životu. Za pomoci síly a energie, při které až světla praskají.

Neskutečně pozoruhodná (protože současně originální i familiérní) postava, kterou by snad ani nemohl hrát nikdo jiný než Michael Clarke Duncan, kterého Franku Darabontovi doporučil po spolupráci na Armaggedonu sám Bruce Willis. Zasadil se o to, že Zelenou míli nechceme vnímat jako příběh s prvky nadpřirozena, neboť chceme věřit, že John Coffey fakticky existoval a klidně by mohl mít následovníky. Naopak Percy je sadista s naprosto nelidskými choutkami. Nechce odejít, dokud neuvidí popravu. Nebo ještě lépe – dokud jí nebude velet. Vyhrožuje a v ten nejméně vhodný moment říká lidem, co nechtějí slyšet. Podobných antihrdinů jsme v dílech podle Stephena Kinga viděli více, nicméně patrně pouze u tohoto se až nabízí otázka, jestli vůbec může taková bolševická svině existovat.

Stejný režisér a scenárista natáčí podle knižní předlohy od stejného autora, přičemž se znovu pohybujeme ve stejném prostředí. Bylo asi jasné, že Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank se nevyhnou srovnávání. Třebaže se každé z děl zabývá jiným tématem. V obou se objevuje svinský dozorce, v obou máme postavu, které se říká pouze zkrácenou verzí jejího příjmení (Delacroix=Del/Redding=Red), v obou se nedozvíme, za co byli ostatní vězni odsouzení. A se vyskytují postavy výjimečné, ba až vyvolené.

Nejde o srovnání, ale v souvislosti se Zelenou mílí a Barrym Pepperem se vybavilo i drama 25. hodina, pod které se podepsal výtečný černošský režisér Spike Lee, jenž Zelenou míli paradoxně odsoudil za to, že v ní vystupuje „další kouzelný negr“. Jaksi mu ušlo, že tehdy v roce 1935 byla opravdu pravidla nastavená tak, že Afroameričané byli automaticky vinní i ze zločinů, které nespáchali – stačilo, když se prostě ocitli v nesprávný moment někde poblíž trestného činu. Ve zmíněném počinu užívá Edward Norton poslední hodiny na svobodě před nástupem do vězení. Tam šlo o psychologické drama, o které tady rozhodně nejde, přestože se nacházíme v celách smrti. Protože jediný, koho můžeme litovat, je John Coffey, který si to v žádném případě nepřeje a který je se svým osudem smířený.

 










 

I v těch nejlepších (nebo možná hlavně v těch nejlepších?) adaptacích podle Stephena Kinga se objevují nelogické, zcestné věci, které narušují důvěryhodnost či poutavost příběhu. V Zelené míli (a v Běžícím muži) se takovýchto pochybnějších postupů kupodivu nachází jenom velmi málo a snad v každém případě se dají logicky vysvětlit. Tedy kromě některých snah o humor. Vnášet vtipné okamžiky do seriózního dramatu jest vždycky ošemetná záležitost, protože můžou rozbít budovanou mytologickou a/nebo historickou atmosféru. Abychom zůstali u Toma Hankse, v Mostu špionů to fungovalo, v Zelené míli bohužel nikoli. Od toho konkrétně tady máme přece Simpsonovi.

Zelená míle je na čtyři Oscary nominovaný film, který staví do popředí mimořádně pozoruhodné nakládání s pravdou a spravedlností, což jsou témata, která musí oslovovat každého slušného diváka a každou slušnou divačku. Ačkoli si dovedu představit, že i někteří slušní diváci a některé slušné divačky nebudou z tohoto bijáku nadšení. A výtečně využívá prostředí a charakterů postav k tomu, aby upřímně dojímal nejen svou lidskostí. To vede k myšlence, jak by asi vypadal, kdyby na židli s nápisem „Director“ seděl Steven Spielberg. Ale i když neseděl, stejně dostaneme pořádnou příležitost si popřemýšlet, co můžeme udělat pro to, abychom se sami stali lepšími lidmi, a mohli se s hrdostí ohlédnout zpátky, až dojdeme na konec té vlastní zelené míle.

FOTO: cinema.de