Nač to protahovat – od M. Night Shyamalana nebylo hezké, že si pro nás tu nejnapínavější scénu nachystal hned na úvod svého filmu. Tři kamarádky v ní sedí po oslavě v autě a čekají, až přisedne otec jedné z nich a odveze je domů. Místo toho však za volant usedá docela cizí člověk a Marcii s Claire (Jessica Sula a Haley Lu Richardson) okamžitě uspí. Casey, sedící na sedadle spolujezdce, překvapivě zatím nezmerčil, takže by měla být šance na únik. Dívčina se pomaloučku snaží otevřít dveře, ale drobné zaváhání se jí hrubě nevyplatí.

Holky se probudí v nějakém sklepě a spolu s nimi se můžeme pouze dohadovat, proč byly uneseny. Bude za ně vyžadováno výkupné? Mají být sexuálně zneužity? Jde snad o svérázný žertík k oslavě od někoho z příbuzných? Všechno je jinak, protože správná varianta bude patrně tou nejméně pravděpodobnou. Únosce Kevin Wendell Crumb je totiž Rozpolcený. Ve smyslu, že trpí DID (Dissociative Identity Disorder) a skrývají se v něm ne dvě nebo tři, nýbrž hned třiadvacet různých osobností s odlišným chováním a do jisté míry i s odlišnými rysy, příčemž ani tohle číslo nemusí být konečné!

Pokud jste zvědaví na všechny, tak nebuďte. Film jich obsáhne víceméně osm, z toho některé se objeví jenom na pár sekund. Pokud by se skutečně podařilo zakomponovat do Rozpolceného všechny, bylo by to buď mistrovské scenáristické dílo, nebo pořádný binec. Při současné Nightově formě se nabízí spíše druhá z možností, protože takhle chytrý psychologický thriller určitě nevypadá. Ale ono je těžké udržet tu laťku, když si ji nastavíte projekty jako jsou Šestý smysl, Vyvolený, Znamení a vlastně i Vesnice.

Ponechme stranou pohádkovou Ženu ve vodě, ucházejícího Posledního vládce větru a úsměvnou sci-fi Po zániku Země. Jak o Stalo se, tak o The Visit, tak o Rozpolceném se dá směle tvrdit, že jde o trestuhodně nevyužitý potenciál daného tématu (či látky v případě Stalo se, i když tam je alespoň snadné vyčíst tvůrčí záměr a „poslání“). The Visit zoufale postrádá ten shyamalanovský závěrečný twist, jenž by spočíval třeba v něčem nadpřirozeném. Rozpolcený sice svým způsobem takový uvádí, nicméně bude malinko vytržený z kontextu.

Ono je ale bohužel dosti pravděpodobné, že sám M. Night Shyamalan byl během psaní poněkud rozpolcený, neboť film působí dojmem, že se nemohl rozhodnout, jestli chce natočit v podstatě klasický slasher nebo spíše psychologickou sondu do rozervané duše, resp. rozervaných či mírně vyděšených duší. Píšu mírně vyděšených, protože to vypadá, že si žádná z holek za celou dobu pořádně neuvědomí závažnost situace. Ani poté, co jim bude naznačen jejich osud. Nevyšilují, nepanikaří, nehysterčí a zároveň se zdráhají NAPLNO využít byť jen jedinou z těch mnoha chyb, které jejich věznitel udělá.

Filmem také prostupuje Caseyina backstory z dětství, kdy sledujeme, kterak byla s otcem a se strýcem (jehož osud zůstane nedořečený) v lese lovit. Postupně se dopracujeme až k věcem, které v závěru sehrajou důležitou roli. Dává to smysl, nicméně výsledný efekt jest stejně tak nějak polovičatý. K tomu nás také mají zajímat Kevinova sezení s cvokařkou (Betty Buckley). Jenže to by se konverzace musela ubírat méně edukativním směrem, tj. ne aby nám bylo zdlouhavě vysvětlováno něco, ce lze v závěru vyčíst zhruba ze tří záběrů.

V Kevinově mysli sehrává nejdominantnější úlohu stejný počet osobností (tedy do chvíle, než se objeví ta celkově čtyřiadvacátá, což trvá 81 minut). Jednak je tu čistotou posedlý Dennis, který má zřejmě všechno na starosti. Žena Patricia má taky jisté plány. Zato Hedwigovi je teprve devět a jeví se býti nejzranitelnější a nejsnáze manipulovatelnou osobností. Nosí ponožky, tancuje, bezchybně vyslovuje slovo ‚awful‘, v pokoji má snad okno a možná ještě něco jiného užitelčného. Pak tu máme taky Barryho, nicméně o něm se spíše jen mluví. Pravá otázka ale zní: „Co přesně zapříčiní, že se v ten daný moment objeví „na světle“ právě ta daná osobnost?!?“

Těch nezodpovězených otázek se tu najde více (čímž pochopitelně nemyslím tu, jestli se dá po polibku otěhotnět) a některé další nejsou vyřčeny vůbec (copak holky za celou dobu nikdo intenzivně nehledal?). Dramaturgicky to M. Night Shyamalan zkrátka tentokrát úplně nezvládnul, takže mohl režírovat sebelíp, ale stejně se mu nepodařilo spolehlivě přetlumočit všechny myšlenky a vyvolat v divácích konkrétní pocity. Přitom se z počátku kupříkladu dobře daří vytvářet klaustrofobickou atmosféru, ovšem vzhhledem k chování a reakcí postav záhy zjišťujeme, že se zřejmě delší dobu dohromady nebude čeho bát. A vlastně ani potom se neodehraje nic nervydrásajícího (pro někoho možná s výjimkou toho dvousekundového záběru). Velmi dobře z tohoto pohledu vlastně funguje akorát subjektivní pohled kamery.

Ani výkon Jamese McAvoye vlastně není vyloženě strhující (na rozdíl od Halle Berry ve Frankie & Alice), ovšem v Rozpolecném je to zase dáno tím, jak je ta postava nepřehledně napsaná. Opravdu trpí DID, nebo se jedná „pouze“ o autistu, nebo jde o smažku, anebo je to jen vtipálek či herec á la Trevor Slattery (Ben Kingsley v Iron Manovi 3), který ledacos pouze nějak předstírá? To se pak umělec může snažit, jak chce, avšak tíženého (placebo) efektu se stejně nedosáhne. V jakém smyslu tedy tvůrci mysleli, že se jedná o „Shyamalanův dosud nejstrašlivější film?!?“

Rozpolcený je biják, na který jsem se hodně těšil, nicméně ve finále jsem z něho byl poměrně rozpačitý. Alespoň, že autor rozpoznal, že ty vynechané scény (k dispozici mezi bonusy na DVD) jsou fakticky nepotřebné. Ačkoliv některé takové ve finálním sestřihu stejně zůstaly. Říká se – a je to svatá pravda, jíž tvůrci zmiňují – že skvělý film nedělá velký rozpočet a vizuální efekty, nýbrž kvalitní a správně odvyprávěný příběh. V Rozpolceném se stoprocentně vydařila pouze první polovina. Ale vzhledem k té závěrečné scéně vzniká pozoruhodný příslib (kvůli tomu ta jedna hvězda navíc), že pokračování s názvem Glass by mohla být solidní a vlastně specificky komiksová podívaná. Ve které by se navíc klidně mohla zcela vybarvit postava Casey, kterou ztvárňuje Anya Taylor-Joy.

FOTO: CinemArt