V roce 1933 se jde malý chlapec podívat na výstavu Divokého západu, kde se setká s velmi starým indiánem jménem Tonto. Ten mu začne vyprávět příběh o jistém státním prokurátorovi Johnu Reidovi, ze kterého se vyklubal spravedlivý, maskovaný, snad můžeme říci, hrdina známý jako Osamělý jezdec. Sám ovšem bude mít nepostradatelnou roli. Oba na sebe poprvé narazili, když komančský svéráz s vránou na hlavě seděl spoutaný ve vlaku vedle obávaného desperáta Butche Cavendishe. Kvůli Johnově naivitě a pomoci své bandy se mu ale podařilo uprchnout. Do hry se tedy vložil jeho bratr Dan – ryzí drsňák, u kterého nemůže být pochyb o tom, že se na divoký západ doby nedlouho po skončení občanské války dokonale hodil. Jenže situace se vyvine takovým způsobem, že to budou právě John a Tonto, kdo se (povětšinou) společnými silami budou pokoušet nejen dopadnout zmíněného banditu, ale také zamezit tahanicím okolo železnice.

Tak jako tomu bylo kupříkladu v případě Temných stínů, i původní rozhlasová hra, resp. televizní seriál Osamělý jezdec je v USA fenoménem. Jak Tim Burton, tak Gore Verbinski si tyto počiny natočili jen tak pro radost. Teď ale tato formulace dostává nový rozměr, jelikož druhý uvedený film stál přes 200 milionů dolarů! Tohle si ani na takovém místě, jako je Hollywood, nemůže dovolit kde kdo. Vlastně, Verbinski je dost možná jediný, protože se může spolehnout na schopnosti producentského mága Jerryho Bruckheimera, který má pro tyto jeho výstřelky pochopení. Ačkoliv je pravda, že hloupoučkého Ranga financovali jiní, ale ten jednak stál takřka o 100 milionů dolarů méně, a druhak to nic nemění na tom, že po Pirátech z Karibiku se chce patrně natáčením filmů už jen a pouze bavit.

Určitě tedy nečekejte příběh, kde bude vše smysluplně vysvětleno. Nebo takhle: sice tu máme hlavní dějovou linii, ale události, kterými dospějeme k jejímu cíli, přicházejí někdy více, jindy méně tak nějak bez ladu a skladu. Ovšem pozor! Ono by to v podstatě ani jinak nešlo, jelikož se jedná o retrospektivu, kdy, jak poznáme, už dříve mírně pomatený Tonto, vzpomíná ve 20. století v rámcovém příběhu na to, co se událo před nějakými šedesáti lety. Tato linie je tedy pro film nesmírně důležitá! Takže se nemůžete divit tomu, že Tonto vypráví i o momentech, u kterých tehdy nebyl nebo že není například zobrazeno ani řečeno, jak se dostal z vězení. Je to prostě proto, že si to sám nevybavuje (nebo si to možná nechce vybavit) anebo je, jak v závěru zjistíme, všechno možná ještě úplně jinak. V této souvislosti lze zmínit i toho bílého koně, který má být jakýmsi „spirituálním průvodcem“ a který dělá velmi neobvyklé věci.  

Přitom v úvodních cca 20-30 minutách se střídají seriózní momenty právě s těmito legráckami, které později začnou výrazně dominovat. Taková přestřelka v kaňonu, kde se v léčce ocitne Johnův bratr s ostatními rangery, je natočena tak drsně a syrově, že by se s velkou pravděpodobností neztratila ani ve filmech Sama Peckinpaha. Navíc, hlavní záporák požírá lidská srdce! A to už začne nejeden přemýšlet, jestli náhodou neměl film mít přísnější přístupnost. Na druhou stranu, z mnoha stran jsem slyšel, že se děti bály i při sledování druhých a třetích Pirátů z Karibiku. Tato scéna je však natočena velmi nápaditě, stejně jako některé další momenty (např. dělník na sloupu u brzdící lokomotivy). Takovéto vychytávky určitě potěší.

To samé by se dalo říci o všemožných odkazech na jiná slavná i méně známá díla, jenže tady už to tak jednoznačné zřejmě nebude. Především ti, kteří Osamělého jezdce nebudou brát s velikánskou nadsázkou, budou asi mluvit o vykrádání. To bude platit hlavně v případě hudby, jelikož Hans Zimmer si skutečně půjčoval jinde a není nikterak složité rozpoznat kupříkladu Morriconeho melodii z Tenkrát na západě, Čajkovského Labutí jezero a skladatel dokonce vykrade svůj vlastní motiv z Sherlocka Holmese. Co se přímo filmů týče, připomene Osamělý jezdec místy i obrazem Tenkrát na západě, Malého velkého muže (rámec), počiny Johna Forda (tvůrci oprášili fenomén Monument Valley a vybaví se taky Stopaři), dojde i na Piráty z Karibiku (jedna z akčních scén), Občas i na psychedeličtější momenty jako z filmů Olivera Stonea (flashbacky) a tak podobně.

Řeší se, pro někoho jistě překvapivě, i otázka rasová, tedy vztahy s indiány, přičemž si dovedu představit, že ochránci práv a (kulturního) dědictví původních obyvatel severoamerického kontinentu budou po zhlédnutí Osamělého jezdce velmi naštvaní a patrně kolem něho rozpoutají nějakou tu aféru. Ale všechny emotivní konflikty nepochybně záhy ochladnou, když si tihle lidé uvědomí, že tvůrci rozhodně nechtěli nikoho nějak dehonestovat, přestože to tak sem tam může působit. A některé, řekněme, podzápletky, jsme mohli vidět i jinde a jsou už mírně klišoidní. Například tvoří de facto hlavní děj nějakého toho filmečku o Vinnetouovi. Tak mě napadá, že kdyby Tonto ke všemu ještě potkal náčelníka Apačů, byla by to teprve pořádná komedie.

Vedle Gore Verbinskiho a Jerryho Bruckheimera patří k těm klíčovým hráčům, které zmiňuju v úvodu, scenáristé Ted Elliott a Terry Rossio (tady doplněni Justinem Haythem) a samozřejmě také Johnny Depp, který rolí Tonta rozšířil svou unikátní „sbírku“ zahraných podivínů. U tohoto komančského bude ale jeho na výsost osobité jednání a podivínské chování v průběhu filmu vysvětleno. Pro změnu se v něm hraje opět na serióznější notu, ale později vyústí v další z těch scenáristických kliček, nad kterými je nejlepší dlouze nepolemizovat. Tak je prostě nastavený koncept tohoto filmu a je dobré jej respektovat.

Titulní postavu ztvárnil relativní novic Armie Hammer a rozhodně mu nelze upřít snahu, která nakonec přinesla ovoce. S Johnnym Deppem se dělí o prostor stejným dílem. I když, řekl bych, že Hammerovi ho bylo přiděleno o něco více. Na druhou stranu, při společných scénách byl suverénně zastíněn. Pravda ale je, že si kvalit Johnnyho Deppa byl sakra dobře vědom, a tak mu spíše jen trefně přihrává a funguje to. Záporák Williama Fichtnera je jeden z těch, ze kterých až mrazí. Nejen kvůli vzhledu, ale především činům. Tom Wilkinson odvádí svůj tradičně výborný standard a Barry Pepper skutečně vypadá jako tehdejší kapitán kavalerie. Zato Helena Bonham Carter se tu objevuje pouze v menší roličce, kterou vzala jednak kvůli další možnosti spolupráce s Johnnym Deppem (nepřekvapí, že společná scéna je vynikající), a také proto, že ji lákalo zahrát si „jižanskou dámu s dřevěnou nohou“. Hlavní ženská úloha připadla Ruth Wilson a musím říct, že jsem docela zvědavý na její následující role, ačkoliv si nejsem jistý, kolik z nich pro ni bude právě takových, tedy jako stvořených.

Osamělý jezdec je takový sympatický úlet. Skoro bych se v souvislosti s ním neobával použít výrazu ‚dadaistický‘ (proto je závěrečná cca patnáctiminutová akční sekvence opravdu skvělá). Už několikrát jsem prozradil, že mám podobné bizarnosti rád. A když už je to občas v tomto případě i na mě moc, ledacos zachrání tradičně skvělý Johnny Depp, jehož geniální herectví vás určitě znovu nadchne. Tady většinou upozorňuju na scénu v závěrečných titulcích nebo za nimi. Udělám to i tentokrát, ovšem s tím rozdílem, že není nutné na ni čekat. Do jisté míry totiž jen odráží zmiňovaný koncept tohoto díla. Pokud ale chcete být minimálně o jeden fórek napřed, zjistěte si, co ve španělštině znamená slovo ‚tonto‘.