Padesátá léta v USA? Ta by pro filmaře mohla být takřka bezednou studnicí inspirace. Druhá světová válka se sice severoamerického kontinentu přímo nedotkla, ale to neznamená, že jej neovlivnila. Ta neradostná minulost tam byla stále a každý se s ní snažil vypořádat po svém. Někteří poznali, že je ta správná doba pro založení nějaké sekty, hnutí či přímo církve, díky čemuž by ti nejpoznamenanější lidé získali nějakou jistotu (a zakladatel zase více než solidní zdroj příjmů). Tohle pochopil také L(afayette). Ron Hubbard, jenž si vymyslel kontroverzní scientologii. Právě on byl do jisté míry předobrazem titulní postavy tohoto dramatu.

Během druhé světové války jste ho mohli, stejně jako statisíce dalších vojáků, spatřit na frontě. Na začátku 50. let má však Freddie Quall (Joaquin Phoenix), stejně jako statisíce dalších bývalých vojáků, problém se začleněním do společnosti. Jeho případ je asi ještě extrémnější, protože i svým chováním a vystupováním připomíná spíše podivínského jedince, kterým ale byl, podle mého názoru, už před válkou. Klidně si to rozdá s pannou uplácanou z písku na pláži u moře před zraky ostatních lidí, bude-li se mu chtít. Další z jeho nešvarů se týče záliby ve vlastnoručně míchaném alkoholu, přičemž neváhá využít všemožné ingredience, které mu zrovna přijdou pod ruku. Kvůli tomu se dostane poté, co kvůli napadení zákazníka přijde o práci fotografa, do konfliktu se svým dalším zaměstnavatelem. Aby nebyl lynčován, musí utéct. Protože mu to v daný moment přijde jako skvělý nápad, naskočí na jistou loď. Na loď, na jejíž palubě je i Lancaster Dodd (Philip Seymour Hoffman), který se přávě chystá představit v New Yorku své nové učení zvané, shodou okolností, Zdroj (The Cause) …

Jak uvedeno, byl to právě L. Ron Hubbard, podle kterého z valné části vyprofiloval Paul Thomas Anderson postavu titulního Mistra. To vzbudilo u početné skupiny Američanů kontroverzní reakce. Zuřit musel obzvláště Tom Cruise, který ke všemu s režisérem už spolupracoval. Hubbardova kniha Dianetika: moderní věda o duševním zdraví znamená pro toto hnutí totéž, co Bretonův Manifest surrealismu pro … surrealismus. I Lancaster Dodd se chystá vydat knihu a představí se jako člověk několika profesí. Sice nepoužívá tzv. „e-meter“, což je zařízení podobné detektoru lži, používané při tzv. auditingu k věrohodnosti odpovědí. Ovšem samotný auditing, tedy neustálé opakování stejných otázek, se tu po vzoru scientologie objevuje pod názvem „processing“. Podstatou auditingu je vlastně objevit u dotyčného jedince jeho zranitelné stránky, mnohdy pramenící až z předaleké minulosti, a jejich následné odstranění, aby mohl postupně  - třeba i po několika letech a spoustě věnovaných peněz – dospět k jakémusi osvícení a de facto se stát lepším, silnějším člověkem.

Poprvé se Paul Thomas Anderson zaměřil na téma náboženství ve skvělém dramatu Až na krev. A udělal to tak působivě, vtipně, a přesto realisticky, že jsem od filmu Mistr očekával mnohé. Zatímco církev Třetího zjevení, vedenou kazatelem Elim Sundayem, si vytvořil podle sebe, scientologie je hodně skutečná, takže jsem si říkal, že bude nesmírně zajímavé sledovat, jakým zůpsobem ji ve filmu zobrazí. A jak ji tedy zobrazil? Nijak! Andersona hnutí Zdroj jako takové příliš nezajímá. Neukazuje, jak přesně funguje. Vlastně tedy vůbec nevíme, co je na Zdroji jako takovém tak úžasného. Tom Cruise tedy může zůstat v klidu.

Režiséra/scenáristu zajímá především Freddie, Freddieho vztah s Doddem a s tím související dianetika. Freddie se nachází v situaci, kdy je ochoten zkusit úplně cokoliv. Dodd není z černého pasažéra na lodi z počátku nadšený, ale chutnají mu jeho alkoholové nápoje. Dodd věří ve své praktiky (nebo to alespoň výborně předstírá), zatímco pro Freddieho je vše pouhou hrou. Hrou, kterou ale později začne hrát. Proto se odhodlá kupříkladu využívat Lancasterovu metodu, kdy neustále pendluje mezi zdí a oknem a cosi povídá, nebo další „cvičení“, kdy má na jakési polopoušti nasednout na fichtla, vybrat si v dáli jeden bod a vyrazit k němu (podivuhodná scéna), což by mu mělo pomoci dostat pod kontrolu svou prchlivou povahu. Samotné hnutí pak neváhá hájit i násilím. Dokonce se pod jeho vlivem rozhodne vydat se za dívkou, která mu kdysi napsala. Anderson, stejně jako ve svých předchozích dílech, i tady uvádí věci, které jinde jen tak neuvidíte. Tématicky se pak znovu vydal tam, kam se jiní většinou neodvažují. Obávám se však, že ve všech předchozích případech se s tím vypořádal lépe. Kdyby i Zdroj vytvořil čistě podle sebe a nechal do tohoto hnutí diváky prostřednictvím Freddieho nahlédnout s tím, že by ukázoval jeho podstatu, jistě by byl Mistr pozoruhodnější.

Jeho předchozí díla bych hodnotil takto: Gambler – 80%, Boogie Nights – 60%, Magnolia – 50%, Opilí láskou – 30%. A samozřejmě Až na krev – 100%! Ve všech filmech platí, že nevíte, jakým směrem se bude děj nadále odvíjet. Což je fajn, avšak v kombinaci s Andersonovým stylem vyprávění, který není zrovna jednoduchý a přímočarý, platí, že jeho filmy rozhodně nejsou pro každého. Ve všech najdeme silný, ryze umělecký aspekt (možná lépe řečeno podtext) a Až na krev, jeden z mých TOP 10 vůbec nejoblíbenějších filmů, je z nich rozhodně nejmainstreamovější. V Mistrovi, jenž paradoxně plyne také pomalým tempem, je přesto ta vyprávěcí struktura poměrně složitá a vyžaduje velmi pozorné sledování děje, což rozhodně není v tomto případě jednoduché, zvláště když má film téměř 150 minut.

Jednu věc ale tomuto tvůrci upřít nelze – schopnost vytvářet maximálně pozoruhodné, neobvyklé postavy. V prvním filmu by toto mohl splňovat Sydney – tak něco mezi Bretem Maverickem a Winstonem Wolfem. Ve druhém se zabízí Buck Swope – herec z filmů pro dospělé prodávající Hi-Fi věže. Další je nepochybně Frank T. J. Mackey – člověk, který provozuje kurz, kde učí ostatní „jak zkrotit pičku“. Další v řadě je Barry Egan – toť čistokrevný podivín. Pak následuje pochopitelně kultovní Daniel Plainview – sebevědomý, prospěchářský, cílevědomý těžař ropy v nezapomenutelném, fascinujícím podání Daniela Day-Lewise. A kdo tuto podmínku splňuje tentokrát?

Podle toho, co už máte přečteno z této recenze, asi hádáte Freddiho Quella. Pokud ano, pak hádáte správně. Philip Seymour Hoffman jako Lancaster Dodd není zase až tak výrazný. Navíc nemá až takové charisma, abychom mu uvěřili, že dokáže zlanařit spoustu lidí pro něco tak neprozkoumaného, jako je Zdroj. Zřejmě v podobných případech opravdu není důležité, jak člověk vypadá, ale co říká. A Freddie Quall? To je neřízená střela. Málo pochopitelné, že se nemusí ani příliš snažit a holky s ním jdou. Rád si je také představuje nahé. Ale když ho popadne vztek (viz úchvatně znepokojující scéna v cele), je nejlepší držet se od něj co nejdál, protože je všehoschpný. Základní otázku si v souvislosti s Freddiem musíme položit takovouto: „Je vůbec schopný začlenit se do společnosti?“. Tohle je postava, ze které musí být nadšený každý charakterový herec, protože rozhodně není obyčejná a není jednoduché ji zahrát. Ale Joaquin Phoenix tu předvádí nejlepší výkon své kariéry! Výkon, ze kterého až mrazí.

Mistr bude další radostí pro všechny ty, kteří rádi rozebírají filmy až, až, až … až na krev (vhodnější příměr mě v souvislosti s filmem Paul Thomase Andersona nenapadl), dlouho o nich přemýšlejí a/nebo/a potom o nich píšou dlóóóuhatánské teoretické články. Takový Atlas mraků je proti tomuto filmu parádně srozumitelné dílo. Někteří ho zařadí do kolonky těch počinů, které je třeba vidět vícekrát. Sám ho tam, na rozdíl od zmíněného počinu bratrů sourozenců Wachowských a Toma Tykwera, řadit nebudu, protože se mu za celou dobu nepodařilo naplno mě vtáhnout do děje. Ti ostatní však budou moci žasnout především nad vynikajícím představením nejen Joaquina Phoenixe, ale i Amy Adams, která coby Doddova žena Peggy dovede být manipulativní a despotická natolik, že to vypadá, jako by právě ona byla skutečnou hlavou hnutí Zdroj. Protože aby v čele něčeho (čehokoliv) takového (i jiného podobného) stála žena, by bylo pro tehdejší společnost zjevně nepřijatelné. Rozhodně se nevyplatí ji naštvat (právě proto příliš nevychází s Freddiem). Kvůli tomu, jak rozdílný je hereččin vzhled s charakterem její postavy, bylo toto obsazení určitě to nejlepší možné. Opomenout nelze ani hudbu, která je stejně netradiční jako v režisérově předchozím filmu (ačkoliv dá se tam vůbec ještě mluvit o hudbě?). Taky kamera stojí v případě filmů tohoto tvůrce vždy za zmínku. Mistr byl navíc natáčen na formát 65 mm a mnohé záběry jsou díky tomu naprosto úžasné. Ačkoliv to by byly nepochybně stejně, i kdyby se natáčelo na nějaký tradičnější formát. Mrzuté, že se to samé nedá napsat také o jejich obsahu.