Na mořském dně nachází se nějakých 32 000 kilometrů potrubí. To je hodně potrubí. A stejně jako existuje skupinka fachmanů, kteří pořád dokola natírají Golden Gate Bridge, aby nezkorodoval, existují i saturační potápěči, kteří opravují tato podmořská potrubí. Jedním z nich byl i Chris Lemons, který společně s kolegy Davem Yuasou a Duncanem Allcockem jednoho dne vyrazili na další „misi“, jakých podnikli už několik. Tentokrát se však stalo, že vinou technické závady na lodi se první jmenovaný musel rozloučit s hadicí, která mu zajišťovala vzduch a možnost komunikovat s ostatními. Obrazně i doslova si sáhnul na dno a zásoba kyslíku se měla rychle vytratit. Moderní technologie s lidskou vytrvalostí však dokážou divy. Ale platí to i pro situaci, kdy se 30 minut nemůžete nadechnout?

Tak sledovat film o saturačních potápěčích, co ve veliké hloubce spravují potrubí, určitě není to samé, jako sledovat snímek věnující se středověkým rytířům. Ty už jsme na plátně totiž viděli nesčetněkrát, takže v tomto směru Poslední nádech stoprocentně zaujme – na rozdíl od Posledních rytířů, kteří zaujali méně – jelikož v podstatě našel mezeru v potápěčských počinech, stejně jako George Clooney kdysi vyplnil s Památkáři tu v projektech z druhé světové války. Zároveň bychom si i bez té Chrisovy repliky uvědomili, že mezi podmořským a vesmírným prostorem nepochybně nacházíme podobnosti. V obou prostředích můžeme uplavat (jak si ověřil díky Gravitaci i zmiňovaný George Clooney), v obou se dá natrefit na neznámé tvory, což ale Poslední nádech nepřekvapivě neřeší. A samozřejmě, opravu Hubblova teleskopu lze považovat za odraz opravy podmořského potrubí.

I kdybychom v roce 2012 nezaregistrovali ten skutečný příběh, ze kterého tento počin vychází, stejně bychom si asi dokázali spočítat, že se nejedná o ten z kategorie tragických, nýbrž … logicky nikoli komických, nýbrž těch s dobrým koncem. Poukazuje možná na nezdolnost lidského ducha, ale zcela určitě na anomálii, nad kterou experti nevěřícně kroutí hlavou. V tomto směru se vybavuje třeba islandské drama Hluboko, ve kterém bylo zvěčněno šestihodinové setrvání Islanďana Guðlaugura Friðþórssona v nehostinných vodách Severního ledového oceánu. Tvůrci Posledního nádechu tedy nechtěli jít totožnou cestou jako ti zodpovědní za Sanctum, kde zobrazují průšvih s fatalitami.

 










 

Oba filmy shodou okolností pojí také příjmení Parkinson. V tomto z roku 2011 se objevuje herečka Alice, tenhle letošní režíroval Alex, který se stejnému tématu věnoval už ve stejnojmenném celovečerním dokumentu. Když ho zhlédnul Woody Harrelson, souhlasil s tím, že si zahraje v hrané verzi. Taky další herci a herečky (Cliff Curtis, Simu Liu, Josef Atlin, Kevin Naudi, Finn Cole, MyAnna Buring, Bobby Rainsbury) se objevili v dílkách, která běžela i u nás. Režisér však do značné míry volí spíše dokudramatický přístup, o čemž svědčí fakt, že předobrazy úvodních tří postav sloužily jako konzultanti, že se točilo ve Skotsku i v Severním moři a dokonce na úplně té samé lodi! Tím se stáváme spíše nezávislými pozorovateli, což je v tomhle případě vlastně dobře, protože to funguje. Co naopak nefunguje, jsou víceméně všechny vesměs umělé snahy o budování napětí (např. hudba), potažmo patos, který doprovází momenty, co mají dojmout.

Poslední nádech má štěstí, že vychází ze skutečných událostí i proto, že kdyby tomu tak nebylo, Chrisovo bydlení v mobilheimu na útesu se snoubenkou, jejíž jméno Morag bychom čekali spíše v současné fantasy s Millou Jovovich typu Hellboy, Monster Hunter či pochopitelně Čarodějnice a lovec, případně v tvorbě J. R. R. Tolkiena, by se jevilo býti nepovedeným klišé. Velice působivý a záslužný je finální dovětek o tom, že se Chris se svými dvěma kolegy už tři týdny po incidentu pod hladinu vrátil, aby práci dokončil. Ti, kdož čekají strhující dobrodružné drama, budou patrně zklamaní a měli by si možná spíše pustit Deepwater Horizon: Moře v plamenech. Ti, kdož čekají, že dostanou přibližně odpovídající ukázku toho, co se tenkrát stalo, můžou na Poslední nádech směle vyrazit.

FOTO: Bontonfilm