O druhé světové válce už bylo na stříbrném plátně odvyprávěno nespočet příběhů. Některé se soustředily na krutost války obecně (např. Jdi a dívej se), jiné si vybraly konkrétní osobu (Schindlerův seznam). Riskovalo se kvůli vypátrání jednoho jedného člověka (Zachraňte vojína Ryana), cílilo se na jednu konkrétní událost (Pearl Harbor), bojovalo se o přízeň jedné ženy (Tmavomodrý svět), měnila se historie (Hanebný Pancharti), četlo se (Zlodějka knih), experimentovalo se (Ilsa, She Wolf of the SS), zdrhalo se (Velký útěk), pomáhalo se (Musíme si pomáhat), okupovalo se (Touha, opatrnost), kapitulovalo se (Pád Třetí říše), zesměšňovalo se (Kam se poděla sedmá rota?), osvobozovalo se (6. batalion). Některé byly podle skutečné události, jiné nikoliv. Přesto už to vypadalo, že druhá světová válka je téma pro film zcela vyčerpané. Ale bylo tu ještě jedno, a to poměrně stěžejní, kterému se dosud nikdo nevěnoval.

Během tohoto nejkrvavějšího válečného konfliktu v dějinách lidstva nacisté nejenže vyvraždili na Hitlerův rozkaz šest milionů Židů, ale také nakradli ta nejvzácnější umělecká díla – obrazy, sochy, tapiserie – od Da Vinciho, Michelangela, Rembrandta a dalších umělců, která pak po utišení zbraní měla být vystavena ve Führerově muzeu v Linci. V průběhu války však byli nuceni je různě poschovávat, a co víc, byl vydán tzv. „Nerobefehl“ – tedy vůdcův rozkaz, že kdyby jej snad náhodou Spojenci zabili, musí jeho podřízení všechno zničit. Když prostě ty nádherné kousky nemohl mít on, tak je nebude mít ani nikdo jiný! Mistrovská díla tu ale nebyla, nejsou a nikdy nebudou jenom pro jednotlivce, ale pro všechny lidi.

Do značné míry nepochybně také doufal, že během válečného běsnění si nikdo ani nevzpomene na to, že tyto artefakty chybí, přestože jich ve finále bylo na pět milionů! Jenže to se přepočítal, protože vznikla jakási četa Památkářů (v originále Monuments Men), která měla za úkol ty skvosty zachránit. Měla dokonce podporu generálů Eisenhowera a Pattona, ale také samotného prezidenta Roosevelta. Proč? Protože když zničíte umění, je to prakticky totéž, jako kdyby daný národ nikdy neexistoval. No jo, jenže nikdo z těchto sedmi statečných vlastně nebyl vojákem. Zato se sešli zaměstnanci muzeí, kunsthistorici či architekti. A když si uvědomíme, že většina děl se nacházela na stále ještě nepřátelském území, měli před sebou tihle dobrovolníci pořádnou porci práce.

Je docela s podivem, že po tomhle námětu nesáhl nikdo z předních světových režisérů, ať už hollywoodských nebo evropských. Učinil tak až herec, který se ovšem právě od takových mohl učit. Pro George Clooneyho představují Památkáři pátý režijní počin, potřetí je současně spoluscenáristou a podruhé producentem. A jak už jsem zmínil, samozřejmě v něm také hraje. To je samo o sobě kombinace, která vždy zasluhuje uznání, zvláště pak od člověka, který se řadu let specializoval čistě jen na herectví. Clooney si navíc pokaždé vybral ke zfilmování látku, která je něčím neobvyklá, ale přesto divácky atraktivní.

Pro Památkáře zvolil, i když těžko říct, jestli záměrně, takový uspěchanější styl vyprávění, kdy se řekne kupříkladu: „Ty obrazy jsou v tomhle dole,“ načež se hned dostaneme k tomu dolu, nacházejícímu se i stovky kilometrů daleko, přestože by mezitím ještě nepochybně bylo, o čem vyprávět a některé otázky tak zůstávají nezodpovězeny. Stejně tak je někdy zapotřebí se kvůli těmto elipsám více zamyslet, proč se někteří z Památkářů nacházejí zrovna tam, kde se nacházejí. Film je vlastně takovým méně souvislým výčtem epizod, lépe řečeno kapitol, které by bylo nejoptimálnější vždy od sebe oddělit názvy, ve stylu „Kapitola šest: Důl Altausee“. Tak jako je tomu kupříkladu v Lady Snowblood či Nymfomance, akorát s tím rozdílem, že oproti tomuhle dvojfilmu by v Památkářích bývalo toto rozdělení skutečně dávalo smysl.

Přestože v téhle týmovce neuvidíme ty vyloženě nejhvězdnější herce, tak jako v The Expendables, pořád je mimořádně skvěle obsazena, tak jako Sedm statečných, Tucet špinavců či Hanebný pancharti, ačkoliv zmiňovat název tohohle filmu, a hned dvakrát, v souvislosti s tak ušlechtilým činem, o jaký se postarali Památkáři, možná není zrovna nejvhodnější. Na druhou stranu, bandě kolem Alda Raineho šlo také o dobrou věc. V tomhle filmu se tedy před kamerou sešli George Clooney, Matt Damon, John Goodman, Bill Murray, Bob Balaban, Jean Dujardin, Hugh Bonneville, a samozřejmě nelze opomenout Cate Blanchett, jejíž postava – Claire Simoneová – je nesmírně důležitá. A jak tato, tak většina ostatních má tedy přímé předobrazy ve skutečnosti.

To samé platí i o scénách, přičemž je trochu paradoxní, že právě ty, u kterých si možná taky řeknete, že se jedná o nedobrý scenáristický počin, se opravdu udály. Ale ještě na skok ke zmíněnému způsobu vyprávění. Patrně by nebylo od věci, pokud se na film chystáte, kdybyste si o celé této rozsáhlé akci zjistili dopředu alespoň několik základních údajů, především o Gentském oltáři a Madoně s dítětem (pochopitelně té od Michelangela), která se od jistého momentu stává v podstatě MacGuffinem. Pak bude jistě celý film srozumitelnější. Ale pozor! Ale to spíše jen na okraj: určitě si dobře hlídejte, vedle koho v kině sedíte!

Památkáři jsou v Clooneyho podání jinak de facto opravdu upřímným počinem se starostvětským půvabem. Rozhodně se nejedná o nějaké ryzí drama, jaké by z námětu nepochybně vykouzlil třeba takový Andrzey Wajda, ale najdeme tu i vtipné momenty, které však tuhle událost nikterak nezlehčují ani nedehonestují, což by se dost možná stalo, kdyby se na tomto počinu jakkoliv podíleli třeba Sacha Baron Cohen, Adam Sandler nebo Eddie Murphy. Ale na kdyby se přece nehraje. V každém případě tohle je film, který měl vzniknout už dávno, neboť jeho téma je velmi silné. Ale vlastně i velmi aktuální, protože zrovna nedávno byla objevena další skrýš s těmito ohromně cennými poklady. Jestli vás toto téma už teď zaujalo, můžete se o něm více dozvědět v knize Hitlerova sbírka v Čechách. Nicméně samotný film, přestože není dokonalý, určitě stojí za zhlédnutí.