Únorové novinky

Rozhovor: Jana Bébarová … část PRVNÍ

Vydáno dne 16.08.2022
Období od 17. do 21. srpna patří letos na hradě Český Šternberk jubilejnímu desátému ročníku čím dál oblíbenějšího Noir Film Festivalu. A tak přinášíme komplexní rozhovor s jeho dramaturgyní Janou Bébarovou. 

 










 

FDb: V Olomouci jsi studovala Teorii a dějiny dramatických umění …
Jana Bébarová: Ano, jednoobor, pod kterým je schovaná filmová a divadelní věda dohromady.

Právě během studia ses začala zajímat o film noir. Dovedl tě k tomuhle žánru někdo z vyučujících?
Ano. Byl to náš pedagog Honza Křipač, který už teď v Olomouci neučí, pracuje pro Národní filmový archiv. Když jsem byla ve druháku, tak měl naprosto úžasnou dvousemestrální přednášku o klasickém Hollywoodu. Tam jsem se zamilovala do filmu noir, když nám pouštěl ukázku z Pojistky smrti. Mám pocit, že tohle je zrovna film, který je pro spoustu lidí iniciačním. Vtipné bylo, že když jsem pak šla v letním semestru na zkoušku, tak jsem se tam potkala s Milanem Hainem, který byl tehdy ve čtvrťáku. Na chodbě jsme se dali do řeči a zjistili jsme, že oba chceme u Honzy Křipače psát diplomovou práci o filmu noir. Tam začalo naše přátelství, což bylo v roce 2007. O dva roky později jsme se rozhodli, že založíme Film Noir Blog.
Skrze Film Noir Blog nás v roce 2013 objevil Vítek Grigartzik, který dělal v dnes už neexistujícím ERA Art klubu filmový klub, kde měl celý měsíc zasvěcený filmu noir. Strašně se pro něj nadchnul. A když viděl, jak reaguje to publikum, tak si řekl, že by mohl založit noirový festival. Tak se s námi spojil a my jsme souhlasili. Krásně se to propojilo, protože zrovna v roce 2012 jsme byli s Milanem v San Francisku na Noir City, což je největší noirový festival na světě. Dělali jsme tam rozhovor s Eddiem Mullerem, prezidentem Noir Film Foundation, která festival Noir City pořádá. A on nám tehdy řekl, že Česká republika by měla mít svůj noirový festival. Takhle to všechno začalo.

Došli bychom k tomu všemu. Ale dovedu si představit, že dost lidí by tě od pohledu tipovalo spíše na fanynku romantických komedií …
To mi ještě nikdo neřekl. (úsměv)

Ale co je to, co tě na noirových filmech baví?
Fascinuje mě na nich spousta věcí. Vlastně všechny ty elementy, které dělají noir noirem. Vizualita, osudovost, charaktery, osudové ženy. Tedy ani ne tak ty osudové ženy jako spíše ti outsideři, protože filmy noir bývají o tom, že někdo, kdo žije ve společenské spodině, touží po americkém snu a moc se mu to nepodaří docílit. Takže je tam predestinace – většinou jsou dopředu odsouzeni k zániku, proto i to časté retrospektivní vyprávění. Já mám obecně soucit vůči outsiderům a outsiderkám, takže tím mě tyhle postavy hrozně přitahují.
Obecně mám taky velmi vřelý vztah k Americe. Spousta noirů se odehrává v New Yorku, v San Francisku, Chicagu nebo Los Angeles, což jsou moje oblíbená města. Takže je pro mě vždycky radost objevovat ve filmech lokace, které znám. Zároveň mám ráda i ty filmy, které město opouštějí a míří do zapadákovů. Protože když se řekne Amerika, tak si každý představí velkoměsta. Ale Amerika je o tom, že jedeš autem a dlouho NIKDE NIC NENÍ. A tahle místa, kde nic není, pro mě mají neskutečnou energii a strašně ráda tam trávím čas.
Ráda sleduju i to, jak se film noir vyvíjí v režii jednotlivých tvůrců a jak se transformoval v rámci jednotlivých národních kinematografií. To je i jeden z aspektů programu na našem Noir Film Festivalu, že se snažíme ukazovat časoprostorové variace.

Kromě filmu noir, které jiné žánry máš ještě ráda?
To je zajímavá otázka. Obecně mám ráda filmy, ve kterých lidi trpí, i když vím, že to zní hrozně. (smích) Obecně moc nejsem fanynka hororu. Mám ráda thrillery a příběhy lidí, kteří se dostanou do úzkých, protože to jsou příběhy, u kterých můžeš vypnout svoje vlastní emoce. Ze stejného důvodu vlastně lidi čtou bulvár. Zapomenou na svůj život a vidí, že se někdo má ještě hůř než oni. Ale obecně, což platí i pro literaturu, mám ráda příběhy žen, které mají zkažené životy, ale zároveň jsou strašně charismatické a bojují se svými démony.

A co třeba katastrofické filmy nebo westerny, když máš ráda Ameriku?
Já mám ráda vlastně všechny klasické žánry. Na filmech Johna Forda jsem díky přednáškám Honzy Křipače byla taky docela odkojená. Ale když se nad tím zamyslíš, tak jak ve filmu noir, tak ve westernech máš vlastně jenom dva charaktery ženských postav. Buď je to mrcha, protože emancipovaná žena, která chce něco dokázat, je vždycky mrcha a musí být potrestána, anebo je to domácí puťka. Málokdy je tam něco mezi tím. Emancipované ženy nebývají hybatelkami děje, nebývají to ty detektivky. Spíše tam je žena-anděl, která se snaží pomoci muži, který se zrovna stal, třeba díky nějakému křivému obvinění, personou non grata.

Samotný film noir má několik subžánrů. Existuje boxing noir, docu-noir, cop noir, newspaper noir … Dá se vůbec zjistit nějaké konkrétní číslo, kolik jich přesně je?
Je jich opravdu hodně. A otázka, kterou nám spousta lidí klade už od začátku festivalu, je: „Je těch filmů noir vůbec dost, abyste na tom mohli dlouhodobě stavět program?“ A my vždycky říkáme, že se určitě tak rychle nevyčerpáme, protože jenom v americké kinematografii šly v době druhé světové války filmy hodně do temnoty. Hodně se tam projevovaly vlivy existenčních otázek, morální krize a deziluze z amerického snu. Takže filmů, které můžeme objevovat, je spousta. Program nestavíme jenom na klasickém americkém noiru, ale snažíme se ukazovat přesahy. Film noir je fenomén, který neustále přitahuje spoustu dalších filmařů a filmařek po celém světě, takže počet filmů se neustále rozrůstá.

Panuje takové obecné tvrzení, že prvním filmem noir je Maltézský sokol. Souhlasíš s tím?
Pokud se nepletu, tak Paul Schrader napsal, že podle něj je první noir Stranger on the Third Floor z roku 1940, kde hrál Peter Lorre. I já považuju za první noir spíš tenhle film. Na festivalu jsme třeba taky uváděli sekci proto-noirů, protože … Já vlastně ani nechci film noir nazývat žánrem, protože pro mě to je fenomén, který byl od začátku v nějakém vývoji. Klasický noir se zrodil z jistých inspiračních vlivů. Až už to byly hard-boiled detektivky nebo vlivy německého expresionismu a poetického realismu, protože spousta režisérů v emigraci přišla do Hollywoodu z Evropy a s nimi přišli i kameramani, kteří do Ameriky dotáhli ten vizuální styl.
V první polovině čtyřicátých let se hodně točily adaptace hard-boiled detektivek. Typickými protagonisty byla soukromá očka, která byla těmi tahouny, kteří řešili zločiny, protože policie byla pomalá. Ve druhé polovině čtyřicátých let, i pod vlivem válečných týdeníků a italského neorealismu, byl najednou na vzestupu doku-noir, kdy filmaři vyšli do ulic a začali ukazovat procedurální práci policistů. Takže postava soukromého detektiva šla do pozadí a byli to ti policajti, kteří už stíhali a vyšetřovali zločin. Na začátku padesátých let se pozornost obrátila k psychopatům-reálným padouchům. To už byl moment, kdy se postupně film noir přesunoval z áčkové produkce do béčkové. Na začátku šedesátých let se pak přesunul do televize. A tam začaly být populární dokusérie, které jsou nejen v Americe, ale i v Evropě populární dodnes. Takže já to vnímám jako fenomén, který je ve vývoji.

 










foto z filmu Maltézský sokol


Každý žánr má svoje klasické filmy. Je mezi těmi noirovými nějaká klasika, kterou úplně nevyhledáváš?
Asi ne. Já si dokážu najít zálibu ve všech. Filmy noir beru trochu jako svoje děti. (úsměv) I co se hudby týče, mám spoustu playlistů podle toho, jakou mám náladu. Tak to mám i s filmy. A zrovna k filmům noir se vždycky strašně ráda vracím a festivalové projekce s lidmi na hradě si hrozně užívám.

A naopak, je mezi méně známými noirovými filmy nějaký skvost, který bys určitě doporučila ke zhlédnutí?
Řekla bych, že všechny filmy Samuela Fullera. V roce 2018 jsme dělali jeho miniretrospektivu a letos máme ve zvláštním uvedení Podsvětí USA, což je vizuálně naprosto fascinující věc. Navíc má v popředí osudově determinovaného jedince, který se narodil ve vězení a jeho život je předurčený k tomu, aby byl kriminálníkem a jednou nohou v podsvětí. Samuel Fuller byl úžasný vypravěč. Začínal jako novinář a cestoval po Americe, takže měl všechny příběhy z první ruky. Dokázal je výborně převyprávět a k tomu tématu vždycky našel poutavý vizuální klíč. Takže jestli bych doporučila něco, co je v pozadí těch klasických noirů třeba s Humphreym Bogartem, tak jsou to právě věci od Samuela Fullera.

Ale kromě Samuela Fullera máš určitě více noirových oblíbenců …
Samozřejmě. Mám ráda filmy Julese Dassina, který byl jedním z těch, kteří natáčeli v ulicích. Neuvěřitelný byl v tom, že vždycky dokázal zachytit podstatu každého města, kde točil. Každý z jeho filmů se odehrává někde jinde. Dálnice zlodějů, kterou hrajeme letos, se odehrává v San Francisku. Natočil Noc a město, což je nádherný noirový Londýn. Pak má Obnažené město, docu-noir z New Yorku… Měl neuvěřitelný cit pro zachycení lokací. A jeho filmy mám ráda i z toho důvodu, že je bereš jako takovou časovou kapsli. Jsou tam zachycená místa, která dneska v té podobě v daných městech už nenajdeš. Dassin dokázal každé město využít jako jednu z postav daného příběhu.

Bakalářskou práci jsi psala na téma „Obraz ženy ve filmech Fritze Langa“. Proč právě Fritze Langa? Tam si určitě šlo vybrat Johna Hustona nebo Anthonyho Manna
To šlo, ale já jsem se tehdy docela zamilovala do filmů Fritze Langa. A jako herečka se mi líbila Joan Bennett, která hrála v jeho třech nebo čtyřech filmech. Mně se líbilo, že v každém filmu pracuje s ženskou postavou trochu jinak, že to nebyly nutně přímočaré femmes fatale, ani ty domácí puťky. Ale byly to postavy, které nějakým způsobem hýbaly dějem a měly zajímavý vývoj. A další důvod byl ten, že jeho filmy jsou vizuálně velmi sofistikované. Kamera a mizanscéna často nahrazují slova. Mám ráda filmy, kde jsou významy rozeseté právě v mizanscéně. Navíc, když se řekne Fritz Lang, tak se každému vybaví Metropolis a jeho německá kariéra. V době, kdy jsem o něm psala, u nás ty jeho americké noiry málokdo viděl. Přitom on v Hollywoodu strávil pětadvacet let a natočil tam spoustu filmů, které pro mě byly skryté poklady, které jsem strašně ráda objevovala. Dobře využíval ženské postavy i hollywoodské herečky. Takže z tohohle důvodu mě jeho americká tvorba přišla velmi fascinující.

Dá se říct, kolikrát jsi jeho filmy viděla?
Hodněkrát. (úsměv) Myslím, že některé určitě i desetkrát. Na Noir Film Festivalu jsme před lety hráli jeho Šarlatovou ulici na hlavní večerní projekci, která byla vyprodaná. Byla zima a já jsem celou dobu stála jako přibitá vedle promítače. Ten film mám hrozně ráda. Vlastně na každý z jeho filmů se kdykoli ráda podívám.

Hypotetická otázka, kdybys měla možnost se s Fritzem Langem potkat, na co by ses ho zeptala?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Ale je to dobrá otázka. Možná bych se ho zeptala na to, jestli je s tou výslednou podobou svých filmů spokojený, protože třeba Žena za výlohou končí tím (SPOILER!), že je to celé sen hlavního hrdiny, což celý příběh trochu shodí. Takže bych se ho zeptala, jak se mu spolupracovalo s producenty. Do jaké míry mu zasahovali do toho, jak jeho filmy mají vyznít.

Dobrá odpověď. Mimochodem, o čem byla tvoje magisterská práce?
Tam jsem se věnovala noirovým filmům Anthonyho Manna. Přitahovaly mě z podobných důvodů jako ty od Fritze Langa, protože Anthony Mann je jako režisér i v zahraničních knihách prioritně spojovaný s westerny, které točil v padesátých letech s Jamesem Stewartem. Ale u filmu začínal jako tvůrce, který točil noiry. Začínal v béčkové produkci a pak se dal dohromady s kameramanem Johnem Altonem, což je pro mě velmi inspirativní dvojice. John Alton doslova maloval obrazem. Napsal i knížku, která se jmenuje Painting with Light a dodneška je brána jako jedna z nejlepších učebnic pro kameramany. Tihle dva si neuvěřitelně sedli. A na Mannových noirech mi přišlo fajn demonstrovat, jak se film noir vyvíjel. Většinou mě zajímá to, o čem se moc nemluví, ale mluvit by se o tom mělo, protože to stojí za pozornost. Ráda vykopávám skryté poklady.
Tím se obloukem dostanu k naší letošní sekci španělského noiru. Jsem pyšná na to, že vedle Smrti cyklisty, což je velmi známý film, se nám do programu povedlo dostat čtyři filmy, které v České republice nejsou známé. A vlastně ani ve světě se o nich tolik neví. Kolikrát nevíš, na co všechno narazíš. (úsměv)

 










Joan Bennett ve filmu Šarlatová ulice


Už jsme naťukli, že vlivů na film noir bylo několik. Vedle německého expresionismu a francouzského poetického realismu to byla tvorba malíře Edwarda Hoppera nebo fotky z místa činu, co fotil Artur Fellig neboli WeeGee. Ale na noirové filmy měl vliv i Haysův kodex, který jim podle mě paradoxně pomohl. Třeba i těmi náznaky. Například když se hlavní hrdina s femme fatale vyspal, tak v tom filmu je to řečeno metaforicky, že jí zapálil cigaretu, protože cenzura zakazovala i nahotu. Souhlasíš s tím, že to tomuhle žánru pomohlo?
Určitě. Je to o kouzlu náznaků. Ty filmy nejsou prvoplánové. V tomhle byl výborný Howard Hawks. Třeba Hluboký spánek, který letos taky hrajeme, je esence dvojsmyslů. V replikách, například o osedlání koně, které si mezi sebou vyměňují Humphrey Bogart a Lauren Bacall. To filmu velmi pomohlo a hodně se to podílelo na jeho kouzlu. Na druhou stranu to souvisí i s archetypy, kdy máš třeba právě tu ženu, která je emancipovaná a potrestaná právě za to, že něčeho chce docílit. Taková musela být vždycky potrestaná, většinou smrtí. Tohle se změnilo, když se produkční kód přetransformoval v ratingový systém. V neo-noiru je pak vidět progres, kdy ženy nemusely být nutně potrestány, ale mohly klidně odejít jako vítězky. Proměnil se diskurs vnímání ženských postav a nefungovaly jako typy, u kterých dopředu víš, jak dopadnou.

Kolikrát jsou zajímavé i příběhy za těmi samotnými filmy. Zmínila jsi Pojistku smrti, kterou napsal James M. Cain, ale scénář psal Raymond Chandler, protože Cain byl pod smlouvou u jiného studia. Letos bude na festivalu taky Objížďka, ve které hraje Tom Neal, který ve skutečnosti zabil svoji manželku. Znáš nějaké další zákulisní příběhy z noirových filmů?
Několik se jich pojí třeba k Nicholasi Rayovi. Pár let zpátky jsme uváděli Na opuštěném místě, kde hraje Humphrey Bogart takovou pro sebe netypickou, v zásadě záporáckou postavu alkoholického misogyna. Spolu s ním tam hraje Gloria Grahame, mimochodem jedna z mých nejoblíbenějších noirových hereček, která hrála i u Fritze Langa. Ten film se natáčel v době, kdy se s ní Nicholas Ray coby její manžel rozváděl. Jejich manželství skončilo tím, že ji nachytal v posteli s jeho čtrnáctiletým synem. V době, kdy film šel do kin, se to hodně propíralo v médiích. Myslím, že tahle bulvarizace trochu pomohla propagaci filmu. Nicholas Ray byl rebel, persona non grata. Všechny jeho filmy jsou proto opředené takovými historkami.
Anebo Robert Mitchum. Ve spoustě noirů má pohled s přimhouřenýma očima. O něm se ví, že byl vášnivý kuřák marihuany. Často byl za to vězněný a studia žehlila jeho prohřešky. Takže takový ten zhulený výraz se výrazně podepsal na jeho ikonografii. Hollywood byl tehdy hodně divoký. (úsměv)

Zmínil jsem Objížďku. Víš, jestli je pravda, že tenhle film byl natočený za šest dnů?
Ulmer byl král béček, který točil velmi rychle a úsporně. A to je právě taky kouzlo, které obdivuju na jeho filmech. Takhle poznáš talent, když jsou lidé za omezených podmínek schopní natočit něco, co je nápadité, co má spád, co funguje a není to prvoplánové. A to, že se z Objížďky stala taková klasika, podle mě jenom stvrzuje, že Ulmer byl jednoduše génius. Jinak reálně se natáčelo osmnáct dní, čtrnáct v ateliéru a čtyři v exteriéru.

Je pravda, že v tom filmu není moc švenků, tedy pohybů kamery, protože při tom tempu na to prostě nebyl prostor. Ale konkrétně Objížďka má stopáž jenom něco lehce přes hodinu …
Určitě je to jeden z těch kratších noirů. Vlastně se dost odehrává v interiérech, takže ta úspornost se na jeho stylu podepsala. Bylo to o tom vyhrát si s tím málem, což byl i případ Anthonyho MannaJohnem Altonem, kteří také začínali v béčkové produkci a dokázali odvyprávět příběh obrazem. Obecně mám radši filmy, kde se moc nemluví a které vyprávějí obrazem. Od mluvení je literatura. I když třeba filmy Richarda Linklatera, kde se mluví pořád, miluju. Ale u noirových filmů je to tak, že čím víc hraje mizanscéna, kamera, světla a stíny, tím víc jsem nadšená.

Režisér Objížďky Edgar G. Ulmer má letos na Noir Film Festivalu sekci věnovanou jeho tvorbě. Později spolupracoval s věhlasnými tvůrci, jako byli Friedrich Wilhelm Murnau nebo Robert J. Flaherty. Dokonce musel údajně zmizet ze studia Universal, protože se zapletl s neteří šéfa Carla Laemmleho, pod jehož vedením vznikly klasické filmy s monstry jako Dracula, Frankenstein nebo Invisible Man. Ulmer se narodil v Olomouci. Víš, jestli tam i nějakou dobu žil?
Ne, jenom se tam narodil. Ale má tam pamětní desku, shodou okolností kousek od místa, kde jsem během studia bydlela. Je to hezké, že ho tam berou jako olomouckého rodáka, když ho většina lidí nezná. Ale v Olomouci si ho cení.

Zmínili jsme i Raymonda Chandlera, který adaptoval Cainovu Pojistku smrti, přestože jeho tvorbu nemusel. Vůbec byl takový svůj, když kupříkladu odmítnul nebývale štědrou nabídku od Paramountu, aby si napsal nebo dokonce i zrežíroval, cokoli se mu zachce, a to za velice solidních finančních podmínek. Když se podíváš na jeho tvorbu, v čem se podle tebe lišil právě od Jamese M. Caina, Dashiella Hammetta nebo třeba Martina Goldsmitha?
James M. Cain se spíše zaměřoval na něco, čemu já říkám „domácí melodramata“. Milan Hain by se mnou nesouhlasil, řekl by, že je to oxymóron. (úsměv) Nebyly to postavy nutně z kriminálního prostředí, nebyli to detektivové. Byli to obyčejní lidé. Třeba Mildred Pierce je ženská, která má svou restauraci. Zajímal se o to, jak se chamtivost a touha po americkém snu promítne do pádu hrdinů v rámci těch domácích melodramat, zatímco Chandler měl cynického detektiva Phila Marlowa, který dělá práci za pomalé policisty. Je to taková oblíbená postava chlápka, který je napůl dobrák a napůl záporák, protože pije, kouří, hřeší, ale zároveň bojuje za dobrou věc. Taky má charisma, a proto mu ženské lezou do postele. Raymond Chandler byl mistr slova. Dokázal brilantně popsat nitro postav. A měl dar pro cynismus, který mám ráda, protože jsem sama hodně cynická. Takový ten drzý jazyk, to mě hodně baví.

Napadá tě nějaká nejtypičtější hláška z nějakého noiru?
Ta bude z filmu Na opuštěném místě. V ní je esence noiru, protože vystihuje osudovost a determinaci. „I was born, when she kissed me. I died when she left me. I lived a few weeks while she loved me. / Narodil jsem se, když mě políbila. Zemřel jsem, když mě opustila. Žil jsem několik týdnů, když mě milovala.“ A která hláška napadá tebe?

Tak zrovna ve filmech noir je výborných hlášek hodně. Taky se mně líbí ty cyničtější. A obecně mě na filmech z období třicátých, čtyřicátých a padesátých let baví, jak se pracuje s angličtinou ... Ale napadá mě tahle z Pryč od minulosti: „I never saw her in the daylight – we seemed to live by night. What was left of the day went away like the smoke from a pack of cigarettes. / Nikdy jsem ji neviděl za denního světla – zdálo se, že žijeme v noci. To, co zbylo ze dne, zmizelo jako kouř z krabičky cigaret.“ … Ale pojďme dál. Noir Film Festival vděčí za svůj vznik ERA Art Klubu a Film Noir Blogu. Ten pořád ještě funguje?
Ještě pořád funguje, i když já ho trochu zanedbávám a víc tam teď přispívá Milan. Nad tím bych se možná měla zamyslet a něco tam zase napsat. (úsměv) Ale dál si ho opečováváme a je to věc, kterou určitě nechceme dát k ledu.

 










foto z filmu Objížďka


Noir Film Festival
začínal v roce 2013 na Kokoříně. Pak se stěhoval na Křivoklát a letos bude druhým rokem na Českém Šternberku. Byly tenkrát, ať už úplně na začátku nebo při tom dvojím stěhování, ve hře ještě nějaké další hrady?

To asi není úplně otázka na mě, jako spíše na Vítka Grigartzika. Myslím si, že tam byla ještě jedna lokace, ale vždycky tam hraje důležitou roli dostupnost a vzdálenost, aby to nebylo daleko od Prahy nebo od dálnice. A rozhodující taky je, jak moc si sedneš s kastelány. Nechtěli jsme se stěhovat na desátý ročník, tak jsme si loni řekli, že to vyzkoušíme na Českém Šternberku, jestli za námi lidi vůbec přijedou na nové místo. Ukázalo se, že ano. Navíc Křivoklát už pro nás začal být trochu malý, protože prostorů, které by se tam daly využívat, až tolik není. Český Šternberk má vnitřních sálů mnohem víc.

Když pomineme ty kapacitní důvody, co ještě má Český Šternberk, na rozdíl od těch dvou předchozích hradů?
Kokořín neměl vnitřní sály. Tam jsme promítali jenom na nádvoří a vnitřní projekce jsme dělali jenom v bližších zařízeních. Křivoklát měl super výhodu, že tam byl geniální prostor hradní spilky ve sklepě. Byl tam příjemný chládek a mělo to výbornou atmosféru i dobrý zvuk. Ale na Křivoklátu se nedalo moc kam rozrůstat. Byly tam větší sály než na Českém Šternberku, kde jich musíme mít víc, ale Český Šternberk má lepší genius loci. Tím, že jeho nádvoří není tak velké, se tam lidi nerozprchnou. A navíc je to u řeky. Je to takové atmosferičtější. Ale obecně výhoda těch hradů je, že se nacházejí v té krásné krajině v lesích. A do toho klidu promítáš filmy plné napětí, zločinu a vášně. Je to hezký kontrast.

Když jste to před těmi deseti lety rozjížděli, byla tam i varianta, že bys byla zároveň ředitelka?
Ne, nikdy! My to máme jasně rozdělené. Ředitel je Vítek a my s Milanem jsme dramaturgové s rovnocennou pozicí. Já bych se do toho ani nehrnula. Vlastně obdivuju Vítka za všechno to vyjednávání. Je to neviditelná práce. Dělání ústupků, chození na schůzky, shánění finančních prostředků… Mě víc baví hledat filmy. Na to máme i skvělou kolegyni Zuzku Martincovou, která je taková naše noirová detektivka, protože my jí vždycky dáme seznam filmů, které chceme, a ona pak dohledává vlastníky práv. To je kolikrát práce na celý rok a někdy je vůbec nedohledá. Protože tím, že nehrajeme z filmového pásu, ale třeba z Blu-ray disků, musíš zjistit majitele práv pro Evropu a dané médium. A čím zapadlejší filmy to jsou, tím je horší tohle dohledat. V tomto je pro mě Zuzka úplná femme fatale, protože tohle jsou věci, které já bych dělat nechtěla. Všechno to máme rozdělené.

Takže je tam nějaký film, který byste moc chtěli promítnout, ale zatím se ty práva nedaří získat?
Ano, když jsme třeba měli sekci japonského noiru, chtěli jsme pouštět filmy od Akiry Kurosawy, ale tam chtěli tisíc dolarů za jednu projekci. Takže to vždy ani není o tom, že bys nedohledal práva, ale spíše jde o finance. Zrovna japonské filmy jsou hodně drahé.

Kromě známých amerických noirů se specializujete i na ty z jiných zemí. Na Noir Film Festivalu běžely francouzské, bollywooské, mexické, letos poběží španělské. Máte možnost je vidět, anebo je vybíráte jenom podle synopse?
Máme možnost se k těm filmům dostat. V zahraničí běžely v televizi nebo vycházely v nějakých edicích nebo si je dohledáš na VOD. Teď trochu odbočím. S Milanem Hainem jsme před deseti lety žili skoro rok v Americe a měli jsme předplacený Netflix. To byla doba, kdy měl ještě úplně jinou nabídku. Byla tam spousta neznámých filmů ze čtyřicátých a padesátých let. Tam jsme spoustu věcí našli a nakoukali. Dneska je Netflix úplně o něčem jiném. Musíš vědět, kde máš hledat. Také se samozřejmě opíráme o literaturu, o noirové studie, kde si vyhledáváš typy na filmy. Ale pak se spoléháš na svůj dramaturgický vkus.

Co vím, tak na Netflixu pořád visí hlavně švédské filmy ze 40. a 50. let. Ale nejsem si jistý, jestli jde vyloženě o noiry …
Pár let zpátky jsme měli v programu severský noir, kde jsem byla šťastná, že jsem objevila jeden ze svých oblíbených, Dívku s hyacinty, kterou natočil Hasse Ekman. Ve své době byl konkurenčním režisérem Ingmara Bergmana. Zatímco Bergman překročil hranice a proslavil se ve světě, tak Ekman zůstal švédským režisérem, který později rezignoval na tvorbu a přestal točit. Ale pro mě je zajímavější než Bergman, protože sám strávil nějaký čas v Americe a hodně se inspiroval americkými filmy. Dívka s hyacinty je vlastně takový nápaditě udělaný Občan Kane (recenze). Navíc se tam rozehrává lesbický motiv, který se v mnoha noirech neobjevuje. Byl přesně tím typem režiséra, který umí vyprávět mizanscénou. A třeba Dívka s hyacinty se objevila na Netflixu až dva tři roky poté, co jsme ji uváděli my na Noir Film Festivalu.

V Bollywoodu a v Mexiku vznikají ročně těžké desítky filmů, takže ten výběr musí být docela náročný …
 Z Bollywoodu jsme vybírali filmy z padesátých a šedesátých let. Většinou to jsou filmy, u kterých si říkáš, že chceš mít co největší návaznost na klasický noir, ale taky chceš ukazovat nějaký rozptyl, co se subžánrů týče. Teď ve španělském noiru je Smrt cyklisty, což je klasický film noir, kde máš osudovou lásku, zločin a morální dilemata. Ale pak je tam Andaluský expres, vlakový noir kombinovaný s heist filmem. Pak Skleněné oko, adaptace podle předlohy Cornella Woolriche, což je jeden z hard-boiled autorů, který stojí trochu stranou slavné trojice Chandler-Hammett-Cain.
Právě Woolrichovi jsme pár roků zpátky věnovali retrospektivu, respektive jsme uvedli filmy, které vznikly podle jeho knih. Pro mě to byl nádherný objev, zjistit, že ve Španělsku někdo natočil adaptaci Cornella Woolriche. Měl velkou slabost pro dětské postavy, které se stávají hybateli děje. Má tam třeba krásnou postavu chlapce, který chce být detektivem a rozhodne se přijít na kloub tomu, kde se vzalo ono titulní skleněné oko a komu patří. Takže pro nás hraje důležitou roli i pestrost. Nechceme ukázat pět stejných filmů, ale chceme najít tematický i vizuální rozptyl. Myslím, že zrovna u španělské sekce se nám to letos dobře povedlo.

Zmínila jsi festival Noir City, jehož zakladatel Eddie Muller přijel i na český Noir Film Festival. Je něco, čímž jste se u nich vyloženě inspirovali?
Asi pestrostí jejich programu, nezaměřit se jenom na klasickou podobu noiru. Oni to mají tak, že třeba dva roky zpátky měli ročník, který byl celý zaměřený jenom na mezinárodní noir. Ale my jsme se rozhodli jít do různých směrů v rámci jednoho ročníku. Já jsem třeba na Noir City objevila geniální noirovou parodii Nevěrně tvá. Taky jsme ji hráli. Je to velmi chytře vystavěný příběh, který si hraje s noirovými klišé. Takže se díváš na noir, ale vlastně se tomu celou dobu směješ. Na Noir City mě vždycky fascinovalo to, čeho bych chtěla dosáhnout i na našem festivalu – když jsi v tom plném filmovém sále v The Castro Theatre, kde lidé jdou na film, který už dobře znají, tak při tom citují repliky přímo s postavami a v průběhu tleskají. Stává se z toho takový koncert. Jedna z věcí, kterou mám na našem festivalu ráda, je, že se tam opakovaně vrací stejní lidé, i když samozřejmě přicházejí i noví, ale chodí na filmy, které už viděli. Je hrozně příjemné, když nemám zrovna žádný úvod, sednout si do s nimi do publika a sledovat, jak na film reagují.

Tak nějaké tleskání nebo citování se u nás fakt moc nenosí. Pamatuju si, že u jednoho z dílů Hřebejkovy odvážné trilogie Zahradnictví zazní jeden ze šlágrů od Wericha, Voskovce a Ježka. A jedna paní, odhadem okolo šedesáti, si v kině začala zpívat s plátnem. A ostatní se rozhodně nechtěli přidat, naopak toužili po tom, aby zmlkla… Nicméně, cashless náramky nebo barevné odlišování jednotlivých ročníků nemáte převzaté od Noir City?
Ne. S tím přišel Vítek. Ale mně to přijde hezké, že má každý ročník jinou barvu. A každý ročník má jiné motto. Letos máme „Zbabělost, nebo hrdinství“, které je zrovna v dnešní době velmi příznačné a které funguje ve více rovinách. Pojí se k hlavní programové sekci „Na černé listině“, kde uvádíme filmy levicově smýšlejících tvůrců, kteří se v době mccarthismu objevili na Blacklistu a nemohli točit. Ostatně „Zbabělost, nebo hrdinství“ je téma, které se filmem noir line jako červená nitka.

Podle toho, jak o tom mluvíš, to vypadá, že dříve dojdou barvy, než noirové filmy. Ale víš ještě o nějakých jiných noirových festivalech?
Pokud vím, tak syn Humphreyho Bogarta dělá jeden na Floridě, v Key Largu (podle filmu) . Pak by měl být nějaký na Korsice. Ale že by byl v Evropě nějaký další, čistě noirový festival, tak to asi ne.


DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU S JANOU BÉBAROVOU JE K DISPOZICI TADY

VÍCE INFORMACÍ O NOIR FILM FESTIVALU JE K DISPOZICI NA OFICIÁLNÍCH STRÁNKÁCH


FOTO: cinema.de, Michal Protivanský
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Sucho

V téhle své novince zachází Bohdan Sláma nejdál, co kdy byl. A to z několika úhlů pohledu.&... celý článek

DVD

Recenze: Ostrov (2005)

Michael Bay (ano, TEN Michael Bay!) oslavil v únoru 2024 devětapadesáté narozeniny, a tak si připomeneme tenhle fajnový... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz