Na začátku bylo jediné slovo – Poupě. Poslední slovo, které vyřknul přebohatý Charles Foster Kane, majitel novinového plátku The Inquirer, a také sídla Xanadu, jehož monumentálnost je srovnatelná s paláci středověkých panovníků. Takový člověk má obvykle přibližně stejný počet přátel i nepřátel, ačkoli u Kanea převažují vzhledem k jeho poněkud arogantnější povaze ti, kteří ho nemusí. O jeho životě se dozvíme mnohé díky filmovému týdeníku, který sledují v jisté novinové redakci. Její člen Jerry Thompson dostane za úkol vypátrat, co přesně znamenalo slovo „poupě“, že si na něj nebesky úspěšný podnikavec vzpomněl v samotném závěru svého pozemského putování.

Stopa vede ke Kaneově druhé ženě Susan Alexander, jež se stala alkoholičkou. Následně nutno zajít prolistovat deníček, který začíná během Charlesova dětství v Coloradu v roce 1981. Matka mu našla opatrovníka a zajistila, aby se o svých pětadvacetinách stal boháčem. Ke slovu se pak dostanou kamarádi a kolegové Jedediah Leland a pan Bernstein, který si užívá prostředí domova pro seniory. Zvláště poslední zmíněný vnese řadu informací, jimiž rozvíjí ty, které zazní na začátku v rámci týdeníku News on the March. Následuje opět pokec s napodruhé o něco sdílnější Susan. A záhadu slova „poupě“ možná nakonec rozluští komorník Raymond přímo v Xanadu (neplést s tímto projektem).

 










 

Poté, co Orson Welles 30. října 1938 napálil a vyděsil téměř všechny, kdož u rozhlasových přijímačů poslouchali jeho provedení hry Válka světů, byl považován za génia. Následně uspěl na divadle, takže dalším krokem byl Hollywood, který si na začátku 40. let stále užíval svoji Zlatou éru. Od studia RKO dostal absolutní volnost, což bylo něco nepředstavitelného. Ani Howard Hawks, Preston Sturges nebo Frank Capra nemohli natáčet zcela dle své libosti. Výjimkou byl pouze James Whale ve 30. letech, nad nímž držel ochrannou ruku šéf studia Universal Carl Laemmle. Welles se inspiroval mimo jiné mediálním magnátem Williamem Randolphem Hearstem, jemuž se to hrubě nelíbilo a jenž se tudíž snažil využít své moci, aby k uvedení filmu do kin pokud možno vůbec nedošlo.

Nepodařilo se, jelikož měl tehdy dluhy, které jeho moc značně oslabovaly. Premiéra se tak mohla 1. května 1941 uskutečnit. Pravdou ovšem zůstává, že při všech svých dalších snímcích se musel Welles potýkat se zásahy hlavounů. Podobně jako později například Sam Peckinpah, jenž dostal neomezenou volnost v podstatě akorát u Divoké bandy a Balady o Cable Hogueovi. Nicméně Občan Kane jasně ukazuje, že cenzurní zásahy ze strany vedení studia v případě talentovaných tvůrců častokrát nadělaly více škody, než užitku, a že na prvním místě by neměly být peníze, nýbrž snaha o natočení co možná nejlepšího díla. A pokud je původní, zná ho přece málokdo lépe, než ten, kdo ho napsal nebo spolunapsal.

Tím se dostáváme k Hermanu J. „Manku“ Mankiewiczovi, ale o něm více tady. Teď nás zajímá Orson Welles, který – ač pocházel z jiného oboru – dobře věděl, jak na stříbrném plátně odvyprávět příběh, kór když má takovouto strukturu a když už na počátku dostane obecenstvo výraznou motivaci pro jeho sledování. Nějaká ta zdlouhavější pasáž se ovšem najde (situace kolem Susanina zpívání), takže považovat Občana Kanea za nejlepší fim všech dob je trochu přehnané. A to teď nechme stranou fakt, že vybrat jeden titul, jaký by se dal z těch milionů považovat za úplně nejpovedenější, jest prakticky nemožné.

 










 

Co se Orsona Wellese (v době premiéry teprve pětadvacetiletého!) týče, rozhodně neponechal nic náhodě a kromě režie se podílel i na scénáři a zahrál si titulní postavu. Nelze se přitom zbavit dojmu, že do značné míry ztvárňuje sám sebe. Rozdíl bude patrně akorát v tom, že ledacos naznačuje tomu, že kdyby Charles Foster Kane nebyl bohatý, tak by byl jednak chudý, a druhak by nebyl tolik arogantní a sebestředný (viz ono „love on his own terms“). To pramení z moci, kterou díky penězům má. A díky které zároveň nemá potřebu naslouchat ostatním – viz snaha za každou cenu udělat ze Susan hvězdu. Nepřišel by k nim, kdyby mu nebyly odkázané a kdyby nebyl šikovný, jak dokládá třeba posun seriózního plátku The Inquirer spíše bulvárním směrem.

Občan Kane je skutečně velice realistický portrét vlivného člověka. Natočený přitom za pomoci inovativních postupů, kterými v podstatě předběhnul svou dobu. Samotný reportážní koncept nepostrádá na atraktivitě. Vedle toho to vypadá, jako bychom se pohybovali v nějaké alternativní realitě. Obrovské uznání patří jednak lidem z make-up departmentu, a pak především tehdy už zkušenému kameramanovi Greggu Tolandovi, který prohlásil, že něco nového se může naučit pouze díky spolupráci s debutantem. Přechody mezi jednotlivými scénami vypadají skvěle a nejsou pouze na efekt. Občan Kane představuje i z dnešního pohledu až fascinující podívanou díky práci s hloubkou ostrosti. Žádné přeostřování mezi zadním a předním plánem – všechno klidně setrvává ostré i v celkovém záběru, takže si – podobně jako na divadle – můžeme vybrat, na co se chceme dívat. Počin je to tedy výborný, nikoli však dokonalý.


RECENZE NA FILM MANK JE K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de