Otázka zní, jestli za něj vůbec stojí. Na jednu stranu jsme už měli možnost zhlédnout nepovedenější české filmové komedie 21. století, ale na tu druhou sledujeme do značné míry vaření z vody, při kterém je nutné utíkat od tématu a nechat se inspirovat třeba Okresním přeborem. Minule se stalo, že se z Jiřího Langmajera stala Anna Polívková, zatímco teď se z Anny Polívkové stává Jiří Langmajer. Logicky má ted hlavní roli, což je fajn z toho důvodu, že dokonale napodobuje ženské grimasy a pochyby, byť pořád platí, že ve svých dramatických rolích zanechává působivější stopu, ačkoli v poslední době mu jich pohříchu mnoho nabídnuto nebylo. Nicméně, tohle napodobování se stává jediným důvodem, kdy se u této sterilní komedie můžeme zasmát. Jinak si o vtipných momentech můžeme nechat akorát zdát.

Přitom vybraní herci a vybrané herečky v minulosti už samozřejmě dokázali, že rozesmát umí celkem spolehlivě (Copak je to za vojáka, Ženy v běhu, Jedna ruka netleská, Prokletí mrtvého nebožtíka). Takže jde spíše o to, že sám režisér a spoluscenárista neměl moc zájem při svém současném pracovním nasazení, kdy evidentně pracuje na více projektech najednou, vymýšlet jó vtipné situace, a scénář k tomuto titulu pravděpodobně spíchnul horkou jehlou za krátký časový úsek. Ostatně ani ta rošáda s obsazením stejného herce a stejné herečky jako v jedničce, tedy Jiřího Langmajera a Anny Polívkové, v rámci série moc nedává smysl. Proč by se měli tihle dva vyměnit zrovna za sebe, resp. jak to, že Irena jest skutečná bytost, když vypadá stejně jako minule Karla?

Proč tomu tak je? Inu, asi ze stejného důvodu, z jakého se najednou v závěru stane z „Kopyho“ znovu Irena – nikdo neví, prostě to tak je. Možná, že tajemná čarodějka (minule Pavla Tomicová, teď Zuzana Kronerová) z Noci zázraků (minule Noc Splněných přání) opatřila kouzlo dobou trvanlivosti, o které se opilé zákaznici jaksi nezmínila. Dobré je, že trojka by teoreticky nikdy neměla vzniknout. Ostatně navzdory té záplavě českých filmových komedií 21. století se v trilogii proměnily snad jenom Bobule, kterým to navíc trvalo 12 roků. A pak máme ještě Zahradnictví, i když to samozřejmě není komedie, nýbrž mýdlová opera. Jejímu režisérovi Janu Hřebejkovi se Rudolf Havlík může vyrovat tím, že během jednoho roku pošle do kin tři celovečeráky, resp. ono se klidně může stát, že budou rovnou čtyři, což by z něj učinilo tuzemského rekordmana!

 










 

Přitom když se režisér v minulém roce odpoutal od rozdílností v mužském a ženském světě, které navíc podává ryze lidovu, nikoli zamyšleníhodnou formou s přesahem, a opustil komediální žánr, vznikla z toho vynikající Minuta věčnosti, která je natočena vcelku vytříbeně, nikoli jako nákladnější televizní inscenace. Nic naplat, asi to bude i tím, že staveniště v centru Prahy se nedá s pustou islandskou krajinou příliš srovnávat, byť je jinak celkem fajn, že nabízí možnost ukázat práci se sbíječkou či lopatou. Po čem muž touží 2 se snaží sázet na obecně subjektivní prožitky diváků (snad každý ví, jaké to je dostat balonem do rozkroku) a divaček (snad každá zažila „smalltalkové“ povídání s kamarádkou na kosmetice), jenže tak činí zcela prvoplánově a bez nápadu.

Po čem muži touží 2 je film, který věnuje více prostoru například tomu, aby se hlavní hrdina, resp. hrdinka, naučila správně chodit a chlapsky házet na koš. Má tedy kamrádku (Tereza Kostková), která její proměně uvěří, na rozdíl od jejího manžela, před kterým se bude Irena muset schovat, což může vyústit v hádku, která se stejně srovná, tak jako se najednou srovnají všechny ostatní konflikty. Ovšem hodně se řeší fotbal, protože Irenin soused Radim, co vypadá jako Marek Taclík (který taky proměně věří, protože se mu sousedka líbí a každý den ji chce potkávat na chodbě) pracuje na stavbě a do toho koučuje tým ametérských hráčů v čele s šilhajícím gólmanem, kterého nikdo nemá to srdce vyhodit, ani v současnosti, kdy hrozí sestup do pralesní ligy. Přitom servírka s tváří Martiny Babišové by mu ráda dala (škoda, se jí nelíbí Kopy), ale to on ne. Myšleno tedy Radimovi, nikoli gólmanovi. Taky zamrzí, že se tvůrci víc nezabívají tím, že hlavní hrdinka jest psycholožka, protože svůj nový stav neřeší ani později s klidem, nýbrž spíše s pomocí hysterie. I když se není čemu divit, když ve své profesi se svými radami úplně nevyniká, jak by potvrdil pronajímatel prostorů, kde provozuje svoji praxi ... Jak uvedeno, pro tenhle počin platí, ač to tak po napsání synopse nemusí na první pohled vypadat, že už jsme viděli dost nepovedenějších českých filmových komedií 21. století.

P.S.: Tentokrát se za závěrečnými titulky nic nenachází.

FOTO: CinemArt