V poslední době si Jiří Langmajer a Rudolf Havlík vybírali projekty, kterými chtěli především rozesmívat či dojmout. Tentokrát se vydali docela jiným, severním směrem … A voila, vznikla Minuta věčnosti, která funguje do jisté míry přesně naopak, než tomu u českých nekomediálních děl bývá. V tom smyslu, že tady většina věcí funguje tak, jak má, zatímco těch, které kazí jinak velice dobrý dojem, se vyskytuje pouhá hrstka. Současně se potvrdilo a prokázalo, že oba výše zmínění pánové na těch nemastných neslaných komediích z větší části víceméně plýtvají svým talentem, který by spíše měli využít na natočení právě takovéhoto seriózního dramatu, které je rozhodně vyvozitelné do zahraničí.

Na divadle předvádí Jiří Langmajer v rolích vážných, charakterních postav už řadu roků povětšinou vynikající herecké výstupy. V Minutě věčnosti tomu není jinak. Včetně toho, že některé tuctové repliky by jinak zákonitě velice tahaly za uši, zatímco v jeho podání zní naprosto přirozeně. To bohužel neplatí pro Martinu Babišovou, která i kvůli těm občas až absurdním replikám ve scénáři střídá povedené momenty s těmi méně zdařilými, které párkrát až přinutí k diváckému úsměvu, který rozhodně neměl být záměrem tvůrců. Nicméně v jejím případě je to s velkou pravděpodobností rovněž otázka nedostatku zkušeností. Nepřekvapilo by totiž, kdyby o několik roků a rolí později dosahovala hereckých kvalit Táni Vilhelmové/Dykové či Lenky Krobotové.

 










 

Ambiguita, tedy nejednoznačnost, povětšinou sluší hlavně hororům, kde bývá možnost vlastní interpretace vítaná, aniž by někdo podezříval tvůrce z nějakého alibismu. Taky Minutu věčnosti zřejmě postihnul ten nešvar, že byla až moc rychle hnána z předprodukční fáze k samotnému natáčení, jelikož na některých aspektech se ještě přeci jen dalo zapracovat. V každém případě platí, že se svým způsobem rovněž jedná o horor. Protože Petr je špičkový a snad až příliš sebevědomý kardiochirurg, který má právě před sebou na sále svoji dceru s vrozenou srdeční vadou, kterou je třeba opravit.

Vypadá to, že všechno dopadlo dobře a nějakou dobu poté si společně odjíždějí prochodit Island (natáčelo se v době tvrdých lockdownů a štáb údajně čítal pouhých sedm lidí). On to tam už zná a s ní se chce sblížit, jelikož se málo vídají, neboť ona jinak bydlí se svou matkou. Cestou probírají taková ta běžná témata od „jak se máš“ a zásnub na Grossglockneru přes výměnný program Erasmus a otcovu morousovitost až po prsa spolužaček a (ne)existenci lidské duše. Nebo snad nic z toho tak docela není pravda a všechno je jinak?

POZOR NA MOŽNÉ SPOILERY V NÁSLEDUJÍCÍM ODSTAVCI!

Protože spolu možná na žádném Islandu nebyli. Možná, že si otec všechno jenom představuje, jelikož se o svou dceru příliš nezajímal. A teď, když její život má doslova ve svých rukou, mu utíkají myšlenky k tom, co mohlo či spíše mělo být už dávno uskutečněno. Možná taky, že dcera mu pod těma rukama umřela, na sever odjel sám a pouze si představuje, že tam jsou spolu. A možná jsou mrtví oba, protože její její smrt kvůli svému selhání nerozdýchal (nebylo by možné, kdyby se natáčelo kupříkladu v džungli na Yucatánu). A do toho ten vnitřní, glumský hlas, který tu mnohoznačnost dál podporuje. Anebo co když zákroků bylo víc a na Island si vyrazili ještě před tím, co sledujeme na začátku filmu?

 










 

ZBYTEK TEXTU UŽ BEZ SPOILERŮ!

Ta rozpolcená krajina taky může ledacos napovědět. Na jednu stranu nádherná, na tu druhou nedotčená a liduprázdná. Tvůrci ji nechávají patřičně vyniknout, což při některých záběrech z dronu zavání až kýčem, přestože jinde na světě takovou nemají a jen tak se neokouká, což je myšleno i v souvislosti s faktem, že v poslední době se také do našich kin dostalo dost počinů z tohoto ostrovního státu. Tuzemští filmaři už vyrazili do Slovinska, Maroka, Itálie, Jihoafrické republiky a na Kanárské ostrovy, do USA, do Thajska, Francie nebo Španělska, nicméně u Islandu se v rámci hraných celovečeráků jedná o premiéru. Do těch průletů nad krajinou přitom zaznívá voice over sestry ze sálu, informující o tom ošemetném průběhu … A světě div se, ono to prostě všechno stejně funguje!

Minuta věčnosti bude asi nejpříjemnějším překvapením roku! I proto, že znovu dokazuje, že nejsou zapotřebí nákladné vizuální efekty, drahé vybavení, početné obsazení a velký štáb k tomu, aby vzniknul výborný film. Bohatě stačí nevšední a chytře rozpracovaný námět v kombinaci s dostatkem kreativity a zaujetí pro věc. Čili v nejlepším případě to dopadne tak, že ti, kterým se Minuta věčnosti náhodou nebude zrovna zamlouvat, budou muset ocenit, že její tvůrci alespoň zkusili natočit něco jiného, než co se u nás běžně dělá.

FOTO: CinemArt