Janis je žena v nejlepších letech a jmenuje se podle Janis Joplin. Ale není zpěvačka. Místo toho se živí focením reklamních předmětů nebo celebrit na obálky časopisů. Jako je třeba pána, co jí může pomoct s odkrytím masového hrobu ze španělské občanské války. Slovo dá slovo a ti dva se spolu vyspí. Devět měsíců poté míří do porodnice. Tam potkává Anu, což je mladá holka, která se nejmenuje po nikom slavném a na které se vystřídalo více týpků, takže složitě určuje otce své dcery. Přesto si náramně rozumějí. A svoje holčičky, Anitu a Cecilii, porodí ve stejný den. Nevypadá to, že by si mohly rozumět, přesto se jejich cesty opět protnou. Stanou se z nich více než kamarádky, a taky se ukáže, že sovy nejsou, čím se zdají být jejich děti můžou jejich vztah výrazně zkomplikovat.

Tedy ne v tom smyslu, že by se z nich vyklubali mutanti, jaké by bylo záhodno umístit do školy Charlese Xaviera. Ta zápletka trochu působí, že by byla vhodnější pro pár desítek epizod nekonečného televizního seriálu. Režisér a scenárista přidává ještě druhou příběhovou linku, která jest na první pohled s touto první v podstatě neslučitelná. Jedná se právě o tu s vykopáváním hrobů, aby mohli být popravení řádně pohřbení. Na tahle válečná zvěrstva potom odkazuje i závěrečný titulek. Určitá spojitost tady však existuje a zřejmě i díky tomu se podařilo docílit toho, že film v téhle své podobě funguje.

Druhá věc je, že díky tomu působí opět „jako ze života“. Protože ve skutečnosti se přece také často musí řešit zcela protichůdné věci, nezřídka najednou. V jednu chvíli se máte ženit, ale krátce před svatbou zjistíte, že vám nastávající manželka zahnula. Chcete zajít na vernisáž Olbrama Zoubka, ale zjistíte, že vám po předsíni běhá myš. Vyrazíte na zaslouženou dovolenou do Itálie, ale místo pohodičky vás tam zastihne koronavirus. Jedete odvést kamarádům do hájenky dršťkovou polívku, ale cestou vás srazí auto, ... Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, nic z toho, co je uvedeno v tomto odstavci, se přímo mně nikdy nestalo!

 










 

Velkou zásluhu na tom, že Paralelní matky jsou zajímavější, než by se na první pohled možná mohlo tvářit, má – vedle uvedeného – jasná režijní vize a další výborné představení od Penélope Cruz, která rozhodně nezapře, že s Almodóvarem spolupracuje opakovaně. Jejímu výkonu do jisté míry vypomáhá fakt, že sdílí dost scén s Anou, která jest de facto jejím opakem – hodně mladá, nezkušená, spontánní, žárlivá, lehce naivní. Začínající Milena Smit v téhle náročné roli obstála rovněž více než dobře. Včetně té decentní, leč přesto působivě podané lesbické milostné scény. Velmi vítaná je taky účast Aitany Sánchez-Gijón, která ztvárňuje Aninu sebevědomou matku-divadelnici, přestože se žádné „lesbické akce“ nezúčastní.

Paralelní matky jsou intimní, komorní a pro režiséra evidentně znovu velmi osobní, tak jako vlastně všechna díla z jeho tvorby. V tenhle moment pro úplnost nutno zmínit, že se jedná o čiré drama, což je disciplína, ve které si je určitě jistější. Ačkoli trochu potíž nastává v souvislosti s jednotou času, kdy není snadné přesně rozpoznat například to, jak dlouho spolu ty dvě nejdůležitější postavy byly ve vztahu. Říkám si, nakolik je pravděpodobné, že si na tenhle počin vzpomenu ještě za několik roků. V souvislosti s Penélope Cruz nelze nenapsat, že jsem si při sledování párkrát vzpomněl na Příběh mého syna. A na ten jsem si za těch osm roků vzpomněl víckrát. I když především díky Saadet Aksoy. Samotný příběh bych už ani při hlubším zamyšlení zřejmě podrobněji neposkládal. A troufám si tvrdit, že s Paralelními matkami to bude podobné.

FOTO: Bioscop