Nejprve si pojďme říct, že Mank se snaží být velice sofistikovaný, což se projevuje mimo jiné tak, že si postavy říkají jednoduché věci složitým způsobem. Rozhodně nevypráví přímo o vzniku Občana Kanea. Herman J. Mankiewicz, jemuž tedy mnozí říkají Mank, byl sice uklizen na ranč, aby tam psal scénář k tomuto budoucímu kultovnímu počinu, ale v rámci četnějších retrospektiv nás budou zajímat i jiné věci. Kupříkladu volby, jichž se účastní Upton Sinclair – aktivista a spisovatel, jehož knihou, v originále nazvanou Oil!, se inspiroval Paul Thomas Anderson při tvorbě svého brilantního, dvěma Oscary oceněného dramatu Až na krev.

Ona rádoby intelektuální sofistikovanost jakoby se při sledování Manka hromadila na bedrech diváků, kteří tak můžou v závěru snadno získat pocit, že táhnou padesátikilový ruksak s kamením. Přesto se daří přinutit diváka k přemýšlení. Především nad tímto: Tento počin režíroval David Fincher podle scénáře svého otce Jacka … Ten však zemřel na začátku století. Manka tudíž napsal v 90. letech. Realizován měl být po Hře, nicméně nakonec místo něj vznikly Klub rváčů a Úkryt. Proč zůstal ležet ladem přes dvacet roků? A proč se Jack Fincher, který nikdy předtím ani potom žádný jiný scénář nenapsal, zaobíral právě Hermanem J. Mankiewiczem?

Jestli chtěl prostřednictvím tohoto tvůrce vzdát hold starému Hollywoodu a éře 30. a 40. let, proč si k tomu nevybral jinou postavu? Například Howarda Hawkse, Jamese Cagneyho, Belu Lugosiho, Borise Karloffa, Cecila B. DeMilleho, Clarka Gablea, Gretu Garbo, Bena Hechta, Franka Capru, Claudette Colbert, Katharine Hepburn, Charlieho Chaplina nebo Josepha L. Mankiewicze, což byl Hermanův bratr, pozdější slavný režisér, podepsaný pod oceňovanými tituly Dopis třem manželkám, Vše o Evě či Kleopatra. V tomto projektu jej ztvárňuje Tom Pelphrey, leč přináší akorát další nejasnosti.

 










 

Dále bylo nutné obsadit někoho do rolí Louise B. Mayera, Davida O. Selznika, Irvinga Thalberga, Bena Hechta, Josepha von Sternberga, Charlieho Chaplina (jehož si zřejmě mnozí ani nevšimnou), samozřejmě Williama Randolpha Hearsta, jehož počínáním jest Občan Kane z větší části inspirován, a jenž tady vypadá jako Charles Dance, čili jeden z pěti šesti nejznámějších herců, jací v Mankovi hrají. Obsazení vskutku není z nejšťastnějších, což nejlépe dokládá Tom Burke v roli Orsona Wellese. Nejenže mu není skoro vůbec podobný, současně se taky docela jinak chová.

Titulní postavu ztvárňující Gary Oldman vlastně nemá moc, co hrát. Veliký rozdíl oproti kupříkladu Winstonu Churchillovi v Nejtemnější hodině. Přesto si vysloužil nominaci na Oscara. Tahle postava je napsaná tak, že nás za celou dobu nepřesvědčí o své genialitě. A kdo ví, jak by to bylo s jeho kreativitou, kdyby nemohl chlastat i tam, kde je to jinak zakázáno. Amanda Seyfried v roli Marion Davies upoutá pozornost spíše dobovými kostýmy. Na obou hercích je přitom znát, že se snaží přinést nějakou nadstavbu nad to, co by jinak bylo s velkou pravděpodobností jen strohým odříkáváním zbytečně komplikovaných replik. Nejpozoruhodjší figurou se vlastně stává sekretářka Rita Alexandrová s tváří Lily Collins, jejíž názory jsou jednoznačně formulované, ačkoli „oblouk“ týkající se jejího manžela poněkud odbočuje od tématu.

 










 

Ona se nabízí otázka, co tím tématem doopravdy mělo být? Jestli odhalení okolností vzniku Občana Kanea, tak se obávám, že se minulo účinkem. Z retrospektiv nevyplývá nic zásadního, co by mělo významně ovlivnit autora při psaní scénáře. Uvádění změn prostředí scenáristickým „EXT. VACAVILLE – RANCH – DAY – 1940“ je čistě na efekt, který navíc dál rozbíjí ucelenost tohoto počinu. Není pochyb, že Jack Fincher podnikal před psaním důkladnější průzkum, jenže se nás o tom snaží přesvědčit jaksi artovějším způsobem. A jestli mělo jít skutečně o poctu Zlaté éře hollywoodských studií, tak to patrně nebylo vyloženě nutné, vzhledem k tomu, že od premiéry miloučkého a plně srozumitelného snímku The Artist (jehož autor pochází z Francie!) uplyne letos teprve deset roků.

Jak ten, tak tento počin byly natočeny černobíle. U Manka nešlo o šťastné rozhodnutí. Tím spíše, že kameraman Erik Messerschmidt (na začátku filmu se o tomto letadle mluví) na poli celovečeráků debutuje! A hned má možnost získat nejprestižnější cenu Akademie, což je dáno do značné míry tou černobílou. Protože jinak si to nelze vysvětlit. V Mankovi prakticky úplně absentují detailní záběry. A všechno je nasvícené tak, že hercům málokdy vidíme do tváře a do očí! Skoro každý výborný režisér přitom tohle považuje za naprostý základ. Takže sledujeme často pouze siluety, navíc obsazené mnohdy typově podobnými herci. Těžko soudit, co má být zrovna tohle za záměr. Že by odkaz na sekvenci v Občanu Kaneovi, která následuje bezprostředně po úvodním medailonku v rámci News of the March?

Jaká by to byla neskutečná absurdita, kdyby Mank cenu Akademie za Nejlepší kameru získal, když se jí nedočkal Občan Kane, který právě kameramanské řemeslo obohatil o několik inovativních postupů! Zasvítit černobíle, kór když natáčíte na digitální kameru, není nic jednoduchého a i ti nejzručnější „strojníci“, včetně třeba F. A. Brabce, tvrdí, že by si na to netroufli. Hle, přijde debutant a pak to takhle dopadá. Těžko soudit, čímž si Davida Finchera získal na svoji stranu, a proč zkušený režisér nepřizval ke spolupráci Jeffa Cronenwetha nebo Claudia Mirandu, se kterými už natáčel. Nebo proč pro takto technicky náročný projekt neoslovil Mistra svého řemesla Rogera Deakinse?

 










 

Není divu, že se čas od času nelze zbavit dojmu, že sledujeme komiksovou adaptaci. Jasně, Gordon Willis v Kmotrovi také nasvěcuje herce velmi nevšedně, jenže tam je záměr naprosto srozumitelný. David Fincher se pustil do něčeho, co evidentně není jeho styl. Do něčeho, kde nemohl uplatit svůj talent pro vytváření napětí. Častokrát při sledování jen nevěřícně kroutíme hlavou, což platí dvojnásob pro opilecký výstup na večeři v Hearstově sídle v San Simeon. Stalo se to doopravdy nebo se jedná pouze o Mankův výplod? Mrzí mě, že to musím napsat, ale nejpůsobivější z celého filmu je závěrečná inscenace převzetí Oscara. A následné dovětky, které stojí za zamyšlení.

Mank je rozpolcená nekomerční záležitost, která doplácí na to, že toho chce divákům sdělit hrozně moc, a z toho pak vzniká ta dramaturgická nesoudržnost. Je jasné, proč ho chtěl David Fincher natočit. A je taky jasné, že se na jeho vzniku podíleli velmi talentovaní lidé. To samé se dá ovšem tvrdit o televizním RKO 281 (aneb Občan Kane), při kterém scenárista John Logan vycházel z dokumentu Bitva o Občana Kanea. Ten není neprůstřelně věrohodný, leč hrané verzi to nijak neublížilo. Pořád se jedná o ucelenou podívanou, která dostatečně exponuje všechny důležité postavy, a na základě které si můžeme snadno udělat obrázek o tom, jak to chodilo ve 30. a 40. letech v Hollywoodu, a také jak vznikal jeden z nejuznávanějších titulů v historii kinematografie.

FOTO: cinema.de