Snowbridge ve státě New York. Tady se nachází První reformovaný kostel, kterému šéfuje pastor Ernst Toller a který brzy bude mít 250 roků. Tedy ne ten pastor, nýbrž ten kostel, ovšem to je asi jasné. Jednoho dne se rozhodne, že si bude psát po celých dvanáct měsíců deník. Tedy ne ten kostel, nýbrž ten pastor, ovšem to je asi jasné. Bere to jako jistou formu terapie. Ani ne tak kvůli chmurné minulosti, jako spíše kvůli současnosti plné pochybností. Ty se vlastně ještě znásobí, když se za ním zastaví mladá žena Mary s tím, že by bylo dobré, kdyby si promuvil s jejím manželem, environmentálním aktivistou.

Nový Hollywood (cca 1969-1980) přinesl řadu dodnes hojně skloňovaných jmen - Francis Ford Coppola, Steven Spielberg, George Lucas, Al Pacino, Dennis Hopper, Peter Fonda, Warren Beatty, Martin Scorsese, Brian De Palma aj. V zákulisí, víceméně mimo záře reflektorů, však zůstalo několik dalších, bez kterých by tahle éra, kdy se ke slovu drali mladí, talentovaní tvůrci, patrně nikdy neměla takový dopad. Sem musíme zařadit Boba Rafelsona, Roberta Evanse, Paddyho Chayefskyho, Petera Bogdanoviche, Hala Ashbyho a samozřejmě také Paula Schradera.

 










 

Ten napsal kupříkladu Taxikáře, což Zoufalství a naděje nezapře. Jenže všechno je tentokrát zasaženo do zcela srozumitelných a jednoznačných souvislostí. Až na jedinou výjimku, kterou představuje Tollerovo nepředvídatelné, rozpolcené chování. Pro to existuje více důvodů. Ztrátu syna můžeme v podstatě vyloučit, ale jinak to jsou znečištěné ovzduší, labilita Mariina manžela, zdravotní záležitost, skrytá deviace nebo ta věc, že nemůže mít ženu, do které se zakoukal. Ano, jde o jednoho z těch pastorů, kteří můžou souložit, chlastat, telefonovat, jezdit autem, říkat otevřeně svůj názor, eventuálně se taky odhodlat k radikálním řešením.

Skutečně nelze nezmínit surrealistickou scénu, ve které si Mary lehne na Ernsta, začnou levitovat a dále letí nad horami či mořem, nicméně jeho představy záhy směřují k elektrárnám a továrnám, které čístému vzduchu fakt neprospívají. Ernst patří k těm postavám (viz také Arthur Fleck, Travis Bickle či Modelář), jejichž podezřelé počínání přináší divákům neklid i zvědavost na to, o co téhle figuře vlastně jde a co nakonec vymyslí. Právě finální scéna Zoufalství a naděje přinutí vstát ze židle. A Paul Schrader nám na ní demonstruje, že dobře ví, proč tak milujeme filmy. Opět se v ní totiž mísí voyeurský, zprostředkovaný i fyzický pohled (viz kniha Tajemství filmové řeči).

 










 

Asi nebude překvapením, že dojde i na nějaké to nábožensko-filozofické povídání, která má hlavu a patu a rozhodně stojí za zamyšlení. Tak jako vztah Ernsta a Mary, u níž se po celou dobu nelze zbavit dojmu, že by po něm ráda vyjela, přičemž on by se určitě nebránil. Ethan Hawke ztvárňuje tuhle postavu skvěle, až docela zamrzí, že jeho hereckou akci občas přeruší necitlivě zvolený střih. Neobyčejná Amanda Seyfried pak hraje naprosto obyčejnou holku, která doopravdy nemá potřebu chtít jakkoli vybočovat – a to ani co se týče dávání emocí na odiv. Zkrátka chce především donosit, porodit a starat se o svoje dítě. V této souvislosti se nabízí otázka, kdo je ve skutečnosti jeho otcem? 

Zoufalství a naděje je film, jehož název bude ve stručnosti, de facto jenom tak mimochodem vysvětlen. Zároveň nutno upozornit, že se natáčelo ve formátu 4:3, který bude dodržen na všech médiích, jak si to autor přál. Paul Schrader velmi potěšil už nedoceněným thrillerem Poslední šance na pomstu, a tak je jedině dobře, že na premiéru už čeká další jeho film, tentokráte nazvaný The Card Counter. Nic naplat, rodák z Michiganu spolu s Clintem Eastwoodem, Ridley Scottem, Romanem Polanskim, Sidney Lumetem a některými dalšími popírá teorii Quentina Tarantina, jelikož dokazuje, že výborný film může skvělý režisér natočit i po sedmdesátce.

FOTO: cinema.de