Na stříbrném plátně už jsme viděli osudy několika diktátorů. Ať už skutečných (Adolf Hitler, Idi Amin) či smyšlených (Aladeen). V těchto dnech není od věci si o této knize napsat i z toho důvodu, že vůdce Turkmenistánu Gurbanguly Berdimuhamedov zakázal ve své zemi pod přísným trestem používat slovo koronavirus. Zjevně se domnívá, že když se o problému nebude mluvit nahlas, časem sám vyšumí. Žádná opatření a zákazy tedy nejsou zapotřebí. Ostatně podobného názoru je v současné době taky jeho běloruský protějšek Alexandr Lukašenko, protože všechny ostatní země v Evropě už přerušily fotbalové soutěže.

Autor Mikal Hem se tématikou hlav států v totalitních režimech zabývá už delší dobu. Této jeho knize se dají vytknout v podstatě dvě věci: jednak nezachází do minulosti, tj. o diktátorech, kteří žili dříve, než ve 20. století nepíše vůbec nic. Na jednu stranu je to celkem pochopitelné, protože většina středověkých panovníků si mohla automaticky dělat věci po svém. Na tu druhou však většina z nich také pod rouškou moci vyváděla zběsilé skutky. Zároveň však platí, že ledacos se nedá se stoprocentní jistotou dokázat. Stejně jako informace o diktátorech, jaké se dostanou do světa, bývají často taky domněnkami a nepodloženými fakty, pramenící ze zaujatosti či dokonce ze závisti?!? Proto – a to je ta druhá věc – se v textu hojněji objevuje slovo PRÝ. Tedy pokud se zrovna nečerpá ze serveru WikiLeaks (viz také Snowden).

Samozřejmě když se dostane na veřejnost nějaký případ, jako třeba úlety dcer bývalého kazachstánského prezidenta Islama Karimova či zvěrstva v podání jistého arabského emíra, dá se předpokládat, že takových nepěkností učinili v minulosti více. Děti a příbuzní si pochopitelně také můžou ukrajovat z nashromážděného bohatství. Dokonce i vládci chudých afrických zemí mívají na kontě miliony dolarů. Jak je to možné? Tahle monografie nám to prozradí. A vedle toho poradí, jak si udržet moc, jak zapracovat na svém kutu osobnosti, za co je dobré utrácet peníze, jak bychom se měli oblékat, jak a s kým bychom se měli dělit o výhody, proč bychom měli psát svoje memoáry či jiná „úžasná“ díla (Mein Kampf, Ruhnama, Rudá knížka …) a samozřejmě proč by nemuselo být od věci mít více než jednu manželku nebo přítelkyni.

V minulém století se vynořila celá hromada diktátorů. Autor některé pouze zmíní (Augusto Pinochet, Thomas Sankara, Paul Biya, Vladimír Putin, Than Shwe, ajatolláh Chomejní, Eduardo Noriega), jiným věnuje i celé stránky – Nursultan Nazarbajev, François „Taťka doktor“ Duvalier, Rafael Truchillo, Robert Mugabe, Kim Ir-sen, Kim Jong-il, Mao Ce-Tung, Mobutu Sese Seko, Nicolae Ceaușescu,Teodoro Obiang Nguema Mbasogo, Ferdinand Marcos, Hassanal Bolkiah či Charles Taylor, o němž by měl rozhodně vzniknout film! Vynechat nemůžeme ani Saparmurata Nijazova, jenž v Turkmenistánu vymýšlel vskutku roztodivné kousky, nad nimiž by patrně v určitém smyslu žasli i Hitler se Stalinem.

 










 

Nejen o jejich vládnutí se dozvíme hodně informací. Některé budou až neuvěřitelné, ale pod vlivem absolutní moci a peněz začnou lidé holt kolikrát tropit věci, jakých by za normálních okolností nebyli schopní. Můžou si stavět sochy, můžou tajně (spolu)vlastnit velké korporace, můžou zmanipulovat volby ve svůj prospěch, můžou ovládat média, můžou „někoho zmizet“ nebo tedy můžou výrazně pěstovat kult svojí osobnosti, což v současnosti vlastně dělá jistý pán z jisté televizní stanice … a pak ještě jeden. Ostatně česká, resp. československá stopa tady párkrát, ale fakt jenom párkrát, taky zazní.

Nelze si odpustit jednu poznámku. Nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels rozpoznal potenciál kinematografie a filmové médium mělo dopomoci k šíření nacismu jakožto nejlepšího směru. Tak mohl vzniknout kupříkladu fotr a vlajková loď všech antisemických bijáků Žid Süss či maškarádní Triumf vůle. V Jak se stát diktátorem autor film nezmiňuje téměř u žádné z těch svérázných osobností, jaké se dostaly k řízení státu. Vedle hrstky seriálů tvoří výjimku akorát filipínský počin Guerilla Strike Force a Pulgasari, čili severokorejská obdoba Godzilly. Přitom jihokorejský režisér Shin Sang-ok byl spolu s manželkou Cho Eun-Hee na nedemokratickou část společného poloostrova unesen právě za účelem pozvednutí severokorejského filmového průmyslu. To si ostatní diktátoři neuvědomují, že příběhy odehrávající se na stříbrném plátně mají dodnes z různých úhlů pohledu velikou sílu?

Jak se stát diktátorem je jinak ucelený průvodce, kterým se určitě může řídit každý, kdo se bude chtít stát absolutistickým panovníkem. Pravda, v dnešní době by to asi bylo složitější, ale nikoli nereálné. Chce to dobrý výběr země, spolehlivé spolupracovníky a jasnou strategii nejen pro, nýbrž hlavně PO převzetí moci. Pro všechny případy se pochopitelně hodí plán útěku, neboť rebelie se v některých případech nepodařilo utnout včas. Možná škoda, že chybí strukturovaný přehled, který by rekapituloval jednotlivé diktátory. Každopádně ironický nádech takto tematicky zaměřené knize rozhodně sluší. A proto si může dovolit závěrečné shrnutí: „Žádná forma vlády se nevyrovná diktatuře.“

KNIHA JE K DISPOZICI NAPŘÍKLAD TADY

FOTO: nasenakladatelstvi.cz, cinema.de