Hlavní postavou tohoto mimořádně pozoruhodného počinu je starý panic s příznačným jménem Virgil Oldman. Jedná se o uznávaného znalce v oblasti výtvarného umění. Prakticky pouhým mrknutím oka dokáže rozpoznat originál od padělku (a naopak). Jenže této své dovednosti mnohdy zneužívá ve svůj vlastní prospěch, což může potvrdit jeho jediný kamarád Billy. No, jediný … jediný přibližně stejného věku, jelikož občas zavítá ještě do krámku jistého mladíka zovajícího se Robert, který dostane v podstatě každou ženu, na kterou si pomyslí. Při nahlédnutí do Virgilovy tajné skrýše je naprosto jasné, že i jemu tato nádherná stvoření naprosto učarovala. Jenže svůj obdiv před nimi nedokáže dát na odiv (zajímavá slovní hříčka).

Až do doby, kdy mu jednoho dne zazvoní telefon a v něm se ozve velmi příjemný hlas Claire Ibbetsonové, která žádá o pomoc s bohatou uměleckou sbírkou. Tajemná žena však domluvené schůzky vždy na poslední chvíli ruší. Ale proč? Je za tím pracovní vytížení? Nezájem o umění? Despekt ke komukoliv, kdo se o něj zajímá? Kdepak. Claire se bojí veřejného prostranství. (Chcete-li vědět, jak se této fobii odborně říká, tady najdete nápovědu). Proto zůstává schovaná v tajné místnosti ve svém domě (který je stejně jako ostatní lokace skvěle vybraný a dotváří tak perfektní atmosféru) a prochází se po něm jen tehdy, když ví, že tam nikdo není. Plachému Vigrilovi ale tento její handicap paradoxně vyhovuje a s neznámou se spřátelí. Může se ale jejich vztah nějak vyvíjet? A jak do toho pasuje liliputánka z baru odnaproti?

Italský (sám by asi preferoval spíše sicilský) režisér Giuseppe Tornatore určitě patří k nejosobitějším evropským tvůrcům. Doposud jsem od něj viděl Bio ráj, který se mi ale nelíbíl až tolik, kolik by chtěl. Naopak velmi, velmi příjemně překvapila hořkosladká Malena s Monicou Bellucci. K výraznému zamyšlení pak přinutila Neznámá. Nicméně po zhlédnutí semiautobiografické Baarie jsem musel konstatovat, že je patrně až příliš sicilská a může výrazně oslovit jen ty osoby, které z tohoto středomořského ostrova pocházejí nebo na něm někdy byly. Zároveň také platí, že jakési osobní zpovědi slavných režisérů bývají často osobní až příliš. Ačkoliv takové Tetro od Francise Forda Coppoly je dílo, na které jsem si za ty dva roky, kdy jsem jej viděl poprvé, vzpomněl už mnohokrát. V tomto ohledu bude ale beztak nejlepší přístup kupříkladu Olivera Stonea, který své vlastní zážitky zakomponovává do jinak (zdánlivě) fiktivních příběhů jako Zjizvená tvář, Četa, …

Touto Nejvyšší nabídkou režisér znovu prokazuje dvě již známé věci: zaprvé, že miluje filmy, tudíž je 
nedělá především pro komerční úspěch, nýbrž pro radost. A zadruhé, stejně jako miluje filmy, miluje také ženy a chová k nim velikou úctu, byť se v jeho dílech najdou scény, kdy to tak na první pohled možná nevypadá. Tento jeho nejnovější počin jsem zhlédl ještě před těmi ostatními, a proto mě docela mrzí, že musím konstatovat, se jejich autor někdy opakuje. Tyto momenty bych rozhodně nenazýval trademarkem, ale spíše nedostatkem tvůrčí invence. Ačkoliv takové pozorování dírkou by teoreticky mohlo, zohledníme-li autorovu zmíněnou lásku k filmu, odkazovat k Edisonově kinetoskopu. Ale, jak řečeno, pouze teoreticky.

Nic to ovšem nemění na tom, že Nejvyšší nabídka je až na dvě scenáristická rozhodnutí opravdu strhující. Tedy, abych to upřesnil: po nějakou dobu je Claire tajemná jako obsah kufříku v Pulp Fiction. Režisér/scenárista Tornatore před námi její tvář tají. Známe pouze její hlas. Jak asi vypadá? Jako Kate Beckinsale? Zoe Saldana? Ziyi Zhang? Sharon Stone? Rebel Wilson? Danielle Panabaker? Monica Bellucci? Na jednu stranu je trochu škoda, že odhalení její tváře není vyvrcholením samotného filmu, protože se dočkáme už někdy v jeho polovině. Ale na tu druhou je to asi dobře a vlastně se ani není čemu divit. Pokušení hlavní postavy je totiž stejně velké, jako to divácké – dá se říci, že teprve až s ním vidíme to podstatné.

Musím však přiznat, že ve scéně, kdy Virgil nafinguje svůj odchod z domu, ale přitom se schová za sochu, protože tak dychtivě touží Claire vidět, jsem se přistihl, jak mu podvědomě radím „Zmizni, zmizni, běž votamtaď!“. Skutečně to ale nebylo proto, že bych si na odhalení Claire chtěl počkat ještě další hodinu, ale proto, aby ona nepřišla na to, že ji pozoruje. Ono když se to vezme do důsledku, tak tvůrci se z tohoto pohledu dopustili té obrovské chyby, že představitelka Claire se objevuje přímo na plakátu k filmu! Takže pokud jej někde zahlédnete, nekoukejte se na něj. Myšleno tedy podívejte se hned jinam (pozn. rada platí pochopitelně pouze v případě, že se na tento film chystáte).

OK, toto odhalení je sice mírným zklamáním, ale Tornatoremu se podařilo z dané situace vcelku zkušeně vybruslit. Přesto se jedná o jakýsi předěl. Takhle, film si i poté udržuje hodně slušnou úroveň, ale už se to neobejde bez pochybností (o té nejpodstatnější později). Co mu ale opravdu uškodí, je finále. I o něm se podrobněji (tj. s možnými spoilery) ještě zmíním později. V tuto chvíli prozradím jen tolik, že vás taková možnost rozuzlení jistě napadne. A následná dohra v Praze (ano, v té naší), se rozhodně taky zrovna dvakrát nevyvedla. Stejně tak se jeví mírně bizarní sestavování automatonu. V podstatě přesně takového, jaký najde Hugo a Isabelle. A to i přesto, že v Nejvyšší nabídce je de facto prozrazeno, k čemu taková věc má vlastně sloužit.

Možná, že bude takovéto mírné prohřešky ochotní tolerovat. A to kvůli úchvatnému hereckému představení, jaké tu předvádí Geoffrey Rush. Virgil totiž bude 
nepochybně patřit mezi ty postavy, které charakteroví herci vyhledávají, ale mnohdy dlouho řeší, jak je správně uchopit. Geoffrey Rush by zasloužil potlesk na otevřené scéně, protože z Virgila Oldmana učinil díky přesnému timingu, oddanému přístupu a maximální koncentraci jednu z nejpozoruhodnějších a nejoriginálnějších postav snad od výstupu Seana Penna coby Cheyenna v Tady to musí být (shodou okolností též pod vedením italského režiséra). V Rushově filmografii by rozhodně měla být označena tučným písmem, a to nejen proto, že jí australský herec dokázal, že na filmovém plátně není pouze markýzem de Sade a kapitánem Barbossou.

Nejlepší nabídka je film, který určitě stojí za zhlédnutí. A to i v případě, že zrovna neholdujete výtvarnému umění. Tak, to nejdůležitější už, myslím, bylo řečeno, a teď si ještě trochu zaspoilerujeme. Předně, skoro vůbec se nechce věřit, že by se Claire po sblížení s Virgilem tak rychle zbavila toho svého handicapu, nechala ho po tolika letech odloučení od všeho a od všech v klidu pohybovat ve své bezprostřední blízkosti a nechala ho na sebe sahat. Jasně, říká se, že „láska dokáže divy,“ ale tohle je řešeno opravdu hopem. Tedy, ve finále se ukáže, proč tomu tak bylo, ovšem díky tomu se z Virgila stává naivní hlupák, což mu však nemůžeme mít za zlé, protože vlastně až na stará kolena našel ženu-přítelkyni, se kterou mu bylo skvěle. Režisér pak ponechává otevřený závěr, kde se nejdříve střídá starý a (možná zdánlivě) velmi starý Virgil. Není totiž tak docela jasné, jestli se má dříve odehrávat ústav či finále v netradičně vybavené pražské restauraci „Night and Day“, kde byla Claire před lety velmi, velmi spokojená. (Pan režisér si ale mohl uvědomit, že film uvidí i tuzemští diváci, a proto mohl nechat ze dveří odstranit papír „Pivnice U Milosrdných“.) Holt bude záležet na vás, jak s hlavní postavou tohoto jinak opravdu velmi zajímavého filmu naložíte, což zamrzí, protože v tomto případě nám to měl určitě sdělit jeho strůjce.