A vezmeme to hezky od méně zdařilého k nejpovedenějšímu:


VRABČÁCI (SPARROWS / ÞRESTIR)

 










 

Tento islandský film (jaké asi byly ty další?) režiséra Rúnara Rúnarssona opanoval soutěžní sekci Nová Evropa. A o čem vypráví? Islanďan Ari je v teenagerovském věku a zpívá v chlapeckém sboru. Jednoho dne mu matka oznámí, že odjíždí pracovat kamsi do Afriky, přičemž dodá, že tenhle světadíl není místem pro Islanďany v teenagerovském věku, kteří ke všemu zpívají v chlapeckém sboru. Ari tedy míří až tam na sever, kde sice není řeka plná ryb, ale přesto tam pobýval už jako malý. Bydlet bude nyní s babičkou a odcizeným otcem, jehož nazývá břídilem.
Víme, že tenhle ostrov se může pyšnit naprosto unikátní přírodou. Jestli si ale myslíte, že nám z ní tvůrci něco zajímavého ukážou, tak to jste na omylu. Prakticky celý film strávíme v té jedné vesnici, kde se dá zabíjet čas akorát brigádničením v rybí továrně, zpíváním, zevlováním s vrstevníky a souložením. Co na tom, že babička nedávno odešla a právě za ni probíhá jakási pietní akce – když jste teenager, roztoužené robustní sousedce přece nemůžete říct ne, ne?!? Pak ještě bude zapotřebí udělat dobrý skutek, aby hezká zfetlá spolužačka nepoznala, že byla znásilněna! Život na Islandu plyne zkrátka jinak – pomaleji. I proto, resp. přesto bych si Vrabčáky rozhodně netroufnul nazývat artem, protože pod pojmem „artový film“ si představuju spíše něco ve stylu Já, Olga Hepnarová nebo třeba ta dvě Pasoliniho díla, která jsem zatím viděl. Vrabčáci jsou zajímaví po vizuální stránce, a to díky využití chladných barev. Jakožto cesta do hlubin duše dospívajícího chlapce ale příliš přesvědčivě nefungují. Ani nepřeslechnutelně specifická hudba bývalého klávesisty slavné skupiny Sigur Ros na tom nic nemění.

HODNOCENÍ: 5/10
 

SEDM STATEČNÝCH SENIORŮ (RYUZO AND HIS SEVEN HENCHMEN / RYÛZÔ TO SHICHININ NO KOBUNTACHI)

 










 

Kdysi byli jakuzáci. Teď už jim je přes sedmdesát, ale když je to zapotřebí, stále si dokážou zařídit respekt. Když se syn jednoho z nich ocitne v průšvihu, nezbývá, než povolat starou bandu zpět a situaci nějakým svérázným způsobem napravit. Ono s takto rozličnými postavami, z nichž každá má o spravedlnosti trochu jiné představy, to jinak než svérázně prostě ani jít nemůže.
Kdo zná tvorbu, potažmo přímo osobnost Takeshiho Kitana, ten určitě ví, co od jeho filmů očekávat. Že v nich nebude chybět minimálně zmínka o jakuze, to je samozřejmost. A nutno dodat, že čím je starší, tím si na toto téma více dovoluje. Sedm statečných seniorů je komedie, do níž se znovu promítnul jeho záchodový humor, tudíž se dočkáme prdění nebo hlášek typu „to je kadění na hovno“, ovšem natrefíme i na transvestity nebo hamižné zástupce velkých společností. Prostě na co si Takeshi při psaní vzpomněl, z toho si dělá srandu. Ne vždycky je to ale opravdu zábava. Především kvůli tomu, že Sedm staečných seniorů je ze všech jeho filmů ten nejvíce ryze japonský, tj. v některých ohledech obtížněji srozumitelný zahraničnímu obecenstvu. Na charakterech jednotlivých postav se rozhodně také dalo ještě zapracovat (nejlepší je fanda Steva McQueena). A další věc – někteří Japonci vypadají skoro stejně, jako někteří jiní Japonci, což někdy výrazně znesnadňuje orientaci v tomto díle. V díle, jaké jsem jakožto velký příznivec Takeshiho Kitana (v hereckých úlohách – Sedm statečných seniorů nevyjímaje – vystupuje coby Beat Takeshi) jistojistě neviděl naposledy. Současně mě tento biják vybídnul k tomu, abych se znovu podíval minimálně na Sonatine, Děti se vracejí, Loutky a The Outrage.

HODNOCENÍ: 6/10

 
MARYLAND (DISORDER / MARYLAND)

 










 

Být vojákem má svá pro a proti. Získáte prachy, můžete získat slávu, ale zároveň nejsou výjimkou fyzické a psychické újmy. Vincent trpí PTSD (Posttraumatic stress disorder), ale kámoš mu i tak dohodí práci bodyguarda na jednom večírku, kde se to jen hemží důležitými a rádoby důležitými osobnostmi. Koná se v sídle vlivného businessmana, do jehož manželky se Vincent okamžitě zakouká. Proto bez dlouhého odmítání přijme nabídku zůstat jí a jejímu synovi nablízku v době manželovy nepřítomnosti. Hlavnímu hrdinovi však něco říká, že tenhle džob nebude mít zcela hladký průběh. Je to tou poruchou nebo spolehlivým instinktem, který si ve službě vypěstoval?
Předně, touto poruchou se film příliš nezabývá. A jestli mělo být záměrem se jí zabývat, na vině není nikdo jiný, než režisérka Alice Winocour. Přeci jen tohle není úplně téma pro ženu. Navíc ne pro takovou, která se snad ani sama s nikým takto postiženým nesetkala a která nedlouho předtím spolupracovala na naprosto odlišném projektu zvaném Mustang. Naštěstí nabídku zahrát si přijali dvě v dnešní době už proslulé mezinárodní hvězdy – Mathias Schoenaerts a Diane Kruger, do které jsem se sám zakoukal už před dvanácti rokama ve Tróji. Zmíněný herec, jehož kariéra v posledních letech nabrala raketový vzestup, si jako Vincent nepočíná nijak výstředně. Pouze když má zneškodnit nebezpečného protivníka, ale to je vlastně pochopitelné. A to samé platí pro závěrečnou scénu. Takže na celém Marylandu je nejpozoruhodnější znepokojivá hudba a dobře vybraná lokace. Jinak ale ničím nepřekvapí.

HODNOCENÍ: 7/10

 
LICKS (LICKS / LICKS)

 










 

Černošský nezávislý biják, ve kterém vystupují pouze dva bílí – přepadená paní a kunčaft, jenž osouloží černošskou prostitutku. Jednou z hlavních postav je D. Má hodnou přítelkyni, která mu věnuje cenný prsten. Přesto se znovu nenechá dlouho přemlouvat, aby pomohl vykrást jeden z těch typických obchodů, které vedou buď Asiati, nebo staří černoši. Jenže si přitom sám zavaří (obrazně řečeno) a na dva roky poputuje do kriminálu. Když vyleze ven, zjišťuje, že se dost věcí změnilo. Snad s výjimkou násilí, které je v kalifornském Oaklandu stále na denním pořádku …
Před i za kamerou se při práci na dramatu Licks sešla řada debutantů. Rovněž je vidět, že rozpočet byl mrňavý, nicméně tato skutečnost se nejvíce promítla na práci se zvukem, který byl málokdy úplně čistý. Z celého projektu je však cítit obrovské nadšení pro věc a není důvod nevěřit, že oaklandskou realitu zobrazuje velmi přesvědčivě. Zároveň film zanechává pocit, že za mnohé problémy si černoši mohou sami. A přesto si zachovávají cool tvář, oslovují se „nigga“, hustě mluví a co je nejdůležitější - i ti, kteří sešli na zcestí, se mohou polepšit. Licks nemůže konkurovat dílům typu Jednej správně od Spikea Leeho či Chlapci ze sousedství, pod nímž je coby režisér podepsaný John Singleton, ale i přes občas hrozící ztracení se v ději za zhlédnutí určitě stojí.

HODNOCENÍ: 8/10
 

TŘI DNY V ZÁŘÍ (THREE DAYS IN SEPTEMBER / THREE DAYS IN SEPTEMBER)

 










 

Marika je šlapka a je to na ní vidět, i když ji k tomu zřejmě přinutily okolnosti. Přesto se najdou tací, kteří to nepoznají. Jako třeba Jana, ke které si ve vlaku sedne poté, co v rámci sebeobrany zabila klienta. Jana míří na chatu nedaleko jezera, kde vyrůstala. Tady se mimo jiné potkává s kamarádem z dětství Genzem, jenž nyní nosí policejní uniformu. To Marika pochopitelně nerada vidí. Během těchto tří zářiových dnů pak začnou vyplouvat na povrch staré i čerstvé rány …
Tři dny v září jsou parádní thriller. A protože zemí původu je Makedonie, nechal nepatrně zavzpomínat na vynikající Třetí poločas – první film, jaký jsem vůbec kdy viděl na Febiofestu. Ten, který tam běžel letos, je v podstatě komorním příběhem, který jeho režisér Darijan Pejovski odvypráví čistě bez jakýhkoliv velkých zádrhelů. Bohatě si přitom vystačí vlastně se třemi postavami (Irena Ristić a Kamka Tocinovski jsou výborné a po celou dobu mezi nimi panuje takové v dobrém slova smyslu zvláštní napětí, jaké se může zvrtnout de facto v úplně cokoli), a také se zhruba stejným počtem nečekaných zvratů, takže těch 90 minut uteče, ani nevíme jak. Musím napsat, že bych hrozně rád někdy viděl hodně podobně laděný český film. Tři dny v září také nezapřou inspiraci u jiných tvůrců. Chtěl jsem dát o něco nižší hodnocení, ale ať přemýšlím, jak přemýšlím – až na zanedbatelné drobnosti nenacházím nic, kvůli čemu by si nezasloužily to nejlepší.

HODNOCENÍ: 10/10

 
JEREMY (JEREMY / EL JEREMÍAS)

 

Název filmu poukazuje k anglické podobě jména hlavního hrdiny. Tím je osmiletý chlapec s IQ 160! Samozřejmě, že to nemá jednoduché. Doma je obklopen méně bystrými členy rodiny, ve škole ho šikanují, v šachách poráží o osmdesát roků starší protihráče ... Dá se napsat, že mu jde, na co sáhne. Jenže tohle může být kontraproduktivní v tom smyslu, že není snadné zvolit si to nejsprávnější povolání. O pomoc požádá specialistu na práci s geniálními dětmi Federica Forniho, jenže se mu dlohou neozývá. A když se mu ozve, nezanevře Jeremías na svou rodinu?
Tenhle mexický film je prostě po všech stránkách famózní. Přesto jsem na festivalu viděl ještě jeden famóznější. Nepřekvapivě ze stejné země. Jeremy je hravý, bravurně zrežírovaný, od všech skvěle zahraný (tj. zároveň trefně obsazený – zvláště Martín Castro v titulní roli), výborně natočený a bezvadně sestříhaný. A samozřejmě perfektně napsaný (všechny postavy do příběhu skvěle zapadají). Hlavního hrdinu si okamžitě oblíbíme a s obrovským zájmem musíme sledovat, kterak si postupně na zeď věší nové vzory – Alberta Einsteina, Jima Morrisona, Marie Curie, Bobbyho Fischera, … Někdo by mohl říci, že v osmi letech má přece ještě spoustu času vybrat si, co bude dělat v dospělosti. Jenže on už vlastně dospělý je. Takže není nouze o vtipné, avšak i dramatické a dojemné situace. Pevně věřím, že se tenhle počin podaří co nejvíce zviditelnit. Kromě toho, co už bylo napsáno, také proto, že režisér Anwar Safa a scenáristka (a současně i partnerka) Ana Sofía Clerici, kteří byli hosty Febiofestu, jsou opravdu milí lidé.

HODNOCENÍ: 10/10

 
TENKÁ ŽLUTÁ LINIE (THE THIN YELLOW LINE / LA DELGADA LÍNEA AMARILLA)

 










 

Toño už je starší pán, takže poté, co ho na postu hlídače vrakoviště nahradí pes, dobře ví, že bude mít potíže sehnat jinou práci. Naštěstí se na něj brzy usměje štěstí. Tedy jak se to vezme, protože úkolem jeho a dalších čtyř spolupracovníků (a jednoho psa) bude kreslit na silnici čáru (tu plnou, tu přerušovanou). Konkrétněji po dobu cca dvou týdnu na úseku přesahujícím 200 kilometrů. Ještě k tomu v nepříjemném vedru. Nicméně bude dostatek času na to odkrýt životní příběh každého z nich a získat nové přátele. A ve finále se snad taky dozvíme odpověď na hádanku, jíž mohou znát jenom zkušení lajnovači.
Na první pohled se tahle práce jeví býti dosti nevděčnou a zbytečnou. (Zvláště, když za celou dobu projede kolem hlavních hrdinů asi tak pět aut, z toho jedno je jejich.) Toño ji přesto bere velice vážně. Dalo by se napsat, že se stává smyslem jeho života, jelikož jeho minulost naznačuje, že žádný jiný už nemá. Takže od ostatních vyžaduje disciplínu a neváhá je trestat snížením platu, když nerespektují jeho příkazy. Například – i když je vedro, koupání je nepřípustné! Atmosféru filmu úchvatným způsobem dotváří fascinující a zároveň nehostinná a takřka opuštěná krajina mexického státu San Luís Potosí, díky čemuž se v podstatě sami stáváme kolegy a kolegyněmi této pětice, jejíž představitelé předvádějí velice přirozené herecké výkony, čímž jen podtrhují působivost celého filmu. Samotná žlutá linie může potom mít rovněž symbolický význam, díky čemuž tento úžasný biják přinutí diváky i divačky nad ledasčem užitečném a důležitém přemýšlet. Tenkou žlutou linii produkoval mimo jiných také Guillermo Del Toro, takže se dá očekávat, že tady to s tím zviditelňováním půjde mnohem snadněji, což je jedině dobře. Tenká žlutá linie totiž nabízí vskutku výjimečný filmový zážitek!

HODNOCENÍ: 10/10

 
Letošní ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha – Febiofestu opět potvrdil, že se jedná o jedinečný filmový festival, který se může pochlubit nejen mimořádným, chvályhodným a pestrým výběrem filmů, ale i tím, že se mu daří přilákat vskutku hvězdná jména. Během dubna ještě pokračuje v krajských a nejen krajských městech po celé ČR. Už teď se ale nemůžeme dočkat příští, celkově čtyřiadvacáté přehlídky.

FOTO: Febiofest.cz