Kdepak, když uvede stroj času do chodu parta studentů, časoprostorová kontinuita už ví, že dojde k jejímu narušení. Mladík David Raskin zdědil po otci mimořádnou inteligenci, která jej má dostat na prestižní institut. To se také povede, jenže přidělené stipendium není takové, jak se čekalo. Proto štrachá na půdě v naději, že objeví něco, co by pomohlo k oceněníhodnému experimentu. Překvapí jej ségra Christina, se kterou mají úchylku všechno natáčet. Najdou kameru se záznamem Davidových sedmých narozenin, na nichž ovšem něco nehraje. Oslavenci jsou totiž hned dva – jeden sedmiletý (to je v pořádku) a jeden v současném Davidově věku, tedy zhruba osmnáctiletý. Jak píšu, tady něco nehraje. S tím budou muset pomoci kámoši Quinn a Adam. Jak ale do všeho zapadá Jessie Pierceová, největší kočka ze školy?

Tenhle film měl původně jít do kin také u nás, jenže nakonec z toho sešlo, což je vlastně docela škoda, protože své diváky by si určitě našel. Přestože celkově vzato nepřináší prakticky nic nového a vzhledem ke způsobu, jakým je natočen, má poněkud rozpolcený/rozporuplný účinek. V podstatě by se teoreticky dalo napsat, že jde o found footage sci-fi, nicméně stejně jako třeba u Ghoula (jenž samozřejmě není sci-fi, ale je found footage) tu několik věcí nesedí. Třeba kdo a proč to zrovna takhle sestříhal? Nebo proč postavy natáčejí i věci, během kterých by se snad vůbec nikdo kamerou nezdržoval? Mají snad některé skoky v obraze (viz závěrečné setkání) znamenat, že setkání proběhlo několikrát, dokud nebyl hlavní hrdina s jeho vyzněním spokojený, jako tomu bylo předtím u Quinnovy zkoušky z chemie?

No, ten závěr je vůbec hodně nepovedený, ale to předbíhám. Zkrátka natáčení ve stylu found footage se de facto rovná vztupu na hodně tenký led – vše musí být předem dokonale promyšleno, což tady neplatí i proto, že scenáristé přicházeli s novými nápady ještě přímo na plac. Připadá mi, že jediným dílem tohoto (sub)žánru, které je udělané tak precizně, že vlastně (v současnosti) nevyvolává žádné otázky ve stylu těch výše uvedených, je to nikoliv první, nýbrž asi nejznámější (a nejděsivější), tedy Záhada Blair Witch. Ale to jsem, pravda, přeci jen malinko odbočil, protože v Projektu minulost se žádná čarodějnice s nekalými úmysly nevyskytuje.

Zato se tu vyskytuje parta studentíků, ke kterým si jistě po počátečním otrkávání najdete cestu. Možná dokonce natolik, že se s nimi spřátelíte a budete jim přát všechny ty výhody, kterým se jim díky stroji času dostane. Dokonce i odpustíte, když jeden z nich poruší stanovená pravidla. Jejich představitelé a představitelky – Sofia Black-D’Elia, Jonny Weston, Sam Lerner, Allen Evangelista a Virginia Gardner se očividně pro scénář debutantů Jasona Pagana a Andrewa Deutchmana, respektive pro jeho téma, nesmírně nadchli a snad v každé scéně z nich vyzařuje chvályhodné odhodlání. I díky jejich výkonům si film po celou dobu udržuje vynikající rytmus, takže jsem maximálně přesvědčený o tom, že ač holt nepřichází s ničím vyloženě novým, při jeho sledování (též zásluhou metody, jakou je natočený) se jistojistě nudit nebudete.

Projekt minulost má co se konceptu týče nejblíže asi k Osudovému doteku. Co se napětí a nepředvídatelnosti by obě díla snad ještě byla přibližně na stejné úrovni, nicméně jinak ten novější kvalit toho staršího nedosahuje. Jednak proto, že vznikl až po něm, druhak proto, že samotné přenosy v čase jsou vyřešeny poměrně nezajímavě, a třeťak (?) – závěr se hrubě nepovedl. Ačkoliv pořád jej můžeme považovat za nejlepší z těch tří dostupných, neboť dva se nacházejí v bonusové sekci, kde rovněž nechybí vystřižené scény a alternativní začátek, po jehož zhlédnutí si můžeme oddychnout, že jej tvůrci nenechali ve filmu. A co je na tom nejlepší, protože to rozhodně nebývá zvykem – všechno je otitulkováno!

FOTO: cinema.de