Rozvedený Lucas má se svou bývalou ženou syna Marcuse, se kterým pořád výborně vychází, přestože bydlí každý jinde. Lucasovým domovem je nyní malé dánské městečko nebo možná větší dánská vesnice, kde pracuje jako učitel, resp. vychovatel ve školce. Jako učitel ve škole pracoval dříve. S děmi rád tráví čas, protože ho mají rády a rády si s ním hrají. Vůbec nejraději ho má malá Klárka, shodou okolností dcera jeho nejlepšího kamaráda Thea (Thomas Bo Larsen) a jeho ženy Agnes (Anne Louise Hassing), kteří mají ještě jednoho náctiletého syna. Sám Lucas si také najde novou přítelkyni – cizinku Nadju (Alexandra Rapaport), a vypadá to, že se mu začne opravdu dobře dařit. Jedna domluva však zapříčiní, že Klárka řekne něco, co neměla. Od této chvíle se z Lucase stává veřejný nepřítel č. 1!

Od režiséra Thomase Vinterberga jsem dosud viděl jediný film, ovšem zrovna ten obecně považovaný za jeho nejlepší. V něm se na Rodinné oslavě dozvědí lidé cosi nepěkného. Vznikla právě podle manifestu Dogma 95, jehož body Vinterberg zformuloval spolu s Larsem von Trierem, Kristianem Levringem a Soren Kragh-Jacobsenem. Z tohoto důvodu nenajdete (resp. byste neměli najít) v titulcích režisérovo jméno. Musím říct, že tehdy mě to dost překvapilo, protože když se dílo podaří, každý tvůrce pod ním přece musí chtít být podepsán. Kór když je takhle unikátně natočené. Když jsem zjistil, jak se režisér jmenuje, sledoval jsem jeho filmografii a byl jsem hodně zvědavý na jeho další film. To se psal zhruba rok 2008 a od té doby jsme se s jeho tvorbou pořád nějak míjeli.

Teď míří do našich kin už nedogmatický Hon (což mimo jiné znamená tradičnější filmařinu), o kterém se mluvilo v tom smyslu, že se jím Vinterberg znovu dostává do formy. Jako důkaz může posloužit právě Cena za nejlepší herecký výkon pro Madse Mikkelsena a Cena ekumenické poroty z Cannes, následovaná Cenou za scénář na Evropských filmových cenách, kde se mimo jiné radoval z vítězství v kategorii Nejlepší animovaný film český Alois Nebel. Moje očekávání byla tedy opravdu velká, přestože jsem si v minulosti už několikrát potvrdil, že ocenění z Cannes by pro mě osobně nemělo sloužit jako záruka kvality.

Režisér nám nejprve představuje Lucase jakožto velmi slušného člověka, který je mezi lidmi oblíbený. Když je ovšem nařčen z ošklivého zneužívání dítěte/dětí, v podstatě se nebrání a neusiluje o dokázání své neviny! Proč? To čeká, že něco takového jen tak samo od sebe vyšumí? No, možná by to šlo, ale na jiném místě. Ani když se vše začne vyhrocovat, stále ho nenapadne alespoň zvýšit hlas nebo dát kvůli křivému obvinění na odiv nějaké, jakékoliv emoce (vztek, zoufalství, …). Díky tomu pak několik následujících dialogů a situací přinutí i nás, diváky, pochybovat: Udělal to nebo to neudělal? Až potud, tedy zhruba do poloviny filmu, sledujeme velmi inteligentně napsané drama.

Ovšem hned poté nám začne napětí poněkud upadat. Režisér totiž v podstatě záhy prozradí, jak se věci ve skutečnosti mají a bohužel, přestane se vyhýbat klišé. Takže uvidíme věci, které jsou předvídatelné prakticky od samého začátku. A my se tak místo na dění na plátně jako takové začneme soustředit spíše na režisérovy přehmaty, na policejní auto, které vůbec nevypadá jako policejní, na policajty, kteří vypadají spíše jako zaměstnanci bezpečnostní agentury, a také na to, že když člověk přijde z venčí, kde očividně musí být pěkná kosa, do obýváku, kde očividně žádná kosa není, nezamlží se mu brýle. Lucasovi sousedé pak skutečně začnou dělat věci, které by civilizovaní lidé dělat neměli. I když …

I když je pravda, že ve filmu Hon jsou stále vcelku uvěřitelní, protože se ukáže, jak už bylo naznačeno, že Lucas prostě narazil na skupinu hodně svérázných lidí. Za sebe musím říct, že věřím tomu, že je možné, aby se takhle sešli na jednom místě. Někdo by ale klidně mohl tento film zařadit i do mysteriózního žánru, protože by se mu nemuselo chtít věřit, že by tolik dospělých mohlo věřit jedné malé holčičce, o které navíc sami vychovatelé (!) říkají, že „má bujnou fantazii“. Ona totiž vše díky nesprávně položeným otázkám potvrdí. Ale pozor! A myslím opravdu dobrý pozor!!! I když to později sama několikrát popře a přizná se, že si vše vymyslela, její vlastní matka (!) ji přesvědčuje, že se to skutečně stalo!

Proč to sakra dělá? Jedna věc je, že si většina lidí myslí (a Agnes k nim tedy evidentně patří), že „děti mají vždycky pravdu“. Sice je to extrémně absurdní, ale budiž. Právě v tento moment je vynikající příležitostí pro Nadju, aby o sobě dala vědět a postavila se na tu správnou stranu. Jenže ona de facto souhlasí s ostatními, místo toho, aby byla Lucasovi oporou. Jako by všichni, Nadju tedy nevyjímaje, byli šťastní, že se naskytla příležitost vyklouznout z toho maloměstského/velkovesnického stereotypu, a když už se tato aféra objevila, mají potřebu ji pořádně nafouknout, aby měli co dělat. A vůbec jim nevadí, že člověk, kterého nyní nenávidí, byl ještě před pár dny jejich nejlepším kamarádem. Další pozor! Přitom i policie Lucase propustila, protože nenašla jakékoliv důkazy! Jistě, kdyby se něco takového týkalo vašeho dítěte, asi byste také reagovali poněkud podrážděněji. Ale tihle lidé jednají naprosto bez rozmyslu a neváhají se uchýlit k pěstním (a možná i jiným) soubojům.

Jeden takový souboj předchází nejlepší scéně filmu (spolu s tou v kostele), ve které dostane Lucas „přes držku“, ale poté se zachová naprosto nečekaně. Mads Mikkelsen zahrál tuto pro sebe poměrně neobvyklou postavu výborně. Dokonce bych řekl, že je přesvědčivější, než ve svých drsnějších rolích. Ale i ostatní postavy jsou výborně zahrané. Jo, dánští režiséři a režisérky prostě mají práci s herci skvěle zmáknutou a umí vybrat pro jednotlivé role ty správné herecké typy. O představilce Klárky Annice Wedderkopp je třeba zmínit se zvlášť, protože podle toho, jak opravdově svou úlohu sehrála, si troufám tvrdit, že bude-li v herectví pokračovat dál, určitě o ní ještě uslyšíme. V tomto případě Thomas Vinterberg snad ani nemohl vybrat lépe.

Hon se zabývá divácky vděčným tématem, kdy se dav rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou, protože je přesvědčen o své pravdě. Tato zápletka se dá aplikovat v podstatě na kterýkoliv žánr. Poprvé ji s velkým úspěchem zpracoval slavný německý režisér Fritz Lang ve svém filmu Byl jsem lynčován. A abych se přiznal, sám jsem na toto téma natočil jeden svůj filmeček :-) . Hon má jistou výhodu v tom, že se odehrává na malém prostoru, protože díky tomu má správně tísnivou atmosféru. Možná, že by bylo zajímavější, kdyby se někteří vesničané nakonec vydali pronásledovat hlavního hrdinu do lesů s nabitými flintami a on se musel skrývat jako Rambo, což do značné míry naznačuje trailer. Pak by rozhodně nebyla nouze o vskutku vypjaté momenty. Ovšem zvolené finále je asi lepší, protože vás přinutí se nad tématem tohoto filmu ještě jednou pořádně zamyslet.