Na začátek si připomeňme děj, uvedený už v našem speciálu: Planeta země v nepříliš vzdálené budoucnosti. Bývalý boxer Charlie Kenton už s nikým nezápasí, protože jeho oblíbený sport teď patří jen a pouze cca 2,5 metrů velkým a 900 kilo těžkým robotům. Posedlost násilím už dosáhla ve společnosti takové úrovně, že pokud diváci nevidí, jak silnější rváč rozemele svého soupeře na šrot, nejsou spokojení. Boxeři z masa a kostí zkrátka už nemůžou něco podobného splnit. Charlie svým způsobem přesto u svého původního povolání zůstal. A když pak spolu se svým dlouho odcizeným synem Maxem najdou starého robota, rozhodnou se ho vytrénovat a udělat z něj šampiona.
 

A nyní si povězme něco málo o těchto zápasících strojích. Ve skutečnosti je předehráli praví boxeři, kteří měli na sobě stejné obleky jako herci v Avataru či Tintinových dobrodružstvích. Jejich pohyby byly následně právě pomocí motion capture technologie převedeny na digitální roboty. To vše již několik měsíců před natáčením. Na place pak jen tvůrci nasměrovali kamery na prázdný ring a trikaři vše skombinovali dohromady s herci. V tomto případě by ale neměli Hugh Jackman a spol. v podstatě na co reagovat. A proto na popud produkujícího Stevena Spielberga vznikli čtyři roboti ve skutečné velikosti, protože „dívat se takovému robotovi přímo do tváře velmi pozitivně ovlivňuje herecký výkon.“

A výsledek toho všeho? Cool podívaná, která takřka nemá obdoby. To, že jsou „roboxeři“ o mnoho menší než Transformeři má obrovskou výhodu v tom, že v jejich společnosti nejsou lidé jen pouhými nicotnými loutkami, které hrají potažmo až druhé housle, ale naopak lidská rasa je v Ocelové pěsti stále dominantní. Roboti se nepromění v Chevrolet Camaro a ani se nevzbouří proti lidem. Tihle boxeři jsou zkrátka maximálně disciplinovaní. Jakmile zazní gong, odeberou se podle pravidel do svého rohu, třebaže by klidně mohli další ranou soupeře dorazit. Čili o nich můžeme říci, že jsou vpravdě humanoidní.

Ovšem pouze o robotovi, kterého vyhrabou na skládce Charlie a Max, můžeme bez obav mluvit jako o ostatním rovnocenné postavě. Atom, jak byl pojmenován, působí díky svým modrým svítícím diodám místo očí opravdu hodně lidsky, že byste se asi ani nedivili, kdyby začal mluvit jako Číslo 5 nebo Sonny. Celý dojem ještě znásobí funkce „stínový režim“, díky které dovede přesně kopírovat pohyby ze svého okolí. A tak ho Charlie naučí sám podobným úderům, které rozdával Sugar Ray Leonard, přičemž právě tento slavný boxer trénoval představitele hlavní role. Ostatní roboti, ať už je to Twin Cities (má dvě hlavy) nebo neporazitelný šampion Zeus, jistě i pro vás, na rozdíl od Atoma, stále zůstanou jen pouhými stroji.

Opravdu se jedná o cool podivanou, která ovšem mohla být supercool. To by ale muselo být ve filmu zápasů více. S trochou nadsázky, ideální by bylo, kdyby celá Ocelová pěst zobrazovala jeden velký robotický zápas, popř. i s tréninkem. Protože cokoli se děje mimo ring a nesouvisí s roboty, je jen velice málo zábavné i zajímavé. V podstatě sledujeme pouze lacinou a mnohokrát viděnou variaci na téma „komplikované rodinné vztahy“, což je dějová linie, která s tou boxerskou dost dobře nefunguje. Tato zápletka připomene třeba drama Do útoku, ve kterém řidič kamionu Sylvester Stallone, podporován svým mimořádně šikovným synem, soutěží na šampionátu v páce o tirák a peníze. A při některých scénách Ocelové pěsti se vám zase určitě vybaví Rocky, přičemž inspiraci oběma filmy přiznal sám režisér Shawn Levy. Vzhledem k tomu je trochu s podivem, že do hlavní role neobsadil Stalloneho. Ocelová pěst by se tak mohla klidně jmenovat Rocky 7.

Ocelová pěst není až taková filmová událost, jak se čekalo. Značně jí škodí k tématu robotů nevhodný a kýčem zavánějící příběh otce a odcizeného syna, který se stává jen přeslazenou vatou, která zdržuje od mnohem působivější akce. Ta totiž v tomto filmu, spolu s vynikajícím soundtrackem opravdu stojí za to! Ale scény, ve kterých se postavy radují z toho, co dokázaly, jsou natolik směšným pokusem o dojetí diváků, že se jim nelze nezasmát. V podstatě bychom mohli tento spektákl klidně nazvat nostalgickým výletem režiséra do 80. let, protože z nich jednak čerpal inspiraci, a de facto zároveň skládá poctu jedné z tehdejších akčních ikon. Ještěže je tu kromě vynikajících efektů alespoň Hugh Jackman, kterému by se jistě vedlo lépe bez Dakoty Goyo, jehož nejlepší moment se dostavuje ve scéně, kdy Atom kopíruje jeho pohyby při songu Give it a go. Spíše by bylo mnohem, mnohem zajímavější, kdyby se o robota staral Charlie jen se svou přítelkyní Bailey (Evangeline Lilly), která má takhle bohužel méně prostoru, než kolik by si bývala zasloužila. Případné pokračování, ovšem s promyšlenějšími vedlejšími dějovými liniemi a více souboji, by jistě znamenalo výjimečnější podívanou. Přesně takovou, jakou původně slibovala už tato sci-fi.