Rodina pro něj byla vždycky velkým tématem, které nacházíme nejen v kultovní trilogii Kmotr. Zároveň se ve vícero případech věnoval času, tj. nejen v kultovní trilogii Kmotr, v jejíž druhé části porovnáváme Vita Corleoneho s jeho synem Michaelem ve stejném věku. Francis Ford Coppola proměnil v 70. letech 20. století ve zlato všechno, na co sáhnul. Největší úspěchy tedy zažíval v době Nového Hollywoodu, kdy se do popředí drali mladí režiséři, kteří svými bijáky měli hodně, co říct, a kteří se například nebáli ignorovat happy end. Nenatáčeli podle jedné a té samé šablony, jako se to do značné míry děje v současnosti (a jako se to dlouhodobě děje v projektech Martina Scorseseho), a proto právě na tohle období leckteří diváci a divačky s velkou nostalgií vzpomínají.

Zrovna Francis Ford Coppola měl vždycky jasnou vizi, jeho projekty často nepostrádají ucelenost a de facto všechno, co se v nich přihodí, má svůj dobrý význam. K tomu platí, že téměř vždycky natáčel pro intelektuálněji založené obecenstvo (jednou z toho minima výjimek bude komedie Peggy Sue se vdává, jelikož potřeboval splatit dluhy způsobené neúspěchem snímku One From the Heart, což se mu nakonec kompletně povedlo až díky Vyvolávači deště), tedy pochopitelně neexistuje jakýkoli průsečík mezi jeho tvorbou a tvorbou kupříkladu Rudolfa Havlíka, jenž v říjnu 2024 pošle do kin nenáročný Poklad. Držitel pěti Oscarů si i v pětaosmdesáti udržuje úžasný přehled a nezapře velkou vzdělanost, což promítnul taky do místy filozofujícího Megalopolis, pro které – aby jej konečně dotáhnul – rozprodal část svých proslulých vinic v kalifornském Napa Valley. A znova potvrdil, že se nebojí při natáčení riskovat, protože chce dělat filmy, u kterých vlastně neví, jak je natočit. Tvrdí, že ten daný film mu ten správný klíč vždycky prozradí sám.

 










 

V Megalopolis se inspirace hledala nikoli v Metropolis, nýbrž ve Světě za sto let a v ještě daleko větší míře ve starověkém Římě, kterým se inspirovali také američtí Otcové zakladatelé (tj. parta kolem George Washingtona) při zakládání Spojených států amerických, které se tudíž nestaly královstvím, ale republikou. V současném New Yorku se údajně nacházejí pamětihodnosti, které odkazují k dávné civilizaci z Apeninského poloostrova. Příběh se odehrává v Novém Římě a režisér nechává postavám pro zdůraznění onoho propojení původní jména … a někdy i vlastnosti, což se nejlépe demonstruje na případě Crassuse, jenž je nejbohatším člověkem široko daleko.

Prazákladem pro Francise Forda Coppolu byla skutečná událost, jaká vešla do dějin pod označením Catilinovo spiknutí. V něm se zmíněný aristokrat pokusil zničit propast mezi chudými a bohatými, přičemž nebyl příliš nadšený ze stávajícího státního zřízení. Chtěl se stát konzulem, jenže proti němu stál Marcus Tullius Cicero, považovaný za jednoho z těch nejvíc nejlepších řečníků starověku. Catilina, který dostal pro film profláklejší křestní jméno Caesar místo svého původního Lucius, je od té doby považován za záporáka, protože prohrál. Ale co když byly jeho myšlenky vpravdě ušlechtilé a pomohly by k vytvoření utopické společnosti? Druhá věc: Caesar v Megalopolis pracuje jako architekt, přičemž za vynález revolučního vynálezu zvaného Megalon dostal Nobelovu cenu. A k tomu dokáže zastavit čas!

 

Že by ale chtěl režisér zrovna tato témata nějak výrazně hnát do popředí, tak to se tvrdit nedá. Problém trochu může pro některé spočívat v tom, že to po zhlédnutí zavání pocitem, že do tohoto projektu chtěl narvat prakticky úplně všechna témata, jaká jej za těch čtyřicet roků zaujala, včetně umělé inteligence, pádu vesmírného satelitu, politického atentátu nebo mladých popových hvězdiček, které třeba jediná skladba vystřelila na výsluní. Proto se tentokrát nemůžeme bavit o nějaké promyšlené ucelenosti, jelikož ledacos nasvědčuje tomu, že kdyby se – až na hrstku výjimek – scény náhodně zpřeházely, výsledný dojem by s největší pravděpodobností zůstal stejný. Nicméně v Megalopolis i tak pořád je, na co se dívat, a tím, že známe předchozí tvorbu Francise Forda Coppoly, jsme při sledování neustále nuceni přemýšlet nad tím, co jsme právě viděli, a hledáme hlubší souvislosti, které můžou ovšem začít naskakovat až při druhém zhlédnutí.

Ano, byla možnost celý koncept jednoduše postavit na té rivalitě Catilina vs. Cicero (Giancarlo Esposito), kteří by si ve svém snažení házeli klacky pod nohy a snažili se jeden druhého přechytračit. Situace by se tuplem vyhrotila poté, co by si první jmenovaný začal s Julií – trochu divokou, avšak jinak okouzlující a bystrou dcerou toho druhého. Jenže příběh dvou vlivných, po moci bažících jednotlivců, by pro režiséra neměl potřebný rozsah a přesah. Pokud se máme bavit o nějaké rivalitě, tak bude vlastně jednostranná a bude se týkat nebezpečného populisty Clodia Pulchera, který jest nepřející vůči svému bratranci Caesaru Catilinovi. Dost možná jde o narážku na Donalda Trumpa, jenž s Francisem Fordem Coppolou chodil do stejné školy. Nebezpečí se násobí, když spřáhne síly se svůdnou televizní reportérkou-zlatokopkou Wow Platinum (Aubrey Plaza).

 










 

Prolínání minulosti se současností (spíše tedy v USA než v celosvětovém měřítku) funguje, tak jako začlenění shakespearovského vypravěče, kterým je Catilinův řidič/sluha, jehož ztvárňuje Laurence Fishburne, jenž kdysi dávno lhal o svém věku, aby si mohl zahrát v Apocalypse Now. V obsazení jinak nechybí ani Coppolova sestra Talia Shire, ani jeho synovec Jason Schwartzman. Vedle v současnosti žádaných herců a hereček, jako jsou Adam Driver a Nathalie Emmanuel, natrefíme v Megalopolis i na ty, které aktuálně na velkém plátně často nevídáme. Sem patří problémový Shia LaBeouf či režisérovi vrstevníci Jon Voight a Dustin Hoffman. I tohle lze filmu a jeho strůjci přičíst k dobru, že se ani v tomto směru, na rozdíl od velké většiny ostatních filmařů (jednou s výjimek bude určitě Robert Rodriguez, který s ním shodou okolností natáčel tenhle výborný rozhovor), nebojí zariskovat. Čili jestli se říká, že risk je zisk, tady to rozhodně taky platí.

Megalopolis je film, který by na první dobrou bylo snadné odsoudit. Třeba i proto, že se do něj jeho stvůrce pustil takhle v pokročilejším věku. Nelze se ovšem zbavit dojmu, že kdyby Francis Ford Coppola tuhle podívanou realizoval už v osmdesátkách, od aktuální verze by se celkově vzato zase tolik nelišila. Všímavější diváci, kteří od audiovizuálního díla neočekávají jen čirou zábavu, a kteří si tudíž tuhle novinku jistě nenechají ujít, budou muset uznat, že obsahuje několik velice pozoruhodných, originálních a osobních momentů, mezi které opětovně patří také nezdolná víra v lidstvo. A její autor nepochybně zasluhuje takový respekt, abychom jeho myšlenky měli chtít pochopit. Ve filmu, na jehož vizuálních efektech se mimochodem podílela i pražská UPP, se říká: „Skutečný génius je často nepochopený.“ I vzhledem k tomu dávnému rozkmotření se s hollywoodskými studii to na Francise Forda Coppolu celkem pasuje. A proto je skvělé, že po tomto splněném přání hodlá dál pokračovat v natáčení filmů.


ZAJÍMAVOSTI O FILMU JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe