Režisér Tatsuya Yamamoto se inspiruje trestným činem, kterému se v jeho domovině říká „to jsem já“. Mladý podvodník se dovolá starému osamělému pánovi nebo staré osamělé paní a řekne, že je jeho/její vnuk. Dostal se do problémů a potřebuje peníze, pro které pošle kamaráda. Důvěřiví prarodiče pochopitelně souhlasí, a pak se nestačí divit. Šóta je právě takový syčák. Z telefonu zjistí, že cizí babička prodává v hudebninách na místě zvaném Amakusa (nikoli Asakusa), kde se kdysi udál velký požár, po kterém jakoby se tady zastavil čas. Pasáž, ve které se babiččin krámek nachází, bývala kdysi vyhledávaným centrem nákupů, leč v současnosti vesměs zeje prázdnotou. Když nepočítáme hrstičku babiččiných zákazníků, co nechávají peníze ve k tomu určené kasičce, pokud zrovna stará paní odběhne nahoru do svého bytečku. A také sem chodí na harmoniku hrát jedna holčina.

A práce a záliba sem zavedou ještě jednu. Jmenuje se Kijora, působí coby moderátorka v místním rádiu Včelka a hodlá uspořádat promítání starých snímků z tohoto všemi šintoistickými bohy zapomenutého místa. Pátrání po starých záznamech ji zavede i do babiččiných hudebnin, kde se setká s Šótem, což nemusí automaticky přinést romanci. A když, tak na japonský způsob. To znamená bez jakýchkoli výrazných gest a projevů lásky. Nicméně o tu tady ani tak nejde, resp. jde, ale ne o tu mezi mužem a ženou v podobném věku, nýbrž spíše ke starším lidem, kteří se snadno můžou stát cílem podvodů a kteří nepochybně zasluhují úctu.

Taky jde o to, že režisér vypráví v extrémně pomalém tempu, což vede k myšlence, že bychom občas bývali uvítali, kdyby nepřišla Kijora jako spíše Gojira, protože ta by s sebou stoprocentně přinesla trochu vzruchu. Ona mladá žena v rádiu pouští zvuky Amakusy do Tokia, což připomene, jak Petr v Samotářích pouštěl v rádiu „krásnej kašel“. Dobré, že nám bude představena její spontánní cool kamarádka Jukari, jejíž přítomnost určitě potěší více, než přítomnost pána, co vyrábí strašáky, z nichž někteří evokují masky z divadla kabuki. Až do jedné z předfinálních scén přitom tváří se toto býti výraznějším úkrokem stranou.

 










 

Nejvíce zarážející bude vizuální stránka, kvůli které můžeme mít pocit, že sledujeme spíše studentský film. Na druhou stranu, při sledování si nelze nevšimnout, že měl režisér jasnou vizi, jakou ze svého pohledu nepochybně naplnil, ač si v rámci mizanscény neohlídal všechno (nejen perspektivu). Nicméně tento jeho snímek zároveň dokládá, proč nedosáhnul i ve světě takového věhlasu jako jeho kolegové Takashi Miike nebo Takeshi Kitano (který měl hrát v závěru toho pána na loďce, co Šótovi ukáže sochu!). Není to o tom, že má na kontě nepoměrně méně titulů, nýbrž o tom, o čem vypráví a jak to vypráví. Japonský filmový minimalismus má slušnou tradici, nicméně v současném zrychleném světě není příliš velká šance, že by v konkurenci obstál.

Navždy spolu je film, kterému nevypomůže ani to, že se při sekvenci s pouštěním filmů vybaví slavné horory Kruh či Sinister. Jenže Yamamoto nechce strašit. A nečiní tak ani v té scéně se strašáky, která není hororová, jako spíše surrealistická. Současně poněkud uniká od epiky k lyrice, takže kdekdo může mít pocit, že vícero scén ve větší míře jenom uměle prodlužuje stopáž – nejen viz delfíni. Navždy spolu bude s největší pravděpodobností patřit do té sorty filmů, pro jejichž sledování musí být optimální nálada. Na rozdíl od přeci jenom mainstreamovějšího Drive My Car, co jsme mohli vidět v roce 2022. A patrně i rovněž japonských a na Oscara nominovaných Dokonalých dnů, jaké u nás v závěru letošního března zamíří do kin.




FOTO: KITASHIRAKAWAHA