Většinu času tudíž strávíme v 70. letech, pouze na kratší dobu se podíváme do roku 1981. Normální, chronologické vyprávění by přitom bylo mnohem smysluplnější, protože ten návrat o 2 roky zpátky a následná retrospektiva nemá plnohodnotné opodstatnění. Ale případný rámec, kdy na úplný začátek vidíme Takeshiho Kitana ze současnosti, kterak si má přebrat další cenu za svoji tvorbu, by filmu určitě slušel. Čekání si krátí svým oblíbeným stepováním. Ačkoli to vypadá, že si jím nepřipomíná svoje počátky a dlouhou cestu, kterou od té doby ušel, nýbrž tak zmírňuje svoji nervozitu.

Každý musí nějak začít. Mladému Takeshimu se líbily komediální scénky pana Fukamiho. Ten se záhy stal jeho učitelem. I když učitelem asi nebude to správné slovo, protože Takeshiho humor, jaký provozoval s kolegou Kiyoshim v rámci manzai, což je japonská forma stand-upu, byl dosti specifický. Tedy alespoň z pohledu Středoevropana, neboť Japoncům i Japonkám se očividně líbil a pořád líbí. Jeho základ do značné míry tvoří cynismus a „fekalismus“. První přístup několikrát zvolil později coby režisér při svých jakuzáckých projektech, zatímco druhý ponejvíce uplatnil v komedii Všichni to dělají, u které se dvě třetiny válíme smíchy, aby se následně objevilo obří lejno. Inu, jak se říká: „Jiný kraj, jiný mrav.“

Hlavní lokací se stává France-za, neboli striptýzový klub v tokijské čtvrti Asakusa. Tady se holky svlékají, což nám potvrdí jedna výborná, resp. možná úplně nejlepší scéna, třebaže režisér nenechá Mugi Kadowaki vysvléknout úplně. Tahle herečka ztvárňuje dívku Chiharu, která tedy v klubu pracuje jako striptérka, nicméně ze všeho nejraději by zpívala, protože má krásný hlas. Její reálný předobraz, tj. Takeshiho tehdejší kolegyně, se klidně mohla z části stát inspirací pro Harunu v Loutkách. V případě Chiharu budeme svědky kouzelného okamžiku, kdy si začne představovat, že vystupuje před obecenstvem, které opravdu zajímá její zpěv a až potom její prsa. Hodně zamrzí, že tvůrci k takto kouzelným momentům nesáhnou častěji.

 










 

Snad mají důvod ten, že se chtějí realisticky soustředit na to, kterak Takeshi získával komediální znalosti od pana Fukamiho. Ten s ním rozhodně nejednal v rukavičkách, nicméně si to nechal líbot, jelikož úcta ke stáří je v Japonsku zřejmá snad více, než kdekoli jinde na světě. Promítla se vlastně i do scény, ve které si hlavní hrdina bez dovolení půjčí mistrovy stepařské boty, a pak si myslí, že mu je ve své velkorysosti zadarmo přenechá. Faktem zůstává, že události ve filmu nepůsobí dojmem, že by Fukami sehrál v kariéře Takeshiho Kitana tolik zásadní roli. Jeho největší přínos spočíval v tom, že mu dal jako první šanci a nedal na něj dopustit, poněvadž rozpoznal nevšední talent.

Podle všeho mu dopomohl spíše zákulisními domluvami. Čili na první pohled nejde o žádného pana Miyagiho, který svému svěřenci Danielovi LaRussovi v trilogii Karate Kid předal řadu neocenitelných rad a dovedností. Jasně, některé nepřímo („Naneseš vosk, rozetřeš vosk.“), ale i to se počítá. V Asakusa Kidovi je daleko pozoruhodnější (možná) rodící se vztah Takeshiho s Chiharu, který dojde až do fáze, že mu řekne, že ji bude moct opíchat, až bude slavný. Jenže v poslední třetině v podstatě zcela zmizí a neukáže se ani při obřadu, kde by asi chybět neměla. Výrazná úloha připadla také manželce pana Fukamiho, tedy paní Mari (Honami Suzuki), která ve své dobré duši chce manželovi vypomoci, i kdyby měla dělat něco, co by za obyčejných okolností nedělala.

Asakusa Kid je biografický film podle skutečné události, který vzniknul na základě knižní předlohy, jejímž autorem je pochopitelně sám Takeshi Kitano. Na druhou stranu to ještě neznamená, že si tvůrci tohoto počinu za účelem dramatizace nic nepřikrášlili. Navíc má režisér veliké nedostatky při práci s hudbou, která rádoby dojemným scénám na dojemnosti opravdu nepřidává. A to nikdy není dobré. Zároveň neměl příliš šťastnou ruku s obsazením Yuyi Yagiry, který Takeho příliš dobře nenapodobuje. Pravdou však zůstává, že jeho obličejová mimika se výrazně vyprofilovala až po nehodě v roce 1994. Na druhou stranu potěší, že nám Asakusa Kid neutají, jak došlo na přezdívku Beat, kterou si z jeviště přenesl do své kariéry ve světě stříbrného plátna.

FOTO: cinema.de